Jana (67): Po smrti sestry jsem začala mít vztah s jejím mužem. Dcery mě kvůli tomu nenávidí
Ilustrační foto: Pexels

Jana (67): Po smrti sestry jsem začala mít vztah s jejím mužem. Dcery mě kvůli tomu nenávidí

25. 11. 2022

Jsem v důchodu a jsem zamilovaná. Přesto se trápím. Mám vztah se svým ovdovělým švagrem. Je nám spolu dobře, jenže mé dcery naši lásku nechápou, stydí se za mě, přestaly se mnou komunikovat.

Pavel byl vždy fešák a galantní muž. Tak trochu jsem sestře Ivaně záviděla, protože moje manželství se nevyvedlo. Můj muž byl sporťák, fotbalista, který po aktivní kariéře dělal trenéra. Když se jeho mužstvu dařilo, bylo to fajn i doma. Jenže pak přišlo období, kdy střídal jeden manšaft za druhým a pořád to nešlo, začal pít, doma byl hrubý, násilnický. Musela jsem se rozvést. Dcery mě tehdy velmi podpořily, protože viděly, jak mě ponižoval a ubližoval.

Měla jsem pak pár krátkých vztahů s několika muži, ale spíše přátelských, nic z toho se nevyvinulo v něco, čemu by se dalo říkat láska. Měla jsem o partnerství jiné představy, možná někdy vysoké nároky. Ale nějak jsem to hodila za hlavu, smířila jsem se s tím, že budu sama a začala jsem se více věnovat dcerám, kterým jsem hlídala vnoučátka.

A pak jednoho dne zazvonil telefon. Ubrečený hlas Ivany, která mi sděluje, že má rakovinu  a už v pokročilém stádiu. Byl to pro mě šok. Jako sestry jsme se vždy podporovaly, ona řešila se mnou moje manželské problémy, já její pracovní potíže… Hned na druhý den jsem vyrazila za ní. Byli oba zlomení, Ivana i Pavel. Proseděli jsme tehdy celou noc, snažili se hledat na internetu co nejvíce informací o nemoci, o alternativní léčbě. Nemoc ale postupovala rychle, Ivanu museli odvézt do nemocnice, kde strávila poslední tři týdny života. Navštěvovali jsme jí společně s Pavlem a mnohdy jsme končili u něj doma. Potřeboval oporu, s někým mluvit, nebýt sám. A vlastně toto potřeboval i po smrti Ivany. Řešili jsme spolu její pohřeb, záležitosti u notáře. Po večerech jsme vzpomínali na naše mládí, smutky střídaly úsměvy, zkrátka, bylo nám spolu dobře.

Když jsem oznamovala svůj vztah s Pavlem dcerám při jedné rodinné oslavě narozenin, byla jsem v šoku z jejich reakcí. „To je nechutné, teta se musí obracet v hrobě, jsi sobecká,“ slyšela jsem od nich mimo jiné. Ano, vím, že to není normální, že jsem vlastně přebrala zesnulé sestře manžela, ale bylo to neplánované a nečekané i pro mě. Doufala jsem, že se to časem spraví, že mě dcery pochopí, ale zatím se tak nestalo. Naopak. Dcery se mnou komunikují jen sporadicky, vnoučata prakticky nevidím. Stala jsem se černou ovcí rodiny. Pavlův syn zpočátku sice také nebyl z našeho vztahu nadšen, ale nějak to neřešil, vycházíme spolu celkem dobře.

Moc se trápím, uvědomuju si, že bych měla dát přednost svým nejbližšíím, tedy dcerám, přesto se mi vztah s Pavlem ukončovat nechce. Radila jsem se s psychologem, podle kterého to chce čas, ale nevím, cítím, že dcery i vnoučátka ztrácím. Možná někdo z vás něco podobné zažil a poradí mi, co mám dělat.

 

(Pozn.: Autorka si nepřála uvést své celé jméno, redakce její totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)

 

 

Můj příběh rodina vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Hašková
Souhlasím s názory. Dcery jsou sobecké, je dobře , že je vám dvěma spolu dobře. Neetické by bylo, kdybyste měli spolu vztah za života sestry, Takto považuji za vše v pořádku. Jak píší ženy níže. Nemám co bych dodala. Žiji sama a není to lehké, bohužel jsem po dvou rozvodech nepotkala nikoho, s kým bych si rozuměla.
Josef Morava
To je něco hrozného...to může udělat jen ženská s malým mozkem....
Eva Kopecká
Ono je to velice citlivé. Ty role v rodině jsou totiž jasné vymezeny. Pankrác je strýc, Servác je zeť, Bonifác je tchán. Tečka. Cokoli zamíchá lidmi a role jim promění, tu změnu rodina nenese kladně. Jasně že z bratrance se může stát milenec, z nevlastního otce manžel, z kamarádky, kterou jsem seznámila s otcem,moje budoucí macecha. Atd. Ovšem aby rodina pobrala změny, byť v rámci rozdílné generace, musel by to být někdo úplně cizí. Někdo zvenku. Bratranec, švagr, tchán či strýc z úplně jiné rodiny. Ne že bych se chtěla jako již důchodce zastávat našich dávno dospělých dětí, které na nás mnoho času nemají a ještě koukají, jak jim pomůžeme my, než aby se reálně připravovaly na opak, ale já tu reakci dcer totiž docela chápu. Na rodinné sešlosti je standardní spíš to, že jsou to lidi přes dvacet, přes třicet , kteří řeknou, rád, ráda bych vám všem představila svého přítele, svou přítelkyní. Protože oni jsou na startu společného života. Oni plánují manželství, nebo dneska taky ne, společné děti, atd. Čím starší člověk oznámí rodině, ať už jakýmkoli způsobem, nový vztah, nedejbože s někým, kdo nějakým způsobem do rodiny patří, tím spíš se mu prostě té negativní reakce dostane. Rodina pobere, že si třicetiletá rozvedená teta něco začala s pětatřicetiletým vdovcem že sousedního okresu, ale nikdy nepochopí, že si tatáž teta rozumí s rozvedeným nebo ovdovělým kýmkoli z příbuzenstva. Tak to prostě je, a těžko s tím hlavní aktéři něco udělají. Takže úplně normálně v rámci rodiny, pozvi na narozeniny malého taky strejdu Pavla, ať není odstrčený, když tu teta už není, víš, že má rád kafe a dort. Když bude chtít,ať přijde. Tečka. Strejda posedí, pokecá, Jana řekne, hele, děti, já bych teda příští týden potřebovala odvézt nakoupit poměrně těžké věci, taky brambory, dcerunky se nepřetrhnou, strejda Pavel řekne, hele, já tě svezu, sám doma nic nemám, taky budu potřebovat nějaký zásoby. Dcery s matkou nebydlí, jistě za ní nechodí obden, ani by nezjistil,y, jestli byla v divadle s kamarádkou nebo se strejdou, myslím, že je ani nezajímá,na co babička koukala včera v televizi nebo s kým. A v kolik šla spát, jim je taky úplně fuk, a jestli sama, tím se v jejím věku přece vůbec zabývat nebudou. Takže co těm dávno dospělým dětem my šedesátníci budeme vyprávět. Vůbec nic, přátelé. Žádné oficiální výstupy, kdy jedno oko nezůstane suché. Toto byl do včera váš strýc a ode dneška je to můj přítel, vlastně váš nevlastní otec, podejte si s ním ruce? K smíchu. Takhle ne. Jak? Mami, my bychom chtěli jít do kina, přijdeš v pátek hlídat děti? Jo, v pátek můžu, to nic nemám. A nebo ne, já můžu kdykoli jindy, ale pátek se mi nehodí. Tečka. Moje věc. Ovšem jak říkám. Bez teatrálních výstupů a výměn rolí. To nechme těm, kdo se taky jednou dopracují k poznání, jak vůbec není špatné, když člověk žije sám. Ono to totiž má řadu výhod. Ne že ne.
Jana Šenbergerová
V podstatě se mohu podepsat pod příspěvky uvedené přede mnou. Přebrat partnera můžete živému člověku. Ten, kdo odešel, vám to za zlé mít nebude, ti, co zůstali vás buď pochopí, nebo o vás přijdou. Nenechte se vydírat přes vnoučata. Každý sám je svého štěstí strůjcem. Kdo ho zahodí, nezaslouží si ho. Přeji vám oběma hodně štěstí.
Jana Šenbergerová
V podstatě se mohu podepsat pod příspěvky uvedené přede mnou. Přebrat partnera můžete živému člověku. Ten, kdo odešel, vám to za zlé mít nebude, ti, co zůstali vás buď pochopí, nebo o vás přijdou. Nenechte se vydírat přes vnoučata. Každý sám je svého štěstí strůjcem. Kdo ho zahodí, nezaslouží si ho. Přeji vám oběma hodně štěstí.
Naděžda Špásová
V žádném případě se Pavla nevzdávejte, není důvod. Vyrovnat se s tím musí dcery, nehledě na to, že až budou potřebovat hlídat děti, tak přijdou s prosíkem. Užijte si to naplno, výčitky nejsou na místě, naopak, nejsem věřící, ale jestli na vás sestra kouká z nebe, je určitě ráda, že je o jejího manžela dobře postaráno. Nikdy si neříkejte, " co tomu řeknou lidi ", nikomu do toho nic není. Přeji hodně štěstí.
Danuše Onderková
Dcerám spíš vadí, že nejste sama a tudíž už nebudete skákat podle nich, jak ony potřebují. Vy si uvědomte, že máte svůj život, teď když jste našla někoho, s kým vám je dobře a to po obou stranách, přece nezůstanete sama. Ať vám je kolik chce, na štěstí má každý právo. A myslím si, že sestře by to určitě nevadilo.
Lenka Kočandrlová
Nechápu,že se paní vůbec zabývá nepřejícími lidmi,i když jsou to vlastní dcery....Co nám starším ještě zbývá ze života? Máme se nechat otrávit nesmysly,cizími závistmi,lakomostí a škarohlídstvím? Užívejte si společně nalezeného štěstí a na ostatní se zcela a úplně vybodněte!!! Jste nyní vy dva jeden celek a nade vše se povzneste.
Marie Faldynová
Souhlasím s paní Zahradníkovou, dcery by si měly uvědomit, kolik času chtějí mámě věnovat - třeba by jim došlo, že se maminka se švagrem i prakticky podporují. A že se švagr stará o maminku tak trochu místo nich. Je jenom dobře, že si maminka zpříjemnila život a švagr jistě také.
Alena Švancarová
Nebudu radit jen napíši svůj názor.Nechápu postoj rodiny,vždyt je to normální,dva osamocení lidé se našli,osud tomu tak chtěl.Co je na tom špatného,že bývali švagr a švagrová?Dnes jsou to dva osamělí lidé.Je jim spolu příjemně tak proč by to odmítali,že je to nevhodné.Podle mě není.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.