Poslední komunistický prezident Československa Gustáv Husák navždy zůstane rozporuplnou osobností s osudem plným zvratů. Byl jednou z vůdčích osobností Slovenského národního povstání, prvním slovenským poválečným premiérem, obětí komunistických čistek a posléze hlavním představitelem tvrdé linie téhož totalitního režimu. Politik, od jehož narození uplyne 10. ledna 100 let, byl však především symbolem normalizace a vůdčí osobností vlastizrádných komunistických politiků, kteří přivedli zemi do podřízenosti sovětským okupantům.
Doživotí a amnestie
Husák se narodil v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině (matka byla chorvatského původu) jako nejmladší ze tří dětí. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Již před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do revue DAV. Do komunistické strany vstoupil záhy – již v roce 1933.
Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost.
V době politických čistek, na jaře 1950, byl však spolu s dalšími obviněn ze "slovenského buržoazního nacionalismu", zbaven funkcí i členství ve straně a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Šest let poté byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován.
Věrný spojenec Moskvy
V době Pražského jara v roce 1968 vystupoval Husák nejprve jako stoupenec reformnímu proudu v komunistické straně a podporoval tehdejšího lídra Alexandra Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale obrátil, a když se v dubnu následujícího roku dostal s podporou Moskvy do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky Pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: „Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě... různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci...“
Cílevědomý Husák svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie a věrný spojenec Moskvy, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.
Opět v nemilosti strany
Pro něj trpkého konce se dočkal v prosinci 1989, kdy musel abdikovat a na jeho místo stále ještě komunisty ovládaný parlament zvolil disidenta a "nepřítele socialistického zřízení" Václava Havla. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté, ze strany, kterou mnoho let vedl, byl vyloučen. Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let, dva roky po pádu režimu, který pomohl vystavět.
Osmý československý prezident byl dvakrát ženatý. S první manželkou Magdou Lokvencovou měl syny Vladimíra a Jána. Jeho druhá žena, novinářka a překladatelka Viera Millerová, zahynula v roce 1977 při leteckém neštěstí u Bratislavy.
