Sylvie (67 let): Jsem vánoční vdova. Nikdo nechápe, jaké je to trápení
Ilustrační foto: Ingimage

Sylvie (67 let): Jsem vánoční vdova. Nikdo nechápe, jaké je to trápení

21. 12. 2022

Můj muž zemřel den před Štědrým večerem. Před třemi roky. Od té doby jsem Vánoce zrušila. Nebaví mě je slavit. Čím více se o nich mluví, tím více mi to manžela připomíná. Nikdo z mého okolí to však nechápe.

Mám v poslední době dojem, že se společnost zajímá o pocity každého. Pořád se řeší, jak se cítí lidé obézní, lidé trpící anorexií, lidé s nějakým postižením, s nemocí, s různými sexuálními orientacemi… Ale o vdovách a vdovcích se nemluví. Přitom nás, kteří jsme někoho ztratili je spousta a trpíme. Prožíváme opravdové trápení, ne takové pseudopatlání se v pocitech, jak mám v poslední době u některých lidí dojem. Děti a mládež chodí k psychoterapeutům, to se považuje za normální. Jsou mladí, zdraví, nic strašného zatím neprožili a hroutí se. Co máme říkat my?

Moje zkušenost je, že mé pocity okolí nechápe. Rodina se kolem mě semkla, když manžel zemřel, ale asi tak po půl roce jsem začala ze všech stran slyšet, že musím žít, chodit do společnosti, jezdit na výlety, být aktivní. A nejhorší byly první Vánoce. Strávila jsem je u dcery. Byly tam vnučky, zeť, jeho rodiče. Dcera vše u nich doma vyzdobila, snažila se, aby Vánoce byly perfektní. Byly.  Všechno se blýskalo, jídla a dárků byly hromady. Pak mi ale řekla, že jsem to kazila, protože jsem se mračila a dokonce si trochu poplakala. No ano, na mě to tam všechno tak padlo, tak moc mi najednou bylo líto, že s námi už Petr není. Dcera řekla, že to musím překonat, že se v lítosti nesmím topit. Myslí to dobře, ale mluví o něčem, o čem nemá ani páru.

Další Vánoce jsem se rozhodla strávit sama. No to bylo! Dcera tvrdila, že to nejde. Zeťova máma, se kterou, mimochodem, moc dobře vycházím, třikrát telefonovala, že nesmím být sama. Snažila jsem se omlouvat, vysvětlovat, prosit, pak jsem se ale naštvala. Proč mi někdo říká, co musím, že nesmím plakat a tak? Můžu plakat, kdy chci. Můžu být sama, kdy chci. Byla jsem o Vánocích sama a dcera volala ještě na Štědrý den, jestli jsem si to nerozmyslela a cituji: „Mami, prosím tě, nedělej takové pózy.“

Proč jsou lidé tak necitliví? Proč dnes musí všichni neustále předstírat, že jsou silní, aktivní, pozitivní? Proč nechápou, že někdo chce jen tak zalézt, být sám, prostě si trochu poplakat, posmutnit?

Letos jsem se rozhodla, že Vánoce strávím pomocí v jednom domově pro seniory. Známá tam pracuje, povídala mi o tom, jak tam klientům vždy na Vánoce chystá program a mě napadlo, že bych jim šla zazpívat. Chodívala jsem léta zpívat do sboru, kdysi jsem zpívala v jednom nočním podniku, na zábavách, zpěv je moje velká radost dodnes. Domluvili jsme se a já se tam opravdu večer chystám jít zpívat koledy. Pobudu hodinku, zazpívám, zabrnkám tam na klavír, pokecáme, pak půjdu domů, mám to ve vedlejší ulici. Uvidím, třeba mě to přivede na jiné myšlenky. Nebo budu ještě smutnější, nevím. Dceři jsem to oznámila v předstihu a řekla, že jsem se zbláznila, že o Vánocích má být rodina pohromadě. Pak zase volala znovu, omlouvala se, řekla, že má jen o mě strach. Tak jsme se dohodli, že přijdou ke mně na první svátek vánoční a půjdeme na procházku. Kompromis.

Každopádně, jestli můj příběh čtou nějaké ženy, které ovdověly v době Vánoc, snad jim pomůže vědomí, že nejsou samy. Týká se to samozřejmě i mužů. Když už nám naši partneři a partnerky provedli to, že odešli zrovna o Vánocích, tak by nám to aspoň příbuzní a blízcí mohli ulehčovat tím, že se pokusí pochopit, že být vánoční vdova či vánoční vdovec je dvojnásobně těžké. Proto jsem se pokusila své pocity shrnout, sdílet. Napsat tento příběh. Snad někomu pomůže.

 

(Autorka si nepřála uvést své jméno, reakce ho zná. Fotografie je ilustrační.)

 

 

ovdovění Vánoce
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Jinak naše příbuzná důchodkyně každý rok dětem říká, že je spokojená doma, že celý život lítala kolem tří dětí, muže, a pravidelně na svátky tam měla rodiče. Vánoce bylo vypětí, při práci to vše zvládnout. Nesnášela ty svátky, vše bylo na ní. Jenomže děti trvají na tom, že k nim musí a tak rok co rok dochází k dohadům. Možná ji dělá dobře, že ji tolik přesvědčují, možná jim dělá dobře, že ji nakonec umluví. Nevím. Do jisté míry ji chápu. Co ale nechápu je, to divadlo kolem toho.
Eva Kopecká
Je těžké, když odejde z rodiny blízký člověk těsně kolem Vánoc. Je těžké vzpomínat na ty, co tu nejsou. Když to byli zrovna takoví členové rodiny, kteří tyhle svátky vysloveně milovali. Bohužel se ty smutné události nikomu nevyhnou. A nelze nevzpomínat. Dospělé děti to dílem myslí dobře, když se zbylým rodičem chtějí svátky trávit. Zbylý rodič to myslí dobře taky, když chce být raději sám. Těžko v tomhle radit, každý to má jinak. Vánoce jsou pro mnohé lidi doslova dostihy a chození po návštěvách, případně nepohodlí hostitelské rodiny při ubytování na noc, dvě, tři dalších x lidí. Domácnosti obvykle nemají zbytečné pokoje navíc pro hosty. Jako člověk, který zažil všechny druhy Vánoc / i samotu, i pouze s dětmi, i s dětmi a mužem, i s oběma prarodiči a oběma rodiči, i v nemocnici/ musím říct, že lze přečkat každý typ svátků se ctí a v relativní pohodě. Je potřeba vzít to, jak to přijde. Pokud někdo žije sám, lze ho jednou za rok pozvat do široké rodiny. Otázka je, zda to k čemu bude. On se tam může cítit přebytečný a jim by bez něj bylo líp. Když se rodina stýká pravidelně, je to jiné. Ovdovělý postarší rodič má na výběr víc variant. Zaprvé je většinou víc dětí, nelze být u obou, u tří najednou. Zadruhé pokud bude trvat na tom, že se s nimi sejde na první, druhý svátek, vyhoví se myslím všem. Sejít se na oběd, na večeři první druhý svátek. Proč ne. Problém je vzdálenost. Těžko jet za rodičem na návštěvu na dvě hodiny přes půl republiky. Vzhledem k tomu, že jsou svátky plné stresu, hospodyňky mají plno práce a nikdy nelze vyhovět všem naráz, bych se sama přiklonila k variantě, aby na ten Štědrý den byli lidi v pohodlí svých domovů. Konečně, pokud žijí sama, je to moje volba. A pokud to zvládnu celý rok, proč bych to neměla zvládat u celodenních pohádkových programů a plně lednice. Můžu vzpomínat na ty, co tu nejsou a zajít na hřbitov, jít na půlnoční, koukat na vybrané pořady, poslouchat rádio, nebo to prostě prožít v posteli u knížky, i to jednoduše zaspat. Ta kritická doba je tak od šesti do osmi...jsou to dvě hodiny....co to je....mám doma teplo, nejsem v nemocnici s nejistou prognózou, tak proč to hrotit.
judita lišková
Paní Monica Monca...nezlobte se, že reaguji, ale paní určitě kolem sebe kopat nechce, což sama uznáváte. Paní prostě cítí co cítí, je asi momentálně rozcitlivělá a tak se možná í trošku od života ukřivděná... mladí zase mají cítění i myšlení jiné a mohou se možná taky logicky chovat ublíženě, že se snaží a ono nic.. Chtějí maminku zabavit, potěšit, ale neuvědomují si, že ani jejich sebelepší úmysl nemusí být pro matku to nejlepší. Zbytečné mluvit o tom, že dělá pózy nebo snad i potíže...já bych jí to nevymlouvala, nenutila, vzala bych to na vědomí, však se to časem srovná. Ani nemá smysl si myslet, že je snad jaksi nevděčná a neváží si pozornosti. Prostě některá vnitřní hnutí, pocity jsou nesdělitelné, ona prostě možná ví a cítí, že ani s dětmi nemůže mluvit o tom, jak se teď vnímá, co jí chybí a co jí stejně sebevětší pozornost i od těch nejbližších nenahradí. Matka by měla ocenit snahu dětí, ale má vlastní život a chce-li truchlit po manželovi, tak ať truchlí- vzpomíná .Pokud to netrvá přespříliš dlouho, nechala bych ji, aniž bych měla pocit, že ji zanedbávám. Moje maminka ovdověla taky po šedesátce, tři roky se jí nikam nechtělo...po všech letech rodinných vánoc se cítila už i unavená, chtěla mít klid a být sama. Nikdo z nás dětí se neurazil, nenutili ji, nevyptávali se proč, nevyčítali, že by se měla taky starat o lidi a život kolem...pominulo to a je to zase všechno v pohodě.
Monika Monca
Podle me zbytecne kopete kolem sebe. Mate stejne pravo na sve pocity, jako vsichni ti, ktere jste (tak trochu ze zavisti? ) obvinila z toho, ze se pitvaji ve svych pocitech. Vase deti treba nedokazou pochopit, proc ted Vanoce nemate rada, ale minimalne by to meli akceptovat. Podle me to s vami "mysli dobre", ale co je pro vas dobre, vite nejlip vy. Truchlete, jak budete potrebovat.
Jana Kollinová
Každý prožívá ztrátu milované bytosti jinak a neexistuje univerzální návod jak bolest a prázdnotu "vymazat" z mysli i srdce. Paní Sylvie dělá přesně to, co považuje pro sebe za nejvhodnější.
Marie Doušová
Smutek v srdci zůstává , ale věřte, že čas pomůže a pak zanechá jen krásné vzpomínky, které si vždy můžete připomenout , ale nevyhýbejte se rodině,ona Vás má ráda a je jí líto, že odmítáte pmocnou ruku.
Dušan Brabec
Jako vdovec zcela chápu tento příběh a pocity vdovy. Před více než 10 lety zemřela mojí manželce maminka hned po vánocích. Byla také vdovou, a s dcerou měla opravdu blízké spojení. Manželka od té doby nechtěla být přes vánoce doma, a tak jsme si navykli jezdit přes tyto svátky do termálních lázní. A bylo nám dobře. Já sice neovdověl kolem vánoc či nového roku, ale úmrtí manželky mne tak zaskočilo, že jsem byl cca 3 měséce zcela k nepoužití, sám ve velkém bytě... A možná i díky tomu nabrala prudké zhoršování kyčel, takže operace, rehabilitace, lázně a aby toho nebylo málo, ve stejném roce ještě silná postcovidová reakce, problémy s dýcháním a pobyt v nemocnici, z níž mne propustili těsně před vánocemi. Prostě děsivý rok, psychicky i fyzicky si člověk sáhl na dno... Ale tehdy jsem se do nového roku rozhodl, začít žít nový život, a ne sám, ale najít si partnerku. Nebylo to vůbec snadné, ale když se člověk rozhodne a přistoupí k tomu aktivně, dílo se podaří, i když se třeba zprvu vůbec nedaří. Náhoda je totiž mocná čarodějka, ale musí se holt pošťuchovat a pak uchopit za pačesy. Takže moje rada zní: zkuste to do nového roku také tak. K tomu vám držím palce. Uvidíte, že se i vám nový život podaří.
Františka Simbartlová
Je mi líto její ztráty, ale volá po citlivosti, a sama šmahem odsuzuje mladé lidi, že se hroutí zbytečně. Deprese je nemoc, i mladý člověk si může sáhnout na život. Když vejde do povědomí, že existuje pomoc a že se nemusí stydět ji vyhledat, jen dobře.
Jan Ciprys
Manželka zemřela 7.10.2022 tak že letošní Vánoce budu po 48 letech slavit sám.Nevím jak to zvládnu už jsem zavrhl vánoční stromek,jak to bude s štědrovečerní večeří to ještě nevím,chodili jsme na Půlnoční tak to asi vypustím.Kamarády nemám tak že představa letošních Vánoc vypadá bledě.
Jana Kožíšková
Můj muž zemřel nečekaně o vánocích před třemi roky. První vánoce byly těžké, ale díky dětem jsem to zvládla. Každé další vánoce jsou jiné smutnější než dříve, ale život jde dál a vím, že můj muž by chtěl, abych žila dál svůj život.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.