Petr (68): Mladí mi často říkají „Dědo, tomu ty nerozumíš.“ Cítím to jako urážku, jejich návštěvy mne stresují

Já se ani neurážím, ani nestresuji, ani nezlobím, když mi syn říká podobnou větu. Prostě je to tak, člověk nemusí rozumět všemu. Nikde není psáno, že 90letý senoor musí rozumět 10letému juniorovi - přesto se mohou mít rádi a nebo právě prto. Mohou se obohacovat vzájemně, doplňovat se, učit se od sebe, inspirovat se svou odlišností a jinakostí. Seniorovi bych poradila, aby myslel pozitivně, vyhledával to dobré, klady a ne zápory, podíval se na věc z jiného úhlu pohledu. Pak může být šťastný i ve stáří, i když si s vnukem nerozumí. I přesto se mohou mít rádi.

Pánovi rozumím, ne však jeho synovi. Ten si stěžuje na vyčerpanost, na nadměrnou aktivitu jeho ženy , na unuděné dětičky a přesto otci...který mu nabídne, ať si s dětmi u něho sám odpočine...vrazí, že takhle přece žijí všichni mladí a otec je snad zabedněný, jelikož už tomu nerozumí. Já bych synka nechala, ať se s tím srovnává sám a v tom případě sám mlčí. My se snažili našemu synovi do života a výchovy syna nemluvit...ač mnohdy se člověk musel držet..ale oni naštěstí to, co měli, celkem zvládli a vnuka vychovali dobře. Syn si nedovolil nám říci, že něčemu nerozumíme, někdy nesouhlasil, ale věděl, že vyjadřujeme svůj názor, podle něhož se zachovat nemusí a někdy dokonce uznal, že řešení, které se nabízelo a bylo vysloveno rodiči, fungovalo. Naštěstí už nemusíme nic řešit...hlavně v sobě...ale chápu, že někdy mezi generacemi dětí a rodičů mohou být opravdu závažné problémy a člověk musí zvážit, zda se někdy snaha je k ničemu a měli bychom to přijmout. Všichni musí přijít na to, že jsou dobrá rozhodnutí, i ta špatná a nést si následky. A aby docházelo z těchto důvodů k rpdinným hádkám, je zbytečné...a nakonec i to, že si naše dítě vybere partnera, který nám se nelíbí a on pak zjistí to samé, to je odpovědnost každého. A výchova jejich dětí? Ta je hlavně na rodičích a plést se do toho se neosvědčuje....ale taky nechat se okřikovat, že něčemu nerozumím, ale pokud to jde, snaha využívat a najednou nevadí, že něčemu nerozumíte, to taky ne...

Dobrý den, jsem stejný ročník jako pán, kterého se to týká. Mám 3 vnučky z toho dvojčata, které jsou již slečny (12). Ty už zatím děda tak nezajímá, ale pořád cítím z jejich strany lásku, To, že žijí jiný svět i jejich rodiče beru. Nic se neopakuje. To dobré ani to špatné. Nekritizuji, byl jsem jinak vychováván. Vděčím snaše, že jsou vnučky dobře vychované i když je syn opustil. Mám štěstí, že jsem empatický a umím se vcítit i do druhých. Jejich pocitů, pohledů i potřeb. To respektuji, ale na druhou stranu si do svého života nenechám "kecat". Oni to vědí, tak mě respektují. Beru si příklad ze své maminky. Ještě je zaplať Pánbů na světě. Ona nikoho nekritizuje a bere každého takového jaký je, Jindra

Paní Lenko Kočandrlová, ne aby děda byl doma a mlčel. Lépe aby doma nebyl. Zrovna bych si jela někam, kamkoli, kde mě to zajímá. Než koukat na mladé, kteří se mě snaží usměrňovat a pro které nejsem dostatečně fundovaný ke konverzaci. Nás dvě by asi na nějakém serveru pro mladé matky osazenstvo utlouklo. Dneska je normální porodit a být doma do sedmi, při dvou dětech klidně do patnácti let. Zkomandovat širokou rodinu a zapřáhnout ji, aby si maminka trochu orazila na víkendu s kamarádkami , eventuálně si zaletěla něco módy nakoupit do některé ze sousedních zemí. Za prachy, které, jsa v domácnosti, ani nevydělala. Je úplně normální courat s děckem po návštěvách a nákupních centrech, nevařit, neuklízet. Ušetřený čas, který my staré a nepříliš chytré strávily zavařováním, vařením, pečením, matláním polívčiček a kašiček, s ním ty dnešní maminy naloží co nejlépe, aby si odpočinuly, společensky se vyžily a zvládly další dny s dítětem a dneska většinou přítelem, ne manželem.... My prostě držely pusu a krok a dělaly, co od nás rodina čekala a potřebovala. A kolikrát ještě pěstovaly zeleninu a ovoce, aby rodina měla bohatší jídelníček... Jsou i normální sympaťandy, co si dětí hledí a umějí vařit, mají doma uklizeno a mít je v rodině je radost. Na to každý štěstí nemá, aby si ji syn našel. Jasně, že dneska si ty mladí neumějí představit, co času jsme strávily ve frontách, že každou chvílí něco nebylo, a že večer, když jsme vyžehlily pleny, nám bylo úplně fuk, co v televizi dává ten jediný program.... Protože druhý den začínala další šichta...A když to někde člověk řekne mezi mladými, je za exota . Přitom....ten vývoj jde dopředu a ta mladá generace by měla být snad ráda, že to má snazší v mnoha směrech, protože my dnešní důchodci to snadné neměli...?

Panu Petrovi se nedivím, mám doma něco podobného...Tedy naštěstí opravdu ne doma, ale o 250 km dál. Od té doby, co syn žije se svojí manželkou, obrátil své názory o 180° - nenacházím s nimi už žádné společné téma k rozhovoru a pokud se náhodou něco najde, tak bývám "vesele" urážena, že co o tom můžu vědět, když nemám tu vysokou... Ale snacha se stejně chová ke své matce a její komentáře obvykle končívají poznámkou: To je vidět, že ty vaše školy byly stejně trapné na obou koncích republiky... Jsme opravdu absolventky stejných průmyslovek. Ale má to své výhody - moje dárky jsou trapné, knihy pro děti nemožné, zábava pro vnučky o prázdninách primitivní, takže jezdí opravdu zřídka a já už vůbec. Ušetřím nejen nervy, ale i peníze...

Být vámi,tak si najdu nějaké svoje zájmy,vykašlu se na syna i vnoučata,ať si trhnou! Když za vámi přijedou,tak mějte trpělivost a nadhled,neříkejte jim nic,ledaže by se konkrétně ptali. Oni za nějaký čas sami přijdou na to,co udělali špatně,až jim jejich děti budou diktovat a nebudou poslouchat. Vše se jim vrátí i s úroky. Dnes je takový divný trend, např.že i matka,co je na mateřské,má právo na odpočinek a jen na polovinu práce, - je přece rovnoprávnost ! a kolikrát se vrátí její manžel strhaný z fyzicky namáhavé práce,a ona nemá ani uvařeno ! a on nejdříve ze všeho jde vařit,pak jde s dětmi ven,pak uklízí,a ona se válí a relaxuje uprostřed bince v bytě ! Za nás byly zkrátka mužské a ženské role rozděleny,děti také věděly,kde je jejich místo....tak nějak dle hesla "děti mají být vidět,ale ne slyšet" a nikdo jim nevnucoval,na co mají jaká práva. Dnes se vytvářejí příští dospělí bez jakýchkoliv mantinelů,hlavně s vědomím jejich nároků,práv,ale žádných povinností a odpovědností!!!

Milý pane, jsem ve Vašem věku, mám ženaté syny, snachy, vnoučata a kupodivu mi ještě neřekli " babi, tomu nerozumíš ". Proč ? Nejspíš proto, že pokud možno držím pusu, pokud to jde, pochválím, co pochválit jde, když už něco remcnu tak začínám "no, já už jsem stará a blbá, ale....." To víte, že mnohému nerozumím, dělala bych jinak, vadí mi, ale je to jejich život. Já si taky nikdy nenechala do ničeho mluvit. Když už mne něco moc naštve, jdu domů, chvíli k nim nejdu, vynadáváme se s kámoškou, jak blbé máme děti ( ovšem milujeme je stejně nade vše ), případně pokud zrovna někam jedu autem, nadávám jim nahlas celou cestu. Je to super, jsem v autě sama, nikdo to neslyší a pomáhá to !! No a nenápadně se snažím něco vkládat do vnoučat, když jsou u mne, na vycházkách, při aktivitách pořádaných mnou - vztah k práci, lásku ke čtení, přírodě, zvířatům........To je standardní generační rozdíl. Vždy byl, vždy bude. Pokud nás děti nemají zavrhnout, je třeba respektovat jejich život, jejich názory, jejich právo na chyby, hodně se smát, věci obracet v humor, leccos zamluvit.......Prostě je třeba, aby jim s námi bylo milo. My jsme ti zkušenější, rozumnější, na nás je chovat se moudřeji.

Paní Evo Kopecká - všechno schvaluji a na znamení toho Vám posílám písničku šmrncnutou dobou našich dnů, které už také odvál čas. https://www.youtube.com/watch?v=Jf25HGz30ZE&list=RDjDkTAewYKU4&index=17

Dědo. Neboť nevím, jak jinak Vás pane autore oslovit. Celý život jsem pracovala s dětmi. Jako mladá jsem vnímala řeči starší generace jako zbytečné zpátečnické kecy. Dnes se na současné rodiče a děti dívám více než šedesátiletýma očima. A někdy se taky rozčílím. A někdy se směju. I sobě. Je fakt, že dneska je prostě všechno jinak. Úplně všechno. Ty moderní výdobytky, papírové pleny, hotové příkrmy, hrací koutky v restauracích, moderní dětská centra na hraní, to všechno spolu s počítači, tablety, mobily a jim podobnými vyplňovači času, to všechno dělá dnešní děti bytostmi, které nám jsou na hony vzdálené. Když já měla malé děti, seděla jsem s nimi celou mateřskou doma. Oboje rodiče, kdybych jim řekla, že chci někam za zábavou, by mi doporučili mokrý hadr na hlavu a řekli by, tady máš dítě, které sis pořídila, tak kam bys chtěla. Muž dojížděl a dvanáct hodin byl z domova. Aby třeba později vyzvedl dítě ze školky nebo koupil chleba, nebylo dost dobře možné. Takže jsem v době totalitní denně vařila, pasirovala polívčičky, ke koupi nebyl ani hotový knedlík, já myslím, že to tu znají všichni, co to budu rozvádět. Banány člověk měl, když měl kliku a vystál je ve frontě. V našem okresním městě nebyly žádné prolézačky, jen sem tam polorozbitá klouzačka a špinavé pískoviště. Dneska je tolik možností, kam s dětmi jít, tolik skleniček s různými druhy výživy, x druhů papírových plen, plno možností, jak a kde se najíst bez práce s vařením, takže skutečně s těmi mladými společnou řeč na způsob života dnes a před čtyřiceti padesáti lety je, řekla bych, docela marná snaha. Já mám mladé hodně blízko. Byla to, podotýkám, jejich volba. Velice rychle jsem pochopila, že nemá absolutně smysl se čímkoli zabývat a cokoli komentovat. Jedni mladí mají jedno dítě, druzí žádné. A chtějí to tak ponechat. I k tomu mlčím. My byli doma tři,nikdo se s námi nemazal, vše, čeho jsem dosáhla, to jsem si musela zasloužit sama. Jsem šťastná, že jsem mohla celý život dělat práci, kterou jsem měla ráda, že jsem přečkala vážnou nemoc, dokázala bývalého muže vyplatit díky brigádám k mému zaměstnání, a ty mi zabraly roky života, a komentovat to, že syn je na směnách a snacha si v té době jezdí po výletech a dovolených, mi nepřijde jako vhodné. Zrovna tak domácnost mé dcery, která se synem a mužem u počítače v půl dvanácté v neděli přemýšlí, co bude vařit a zda vůbec. To, že s mladými moc nevycházíte, není proto, že máte jiné názory. To je normální, že my staří vidíme věci úplně jinak. Nevidím jako ústupek, když si nechám svoje úsudky pro sebe. Já mám svoje koníčky, svoje trávení volného času, nemontuji se do nich a zásahy do mého života netrpím ani jim. To víte, že když někde vidím mladé matky s potomky, jejichž titul si ponechám pro sebe, které si vynucují svoje místečko na slunci na úkor druhých, že mám chuť říct jim svoje. Dneska se v klidu ani nenajíte, protože kolem vás lítají a řvou děti, které jsou svobodně vychovávány. Ony rozhodují, kam se půjde, co se koupí a co budou jíst. Stačí, když se podívají na svoji tiskovou mluvčí a ta se už postará. Jinak by ji děťátko rajtovalo po hřbetě, to ona ví, a ona chce mít klid. Už jsem vypustila shánění dárků, které by pro svůj druh nemusely být akceptovány. Tady máš peníze a kup si podle svého. Nazdar. Když si vzpomenu, jak se my jako děti nemohly dočkat svých narozenin, svátku, jak jsme se těšily na dárky pod stromečkem...nebylo jich moc, ale my měli radost že všeho...myslím, že dneska je ten způsob života tak konzumní, že se absolutně neztotožňuji skoro s ničím. Myslím si svoje, doma si pustím oblíbený starý film, oblíbené staré písničky, teda využívám taky mobil, PC, markety s nedělním prodejem i místní výbornou výrobnu knedlíků, proč ne. Vy si svou pozici v rodině sám zbytečně ztěžujete. Ne rozdílnými názory. Ale tím, že neumíte mlčet. Vaše mladé nemáte šanci změnit. Syn musí táhnout za jeden provaz se snachou. Žije s ní a nevydržel by s ní. Najdete si jinou aktivitu, než čekání na vnoučata, zda přijedou nebo ne. Je to škoda času. I když se dočkáte, stejně z návštěvy oboustranná radost nebude. Co o Vás říká syn po příbuzenstvu není hezké, je to stejné, jako kdybyste Vy o něm říkal, že jako správný podpantoflák tancuje, jak jeho žena píská a neumí prosadit vlastní názor, protože ho nejspíš ani nemá. Takže dědo. Hlavu vzhůru a jsou i jiné zajímavé věci v životě, než čekání na dětičky, pro které jste nezajímavý. A nemyslete, my jsme na tom zrovna tak ...sám v tom nejste ani omylem. Zdraví jedna babi.

Milý pane jsem ve vašem věku...mám dceru a dvě vnoučata...musím říct že jsme jak cizí lidi ona bydlí v Českých Budějovicích a já v Olomouci....já jim do ničeho nemluvím protože vím že by si stejně udělali podle svýho...dnes je jiná doba než byla za nás...proč se budu vzrušovat přestal jsem tam jezdit a mám klid já je stejně nepotřebuji....a vím že oni by pro mě nic neudělali...tak co se budu o ně starat....