Když jdu dnes lesem, zakopávám o suché větve a boty kloužou po kvantu šišek. Říkám si, jak je možné, že dříve byly lesy jako vymetené. Každá větvička se hodila na topení. V dnešní době by nikdo nejezdil s vozíkem na chrastí.
Dále bylo potřebí zpracovat veškerou úrodu – ovoce, zeleninu, následovalo vybírání brambor a vaření povidel ze švestek. To byl pro nás děti velký zážitek. Každý den někdo vybíral brambory a my už věděly a domlouvaly se. Možná jsme i trochu pomáhaly, ale hlavní náš záměr byl ohýnek nakonec, s pečením brambor v popelu. Dnes příliš nechápu, co nás na tom tak fascinovalo, ale bylo to tak. Tu atmosféru jsme milovaly.
Ještě lepší však bylo vaření povidel. Ve Třešních byl domeček, přizpůsobený tomuto účelu. My měly vyrobeny dřevěné lopatičky a již odpoledne sledovaly, kdo sváží švestky k povidlárně. Byl to dlouhodobý proces. Do velikánské nádoby se nasypaly švestky a pod tím se topilo. Švestky pouštěly šťávu a pak to houstlo a houstlo, míchalo se a míchalo velkými dřevěnými pádly a my čekaly, ulizovaly a byly v sedmém nebi.
Nedávno jsem potkala svou známou a jako vždy se prohodilo pár slov o počasí. Já nemám ráda pozdní podzim. Babí léto, to ano! Je slunečno, sucho, modro a rostou houby. Ona mě ale překvapila. Jedna z mála lidí, kteří milují listopadový podzim. Když mi nadšeně líčila krásné mlhy a vůni tlejícího listí, něco mi to intenzivně začalo připomínat. Ano, doba Dušiček, dny vzpomínek na zesnulé.
Tento zvyk se prý rozšířil do celé Evropy z Francie a byl přítomen již v keltské kultuře. My děti, které jsme ještě příliš nevěděly o smrti, bytí a žití, jsme toto období prožívaly více méně jako dobrodružství. Na hřbitově začínalo být rušno, každý si upravoval svoje hroby a objevovaly se i osoby nám neznámé.
Kostelík se hřbitovem se nachází na kopečku a velice dobře ho bylo vidět z okna našeho domu. Byla jsem naštvaná na celý svět a hlavně na sebe, že nevidím, jak se Mikuláš spouští po zlaté niti dolů. To nám maminka tvrdila, když jsme stáli u okna, oči si mohli vykoukat, a nic.
Při vchodu na hřbitov si každý musel všimnout desky, na níž byly fotografie těch, kteří zahynuli v I. světové válce. Když se ocitnete na jakémkoli hřbitůvku v naší republice, všude je najdete opravené a udržované. V každé vesnici totiž tehdy zahynulo za Rakousko mnoho mladých mužů. Náš děda, který ve válce bojoval, nám nikdy o tom nevyprávěl. Asi měl svůj důvod!
Nejkrásnější byl hřbitov večer; všechny hroby osvícené, voněly chryzantémy, my běhali od jednoho hrobu ke druhému a sbírali nevyhořelé svíčky v kalíšku. Až jich bylo dost, vyráběli jsme si nové. Zalili jsme knot rozpuštěným voskem a čekali, až ztuhne.
Dnes máme rodinnou tradici, že každý rok o Dušičkách se všichni sourozenci na tomto hřbitově sejdeme. Projdeme se, zapálíme svíčky, zavzpomínáme na rodiče a na všechny, které jsme znali.
A tak si říkám, že člověk se necítí ještě tak starý a osamělý, když se stále může s někým podělit o vzpomínky z mládí.
