Přece se nebudu s někým cizím dávat do řečí o počasí, copak jsem nějaký nudící se starý dědek? Tak nějak uvažuje mnoho lidí. Roli v tomto směru sehrála covidová doba a s ní související izolace, na níž si mnozí zvykli tak, že komunikují nadále raději virtuálně než osobně. Pak se na nás začaly valit zprávy o finanční krizi, o válce, což vyvolává pocit, že úplně nejlepší je zalézt do bezpečí svých domovů. Odstřihnout se od toho zlého světa, z dostáváme jen negativní informace, obklopovat se jen blízkými, rodinou, léty prověřenými kamarády. Což ovšem znamená ochuzení se o možnost získat nové známé, nové informace, tipy na novou zábavu.
„Uvědomil jsem si, že se vídám jen s dcerou, vnučkou a dvěma kamarády – bývalými kolegy z práce. Takže mluvíme stále o totéž, znám jejich názory, ničím mě nepřekvapí,“ říká osmašedesátiletý Pavel. Během pandemie mu zemřela manželka a prošel si těžkým obdobím. „Teď cítím, že bych se potřeboval trochu rozlétnout. Snad to nevyznívá špatně, ale rád bych poznal nové lidi, nová prostředí. Dokonce jsem si koupil zájezd do Řecka, poprvé v životě pojedu na dovolenou sám. Ale nejsem typ, který by se s cizími lidmi dával do řeči, neumím to, připadal bych si asi trapně. Vlastně ani nevím, zda se spolu nyní cizí lidé do řeči dávají, co se tak venku dívám, tak všichni koukají do mobilu. Mluví spolu jedině pejskaři v parku, ale já na zvířata moc nejsem, navíc v mém věku už by to nebylo rozumné, co kdybych umřel dříve než ten pes. Ale opravdu cítím, že bych potřeboval poznat nová prostředí, nové lidi s novými názory,“ vysvětluje.
Odborný časopis Journal of Personality and Social Psychology publikoval studii vědců z Chicagské univerzity, kteří se pokusili popsat současný jev – a sice, že lidé čím dál méně navazují řeč jen tak nezávazně, na ulici, v kavárně. Týká se to jak starších, tak mladých. „Pro psychické zdraví je důležité, když má člověk kolem sebe rozmanitost. Jenže v poslední době se o ni záměrně sami připravujeme. Vytváříme si sociální bubliny, komunikujeme virtuálně s lidmi, kteří mají podobné názory jako my. Je prokázáno, že navazování nových smysluplných vztahů dělá lidi šťastnější, přesto se většina z nás zdráhá nové vztahy navazovat, zapojit se do konverzace s někým cizím, zkusit konverzaci na hlubší témata,“ uvedl Nicholas Epley z Chicagské univerzity.
Na toto téma proběhlo několik výzkumů, nejznámější je ten, kdy američtí vědci hovořili s padesáti tisíci dobrovolníky z osmi zemí a vyptávali se jich, kdy naposledy vedli hovor s někým cizím, vyjma situace, které se týkaly jejich práce. Došli k závěru, že ti, kterým připadá normální dát se do řeči třeba s někým, kdo sedí vedle něj ve vlaku, jsou zpravidla vyrovnanější, spokojenější, než ti, kteří vyjádřili názor, že jim připadá nevhodné, jen tak s někým začít klábosit.
Vědci použili výraz vzdělávací rozmanitost, který vystihuje skutečnost, že i při běžném, zdánlivě banálním rozhovoru, se člověk může dozvědět spoustu nových a zajímavých informací.
„Nedávno jsem cestoval vlakem z Ostravy do Prahy a seděl se mnou v kupé takové legrační mladík s dredy, který děsně rychle bušil do notebooku. Asi jsem ho pozoroval, protože tázavě zvedl zrak a řekl, že mě asi ruší. Já na to, že ne, že ho jen obdivuju, jak si s tím ví rady. Dali jsme se do řeči, já mu vylíčil jeden problém, který jsem právě měl s počítačem, prostě jsem si tam cosi zablokoval. A on mi na tom svém ukázal, co zmáčknout, jakou kombinaci kláves použít. Zajímavě jsme si povídali o horách, ukázalo se, že stejně jako já prošel hory v Rumunsku. No a pak jsem doma zkusil zmáčknout to, co mi poradil, a světe zboř se, ten text se odblokoval,“ vypráví devětašedesátiletý Miroslav.
Samozřejmě, že je riskantní říct cizí dámě ve vlaku, že jí to sluší, že je dnes hezky a zeptat se kam cestuje. Musí se počítat s odmítavým pohledem. Ale zároveň se může vše změnit v příjemné nezávazné povídání. To ostatně platí, ať je člověku čtyřicet nebo sedmdesát.
Ostatně, jen si uvědomme, jak vstřícněji se chováme k cizím lidem, když jsme na dovolené v zahraničí. Stačí projít nějaké řecké letovisko a po pár dnech se i člověk, který se doma chová jako morous, zdraví s prodavači, číšníky, komentují společně počasí, teplotu moře. Na příjemné oslovení „How are you?“ v cizině zpravidla odpovíme mile. Tak proč se na podobný pokus o konverzaci doma tváříme odmítavě, nedůvěřivě?
Ve studii vědců věnujících se tomuto tématu je zdůrazněno, že hovor s cizím člověkem zpravidla přinese nové informace, které v nejbližším osobním okruhu nezískáme. Byť jde o zdánlivě banální hovor třeba s někým, kdo si k nám na horské tůře přisedl na lavici u bufetu nebo o člověka, se kterým sedíme v čekárně u lékaře. Nikdy totiž předem nevíme, co je ten dotyčný zač, co zajímavého dělá, o čem se s ním dá mluvit.
No ano, může se stát, že o ničem. Ale to přece nevadí. Že je to trapné? To je jedno, vždyť už se s ním nikdy neuvidíme, šlo přece jen o náhodné setkání.
