Nebylo to z rozmařilosti, ale nic lepšího jsem udělat nemohla. Posledních dva a půl roku jsem nevytáhla paty z bytu, jen k lékaři a přes ulici do klubu. V poslední době mě sužují záda a kolena, takže o berlích mi to sice slušelo, ale nic moc mě to nebavilo, natož chodit se sousedkama na procházky. Až jednoho dne jsem zdědila chodítko na kolečkách, zjistila jsem, že lepší než berle. Ovšem procházky nebyly nic moc, každou chvíli jsem musela odpočívat (naštěstí je součástí chodítka sedátko) ale i tak mě to moc nebavilo.
Chodítko mělo jedno přední kolečko kapku pochroumané, tak jsem ho rozebrala a zjistila, že je vysypané kuličkové ložisko. V ulici máme obchod a servis kol (taky kola na zimu uskladňují), a tak jsem se tam vydala. Servisman byl velice ochotný, ale tohle ložisko musel objednat protože na kolech se nevyskytuje. A tak po několika dnech jsem si jela pro nové, servisman mi ho tam hned namontoval. Postěžovala jsem si, že i tak jsem musela v polovině cesty odpočívat, protože jsem to nezvládala (po tom covidu je to čím dál horší), nejspíš už jsem jenom na odstřel :-). Jen tak mimochodem prohodil, že by to chtělo spíš kolo, jenže já už ve svém věku nějak neudržím balanc, takže nic. No ještě by možná pomohla tříkolka, ale já ji tady nemám, prohodil.
Nasadil mi brouka do hlavy, a tak jsem se jala gůglit tříkolky, nová ani není potřeba (kdoví jak dlouho budu jezdit) ani bateriový pohon nepotřebuju (musím rozhýbat klouby) a tak jsem našla bazarovou v přijatelné cenové hladině. Byla v Českých Budějovicích, takže výlet s dcerou. Když jsem ji to oznámila, tak nadšeně souhlasila. Ovšem sama někde vyštrachala inzerát na tříkolku mnohem zachovalejší, levnější a blíž. Tak se s prodávajícími domluvila a jely jsme do Kolína, bylo to podstatně blíž a od nápadu uběhlo sotva 24 hodin. A tak jsem se stala vlastníkem tříkolky a vydala jsem se po letech k Vltavě, a konečně jsem využila pěkné cyklostezky, které jsou podél řeky, a panstvo paráda. Kolena neprotestovala a záda se vezla, takže taky pohoda. Protože nejsem polykač kilometrů ale spíš dojmů, tak jsem bloudila do všech možných i nemožných zákoutí Braníka a objevovala a hlavně se seznamovala s lidmi, které jsem potkávala. Jednou šla cestičkou skupinka otců s klukama, nevěděla jsem jestli mi udělají místo na projetí, ale když se rozestoupili tak jeden z otců povídá „paní vy máte o kolečko víc“. Zasmáli jsme se a rozběhla se diskuze ale hlavně prozkoumávali vozítko.
Přímo u Vltavy na louce je vystavěné ohniště, aby si lidé mohli udělat táborák. V největší míře to využívají Ukrajinci (starousedlíci), jsou družní a scházejí se tam snad každý víkend. Přinesou naložené maso, gril, něco k pití a jsou pospolu. Moje vozítko vzbudilo zájem a tak jsem byla pozvána do houfu, nakrmena a i něco k pití se našlo. O zábavu jsme se postarali svorně všichni. Mít na vozítku tři kola je úžasné a dám vědět o dalších zážitcích a setkáních.
A jen tak mimochodem si musím povzdechnout, naší romští spoluobčané jsou také tak družní, ale bohužel nikoliv už tak pracovití, škoda .
