Svátky počátkem listopadu jsou 31.10. Halloween, 1.11. Všech svatých, 2.11. Památka zesnulých. Každý z těchto tří svátků se slaví poněkud jinak, ale všechny vzdávají úctu těm, kteří již nejsou mezi námi.
Kořeny dušičkových svátků sahají hluboko do minulosti, do doby předkřesťanské.
Kdysi Keltové udržovali zvyky k uctění památky zemřelých. Ve starém Irsku se slavil v noci z 31.10. na 1.11. keltský lidový svátek zvaný Samhain. Na rozhraní mezi létem a zimou, světlem a tmou, hojností a hladem začínal keltský nový rok. Bylo to v tzv. čtvrtící den, v půli mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. V této době mizela hranice mezi světem živých a mrtvých, věřilo se, že duše zemřelých se vracejí zpět, živí s nimi mohou rozmlouvat nebo se podívat do podsvětí. Večer se prostíralo i pro zesnulé příbuzné. Jako světlo na cestu i na přivítanou se pro ně do okna zapalovala svíčka, dávala se i do vyřezané řepy. Na ochranu před zlými duchy si lidé, aby nebyli poznáni, pomalovávali obličeje a převlékali se do starých hadrů, zapalovali ohně, u nich tančili.
31.říjen Halloween
V 19. století byly irskými přistěhovalci původní zvyky přeneseny do USA, odkud se rozšířily do dalších zemí. Ve 20. století byl svátek komercializován, od 30. let přibylo nošení kostýmů a asi od roku 1950 koledování po domech. Název Halloween vznikl zkomolením označení svátku All Hallow´s Eve, tedy předvečer Všech svatých.
V posledních letech se Halloween slaví i u nás, oblíbený je hlavně dětmi. Ty chodí v maskách i do školy, rády se zúčastňují lampionového průvodu masek. Typické jsou příšery, upíři, kostlivci, duchové, pavouci, sovy, košťata a čarodějové.
Symbolem Halloveenu je rozsvícená vydlabaná dýně, která nahradila řepu. Lidé dýněmi zdobí domy, děti často společně vydlabávají dýně, vystavují je před školou.
Zatím u nás neprobíhá koledování jako v cizině, kdy se drsně křičí Koledu nebo něco provedu, vyhrožuje se a mohou se pomazat dveře třeba zubní pastou, když tzv. koledníci nic nedostanou.
1. listopad Všech svatých
Svátek Všech svatých vychází z historické události – církevního vysvěcení Pantheonu v Římě roku 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Všech svatých je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti.
2. listopad Památka zesnulých
Památka zesnulých, lidově Dušičky, je vzpomínkou na ty, kteří blaženosti nedosáhli a jejichž duše ještě pobývají v očistci.
Úctu a vděk lidé projevovali svým předkům od nejstarších dob. V počátcích křesťanské církve se na zemřelé vzpomínalo v rodinném kruhu. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až po roce 998 ve francouzském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v 1. světové válce zahynulo tolik lidí, mohou kněží sloužit toho dne tři mše.
Podle lidové víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si jednou v roce odpočinuly od muk. S tím souvisela řada pověrečných praktik. Lampa místo olejem plnila se máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. Lidé pili večer studené mléko či se jím postříkali, neboť pomáhalo k ochlazení duší. Chodilo se na hřbitov často průvodem, hroby se zdobily květy, věnci a svíčkami. V některých vsích se peklo pečivo zvané dušičky pro obdarování pocestných a chudáků.
Pamatuji si, že jako děti jsme také vydlabávaly z řepy strašáky a s hořícími svíčkami jsme je nechávaly večer před vraty.
Z Dušiček se stal zvyk, který u nás dodržuje většina lidí bez ohledu na víru.
Počátkem listopadu zazáří po setmění hřbitov mnoha světýlky. Také vůně květin a chvojí nás po vstupu na toto pietní místo ovane. Chodíme zavzpomínat a uctít památku našich blízkých upraveným hrobem, přineseným věnečkem či květinami, zapalujeme svíčky. Někdy hřbitov z nějakého důvodu navštívit nemůžeme, přesto našim zemřelým věnujeme tichou vzpomínku během večera, zapálíme svíčky i doma, vystavíme fotografie, vzpomínáme.
Ať už zvolíme formu vzpomínky na své blízké zesnulé jakoukoli, je vhodné jim úctu, vzpomínku a poděkování věnovat. Říká se, že nezemřel ten, kdo žije ve vzpomínkách. V této době se můžeme také zamyslet nad svým životem, uvědomit si, jak ho chceme vést, abychom s ním byli spokojeni.
Zdroj: Církevní a lidové obyčeje, V. Vondruška, 2005; internet, Wikipedie
