Kdybych byla nějaká hysterka, nemohla bych tolik času trávit se svými pěti vnoučaty. Děti totiž pro svůj zdárný duševní vývoj potřebují velkou dávku porozumění, tolerance a trpělivosti. A to já všechno mám. Navíc mám bohaté životní zkušenosti a kupodivu i pedagogické vlohy.
Při výchově jako Komenský vycházím z toho, že opakování je matka moudrosti a do nekonečna dětem dokážu říkat, že bytem se nelítá, lustr se neshazuje, prsty se nestrkají do nosu, před jídlem je nutné si umýt ruce a jídlo se nehází na zem ani nematlá na stěny. Při tom je učím trpělivosti „Dokud to nesníš, nebude televize!“ a rychlosti: „Polož to nebo ti ty pracky urazím!“ a v neposlední řadě i předvídavosti: „Nehoupej se na tý židli. Spadneš, rozbiješ si hubu a budeš řvát!“ Procvičujeme i počty a rozšiřujeme slovní zásobu: „Kolikrát ti to budu sakra ještě opakovat!“ Po mírném napomenutí: „Nervete se krucinál pořád jako koně!“ jsem ráda, že se naučí držet slovo slibem: „Nebudu ho ani štípat ani kousat.“ V dětech podporuji též lásku k domovu: „To si dělejte doma. Tam si to rozneste třeba na kopytech!“ Do života si ode mě všichni určitě odnesou intuitivní cit pro spravedlnost, protože se dozví, že za každý zločin musí přijít trest: „Nechtěj vědět, co se ti stane, jestli to uděláš ještě jednou!“
A teď si představte, že tento učiněný kliďas, nebo spíš rovnou anděl, po delším hlídání odevzdal děti, sundal legíny, tričko a kecky. Došel si ke kadeřnici, oblékl konečně pořádné šaty a nové semišové botky a proměněn v dámu, vyrazil tramvají do víru velkoměsta. A jak tak sedím, vidím, že slečna vedle mě u okénka bude vystupovat. Slušně jsme se domluvily a já jí pustila, ale na její místo jsem si už nepřesedla, protože další stanici jsem chtěla vystupovat i já. Navíc tramvaj byla poloprázdná. Najednou se ke mně přihnal evidentně podnapilý chlápek v montérkách a ve vaťáku, který se, aniž by přestal koukat do mobilu, a aniž by mi cokoli řekl, začal přese mně cpát k okénku.
Z jeho chování jsem byla v šoku a ve chvíli, kdy mi podupal semišky a už mi seděl skoro na klíně, jsem se slovy: „To nemůžeš říct s dovolením, ty debile!?“ trochu ohradila. Pán neměl skutečně žádné vychování a nazval mě krávou. Načež se na sedačce rozvalil a rukama i nohama mě vytlačoval z té mojí. Nedalo se nic dělat, musela jsem se začít trochu bránit, takže jsem do něj strčila lotem a se slovy: „Nerozvaluj se tady ty prase ožralý,“ jsem naši debatu nekompromisně zakončila.
No chápete to? To se musí stát zrovna mně, s mojí holubičí povahou.
