Jde o dobře míněnou snahu reagovat na projevy ageismu, tedy diskriminace lidí vyššího věku. Vedení univerzity zaměstnancům poslalo zprávu, ve které píše, že věk lidí by napříště měl být uváděn pouze v případech, kdy je to nezbytně nutné. „Nepoužívejte věk při popisování jednotlivců či skupin, pokud to není relevantní,“ je uvedeno ve zprávě, kterou citovala řada světových médií. Jde o třaskavou situaci. Na jedné straně je chvályhodné, že se čím dál více mluví o tom, že stáří není nemoc a že je nesmyslné označovat seniory za nepotřebnou přítěž společnosti, k čemuž někteří mladí lidé mají sklony. Na straně druhé jde o slovíčkaření, které paradoxně vytváří mezi generacemi propast.
„Mně to přijde směšné. Je mi sedmdesát, stále pracuji a rozhodně mi nevadí, když za mnou chodí mladší kolegové pro radu, protože prostě mám mnohem více zkušeností. Jeden se mnou vždycky žertuje a říká mi: tak starej a pořád použitelnej,“ vypráví sedmdesátiletý Josef, který pracuje v soukromé firmě věnující se výzkumu léčiv. „Vždy, když slyším, že nám někdo říká, jak máme mluvit, celý se kroutím, protože mi to připomíná komunisty, kteří mi diktovali, ať neříkám lidem pane, nýbrž soudruhu,“ dodává.
Univerzita v Manchesteru ve svém prohlášení uvádí, že by se lidé měli na pracovištích vyvarovat označení nejen starý či starší, ale také mladý či mladší. Taková označení jsou podle ní věkově diskriminační. Vhodné prý je označovat lidi ve věku nad šedesát jako zralé. Takže, tvůrci doporučení, které má bojovat proti škatulkování, vlastně samí škatulkují – je vám nad šedesát, tak jste zralí. Zralý nevadí, starý vadí.
Spisovatelka Halina Pawlowská před lety napsala knihu Manuál zralé ženy a s oblibou říká, že když slyší slovo zralá, vybaví se jí sýr. „Takový sýr, u kterého je nejvyšší čas ho zkonzumovat. Zároveň je prý zralost báječná. Nevím. Možná z toho důvodu, že si můžete gratulovat, že jste se dožili pěkného počtu let, nebo proto, že jste sice ještě mladí, ale zároveň máte moudrý pohled na svět. Zároveň má zralost negativní stránku. Zralost totiž nikoho nepřitahuje,“ říká.
Zkusme nadhodit ve společnosti, zda lidem vadí uvádění jejich věku, případně slova starší či starý. Rozproudí se diskuse, která potvrdí, jak rozdílné názory na toto téma lidé mají.
Vždyť některá žena se léta těší na to, až se stane babičkou a pak to všem hrdě hlásí, zatímco jiná to, že je babičkou, urputně tají a jakákoli narážka na věk ji naprosto rozlítí. A stejné je to s muži. Nikdo, kdo by se dal nazvat typickým penzistou, důchodcem či starým či zralým člověkem, neexistuje. Vypadá to, že snaha britských vědců vyjde na prázdno, v českých podmínkách se asi neuchytí, tady je slovo zralost spíše k smíchu. Což dokladují další slova Haliny Pawlowské: „Zralý muž nevzbuzuje takovou chuť jako zralý meloun a zralá padesátnice prostě není broskev k nakousnutí.“
Na druhé straně je současná posedlost korektností a snahou nikoho nediskriminovat užitečná. Postupně totiž vymizely některé dříve běžné jevy, které mnoha lidem vyššího věku opravdu vadily. Například velké rozdíly je vidět v tom, jak se personál domovů pro seniory chová ke klientům. Dříve bylo běžné, že tam mladé ošetřovatelky na klienty běžně hulákaly slovy „babi“ či „dědo“. To si nyní nikdo nedovolí, pracovníci dostali už dávno manuály, v nichž je jim vysvětleno, že to není vhodné. Stojí v nich například: Respektujeme identitu klienta a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem. Nevyžádaná familiární osloveni „babi“ či „dědo“ jsou ponižující. Snahy připomínat společnosti, že škatulkování a nálepkování je špatné, vítá i uznávaná gerontoložka Iva Holmerová, která říká: „Lidé často vnímají své staré spoluobčany jako pasivní příjemce penzí. Označení důchodce je tragické a zraňující.“
Každopádně jde o vděčné téma k diskusi. Určitě v ní zazní něco takového:
„Nikdo nemá právo starat se o to, kolik je komu let.“
„Jo, ale když můžeš mít slevu na jízdné, tak hrdě hlásíš, že jsi důchodce.“
„To hnusné slovo bych nikdy nevypustil z pusy.“
„Co blázníte chlapi, není úplně jedno, jak se komu říká, když hlavní je, jak se kdo cítí?“
„No já se cítím ráno jako by mi bylo sedmdesát – když mám vstávat a jsem celý rozlámaný a nic se mi nechce dělat. Pak se to trochu zlepší, když si dám kafe a cigárko, ale po obědě jsem už zase unavený jako by mi bylo sedmdesát. No a večer se tak těším do postele, jako by mi bylo sedmdesát. A víte čím to je? Tím, že je mi sedmdesát.“
„No prostě jsi starý.“
„Ne, já jsem zralý.“