Babi, ty už nic nepotřebuješ, všechno máš, ale podívej se na nás, z čeho teď máme hypotéku a všechny kroužky pro děti táhnout? Ano, tyto věty je nyní slyšet. A kdo je neříká nahlas, často je má v hlavě.
„Bude zajímavé sledovat s odstupem času, co současná krize udělá s mezigeneračními vztahy,“ říká socioložka Lucie Vidovičová, která se specializuje na jevy související se stárnutím.
Je mnoho témat, na kterých se jednotlivé generace neshodnou a nyní je na některé z nich více vidět. Příklad?
Měl by člověk ve stáří spořit, podporovat finančně potomky a chovat se tak, aby jim po něm zůstal majetek a úspory? Nebo je naopak vyšší věk čas přinášející možnost konečně utrácet, nechat se příbuznými hýčkat a přijímat pomoc od nich? Doba blahobytu a rozmařilosti končí a tyto otázky se stávají v mnoha rodinách výrazně aktuální.
A ukazuje se také další rozdíl mezi generacemi. Starší lidé se zdráhají říct si o pomoc, ať už jde o tu státní či přátelskou, rodinnou. Podle průzkumu Českého statistického úřadu s názvem Životní podmínky nyní žádá o příspěvek na bydlení pouze čtrnáct procent seniorských domácností, které mají nárok na víc než tisícovku měsíčně. Pro mnoho seniorů je žádost o pomoc cosi jako selhání. Tento jev má mimo jiné příčinu v tom, že v České republice není příliš běžné, aby děti a vnoučata svým prarodičům finančně přispívala, platila jim různé aktivity, radosti, starala se o jejich blaho. Mladí naopak často mají pocit, že senioři už nic moc nepotřebují, případně, že na tom nejsou nijak finančně špatně.
Mnohdy k tomu starší lidé sami své potomky vedou: „My se uskromníme, nedělejte si s námi starosti.“ Což vede až k extrémním případům, kdy starší lidé na sobě šetří tak, že si ani nekoupí kvalitní jídlo.
Senioři jako bohatá generace
„V souvislosti se současnou krizí je ukazuje, že část seniorů je zajištěnější než junioři. A junioři mohou očekávat, že se s nimi senioři v krizi podělí. V České republice se to tolik neprojevuje, ale například ve Velké Británii se už od devadesátých let mluví o tom, že současní senioři jsou vlastně bohatá generace, která ještě vlastní byty. Dnešní mladí lidé už vlastní byty převážně nemají,“ říká Lucie Vidovičová.
Vnímá, že v Česku je poměrně silně zakořeněno, že by starší lidé měli svým potomkům pomáhat. V mnoha rodinách se považuje za běžné, že babička a děda jsou vždy připraveni být jakkoli užiteční, ale oni sami od dětí a vnoučat žádnou velkou výraznou pomoc neočekávají.
„Samozřejmě, že individuální preference jsou různé, ale rozdíly v jednotlivých zemích jsou. Můžu srovnávat, protože mám tchyni a příbuzné v Chorvatsku. Zatímco u nás se považuje za běžné, že se vše hrne směrem k dětem, tam vidím, že se očekává opak. Nastavení je tam v tomto směru jiné,“ vysvětluje Lucie Vidovičová.
V jedné rodině nedávno došlo k hádce mezi rodiči a dospělými dětmi. Sedmdesátiletý otec se rozhodl prodat domek a plánuje odstěhovat se s manželkou do malého bytu v domě s bezbariérovým vstupem. Považoval to za rozumnou přípravu na stáří, ale jeho dva synové mu řekli, že se chová nezodpovědně. Vytkli mu, že peníze, které za dům dostane, ztratí hodnotu a že není vhodná doba na prodej nemovitosti. „Jenže já jsem plánoval, že si z těch peněz přilepšíme k penzi, že dokud můžeme, užijeme život. Místo toho, aby kluci byli rádi, že si sháníme bezbariérové bydlení, nic po nich nechceme a myslíme na to, abychom jim byli co nejméně na obtíž, oni si v hlavě počítají, že za barák nic nedostanou. Manželka se původně na stěhování těšila, ale teď je nešťastná, mění plány a říká, že po nás nic nezůstane,“ vypráví Milan.
Nejde jen o peníze
Pocit, že by člověk měl potomkům něco zanechat, je v mnoha lidech silně zakořeněn. „Myslím, že je to přirozená tužba nechat něco po sobě. Mně se to líbí. Souvisí to s uzavíráním života, s hledáním přesahu,“ říká Lucie Vidovičová a pokračuje: „Ve vyšším věku člověk může tíhnout k nějaké rekapitulaci a proto přemýšlí, co po něm zůstane. Kolegové ze Španělska tento jev popsali v souvislosti s manažery, kteří se věnují mentorské práci. Je poměrně časté, že tito úspěšní lidé se snaží zkušenosti, které nakumulovali, předávat mladším. Je to podobné, jako když někdo chce, aby po něm zůstal majetek. Ale vždy říkám, že nesmíme zapomínat, že jsme různí. Takže někdo třeba považuje za důležitější cestovat, něco prožít, než šetřit a nechat po sobě majetek. A tito lidé přece také mají co sdílet. Většinou jsou zajímaví, něco prožili, tudíž mají o čem mluvit, co předávat. Také po nich vlastně něco zůstává.“
Otázkou tedy je, co je pro rodinu větší přínos? Spokojený sebevědomý děda, se kterým je radost si povídat co prožil a co ještě prožít plánuje? Nebo děda vystresovaný, znechucený tím, že celý život spořil, jeho peníze nyní ztrácejí hodnotu a vnoučata, pro která jsou určená, mu nezavolají jak je rok dlouhý?
Každý odpoví jinak. Protože každý má v životě více či méně odlišné priority.
