Kolik tak plus minus stojí měsíčně pobyt v domově pro seniory? Lidé si většinou myslí, že kolem jedenácti tisíc korun. Realita je v průměru patnáct až dvacet tisíc. Vyplynulo to z průzkumu NN Životní pojišťovny, která se pokusila zmapovat realitu života ve stáří a sny veřejnosti o něm. Čím je člověk mladší, tím méně si dovede představit, jaké náklady navíc znamená fakt, že člověk přestává být soběstačný, onemocní, potřebuje pomoc.
Velká změna nastala v tom, že lidé nyní v penzi tráví mnohem více času než jejich předkové. Zatímco v roce 1970 Češi prožili v rolích důchodců průměrně jedenáct let, nyní se tato doba zdvojnásobila. Většina Čechů uvádí, že se na pobyt v penzi těší a plánují, že v ní budou žít co nejdéle. Žít. To znamená cestovat, bavit se, vzdělávat se, věnovat se koníčkům a všemu, co moderní svět nabízí.
Co se týká optimismu ve vztahu ke stárnutí v penzi na tom ve srovnání s jinými národy Češi nejsou špatně. Čtyřicet sedm procent z nich se podle údajů NN Životní pojišťovny na život v penzi těší. Mnohem více se těší Španělé, na opačné straně žebříčku jsou Japonci, těch se s optimismem dívá na život důchodce jen devatenáct procent.
Zkreslené představy
Na jedné straně je optimismus skvělá věc. Na straně druhé nastává problém, když poněkud zastíní realitu. Nebo když před ní lidé cíleně zavírají oči.
„Když se moji synové dozvěděli, kolik bude stát můj pobyt v domově pro seniory, viděl jsem, jak jsou zaražení. Zařídil jsem si vše sám, dokonce jsem si sehnal jednolůžkový samostatný pokoj s terasou. Byla to náhoda, zrovna se po covidu uvolnil, hodně lidí tehdy v domově zemřelo, tak přijímali nové. Jinak bych čekal mnohem déle,“ vypráví třiaosmdesátiletý Roman, který se poslední roky potýkal s vážnými zdravotními potížemi a přestal být schopen žít sám ve svém bytě. „Podle zákona mi musí zůstat určitá část penze, takže bych na jednolůžák, za který se vším všudy platím měsíčně patnáct tisíc, nedosáhl. Tak doplatek hradím z úspor. Ale žertoval jsem, že když to budu do stovky, úspory nevystačí a kluci budou muset přispívat. Oni na to, že samozřejmě ano, ale pak kulili oči, když zjistili, že to měsíčně stojí tolik. K tomu připočtěte doplatky za léky, nějakou rehabilitaci,“ podotýká.
Finanční odhady Čechů o nákladech, které si vyžaduje důstojný život ve stáří, jsou zkreslené. Na tom se shoduje většina odborníků na tuto problematiku. „Každý čtvrtý z nás se stane do osmdesáti let závislým na druhých a Češi bohužel část neví, co taková finanční realita dlouhodobé péče obnáší. Jen částečná asistence v domácím prostředí vyjde až na dvacet tisíc měsíčně. Za celodenní péči ve specializovaném zařízení pak snadno zaplatíme až dvojnásobek,“ říká Michal Korejs, produktový ředitel NN Životní pojišťovny. Její průzkum přinesl pozoruhodný údaj – přibližně jeden z deseti mladých Čechů, kteří nyní začínají pracovat, má potenciál dožít se sta let, ale pouze čtyřicet dva procent dotázaných Čechů cítí, že na to budou mít. Přesněji na to, aby jejich dlouhý život byl důstojný a příjemný díky tomu, že o ně bude dobře postaráno.
Chcete žít o pět let déle?
Mezi odborníky na pojištění se mluví o tom, že zabezpečení ve stáří je téma, které společnost rozděluje. Zatímco ti starší jsou realisté a začínají pociťovat, život do stovky je drahý luxus, mladí lidé většinou zatím na něco takového vůbec nemyslí. Objevila se však další skupina lidí – ti, kteří si od mládí začínají na penzi spořit. Mnohdy jde o ty, kteří už v rodině nebo blízkém okolí mají nějakého seniora, který potřebuje pomoc a poznali, že jde o finančně nákladnou záležitost. „Nebýt toho, že mi dcera i syn přispívají, nemohla bych si dovolit pečovatelku, dovoz jídla a tudíž bych nemohla zůstat ve svém bytě. Zatím pořád to zvládám, ale bez pomoci už by to nešlo. Z důchodu zaplatím náklady spojené s bydlením a na víc bych už neměla. Ale díky příspěvkům od dcery, která žije v zahraničí, si platím i asistentku, která mi občas přinese nákup, chodí mi pro knížky a cédéčka do knihovny, vyvede mě do kavárny. A syn sice žije v jiném městě, ale jezdí za mnou často. Díky tomu všemu žiju sice život nemocného člověka, ale je to život důstojný, mám se stále na co těšit. Ale je to jen díky tomu, že si to rodina může dovolit, z penze by to nešlo a naše generace nebyla zvyklá na stáří spořit. To moje děti i vnoučata, pokud vím, na stáří odkládají peníze už od mládí,“ vypráví jednadevadesátiletá Věra.
„Do roku 2050 bude v Česku dvojnásobek seniorů než nyní, a to se někde podepíše. Dobrou zprávou je, že nikdy není pozdě začít něco dělat pro své spokojenější a bohatší stáří. A čím dříve se do toho pustíme, tím to pro nás bude snazší a levnější,“ říká Michal Korejs.
A ještě jeden údaje z průzkumu pojišťovny, který naznačuje, že v přístupu ke stárnutí máme trošku chaos. Lidé uvádějí, že chtějí žít co nejdéle. Běžně si při oslavách narozenin říkají přání: tak ať jsi tu s námi do stovky. Jen pro malou část lidí však je pěkné a dlouhé stáří spojeno s představou zdravého životního stolu. Každý čtvrtý Čech pro NN Životní pojišťovnu uvedl, že by se nevzdal svého zlozvyku, závislosti nebo nezačal s novou prospěšnou aktivitou kdyby mu doktor neřekl, že si tak prodlouží život o pět let.
Jenže skutečnost je taková, že v boji za pěkné stáří, zvítězí nakonec jen ti, kteří jsou připraveni, ať už zdravotně nebo finančně. I to je totiž oblast, ve které platí, že kdo je připraven, není překvapen.
Zdroje dat a grafy: NN Životní pojišťovna