Letošní Vánoce budou v mnohých rodinách jiné než ty předchozí. Vzhledem k napjatým domácím rozpočtům asi nebudou tak štědré. To možná není na škodu, že ubude konzumu, co myslíte?
Nikdy v dějinách se lidé neměli tak jako dnes. Když si vzpomeneme, jak slavili Vánoce naši pradědečkové, dědečkové, kolik dárků bylo pod stromečkem, když jsme byli malí a kolik je jich tam dnes, jak prosté byly večeře dříve a kolik toho dnes sníme za jeden jediný den. Žijeme v takovém nadbytku a bohatství, že trocha skromnosti nám vůbec neuškodí. Zvykli jsme si na blahobyt, a teď považujeme jakákoliv omezení za újmu. Cesta ke skromnosti i jakémusi odříkání je nutná. I naše děti by měly poznat, že život není jen procházkou růžovým sadem, že se musí přizpůsobit dané situaci. Podívejte se, jak žijí děti v jiných zemích, v Africe, Asii, nyní ve válce na Ukrajině… Takže nevidím to jako nějakou katastrofu, když Vánoce budou skromnější, myslím, že nám to prospěje.
Vzpomínáte rád na Vánoce vašeho dětství? Jaké byly ve srovnání s těmi současnými?
Ano, vzpomínám na ně moc rád, a dokonce si pamatuji na všechny detaily. A určitě nejsem sám, jistě každý má v sobě vzpomínky na ten nejkrásnější večer v roce, které následně ovlivnily naše životy a chování. Pamatuji si, jak se tatínek s maminkou na Štědrý večer slavnostně oblékli, tatínek si vzal oblek a kravatu, což tehdy bylo naprosto běžné. Maminka měla krásné šaty i účes, měli jsme slavnostně prostřený kulatý stůl. Tatínek zahajoval večer svým proslovem, ve kterém vzpomínal na ty, co už odešli navždy z našich životů, i na ty, kteří byli daleko a nemohli být s námi. Pak pouštěl z gramofonu evangelium svatého Matouše, zazpívali jsme koledy a poté maminka servírovala večeři. Nejprve podala polévku tatínkovi, pak dětem a nakonec sobě a my všichni jsme čekali, až maminka vezme do ruky lžíci, a teprve pak jsme začali jíst. Z každých Vánoc ve mně zůstala silná citová vzpomínka, a to je to, co jsem později přenesl nejen do své vlastní rodiny, ale i do svých knih a přednášek.
Takže váš zájem o etiketu se formoval již v dětství?
Ano, rozhodně.
Jak moc se z hlediska etikety liší stolování o vánočních svátcích oproti například oslavě narozenin?
Liší se velmi. Oslavy narozenin či svátků jsou příležitostí k tomu, aby se rodina sešla, aby se všichni pobavili, dobře se najedli, povyprávěli si, zasmáli se. Štědrovečerní večeře je něco jiného. To je ten tajuplný večer, kdy se máme přes den postit, kdy čekáme na toho tajuplného Ježíška, který nosí dárky… Štědrý večer je emocionální, tedy plný citů, kdy vzpomínáme na své blízké. Mnoho lidí to podceňuje. Já když před Vánoci napíši na sociální sítě příspěvek o tom, jak se mají lidé připravit na štědrovečerní večeři, žasnu, co mi tam lidé píší – že je to jedno, co mají na sobě, že se chtějí hlavně najíst a rozdat si dárky. Je to smutné, když rodiče okrádají děti o ty krásné sváteční tradice, je mi to líto…
Na jednom ze svých kurzů o etiketě stolování. FOTO: Archiv L. Špačka
Mají dnes ale děti o tradice zájem? Zajímá je slušné chování, vědí vůbec, co je to etiketa? Zdá se mi, že spíše, než své rodiče, poslouchají své vrstevníky – youtubery či influencery…
Puberťákům v sedmé, osmé třídě je asi jedno, kdo první vchází do dveří, kdo první zdraví, nebo jak se váže uzel na kravatě. Ale ono se to rychle přehoupne do věku, kdy jdou do tanečních, zažívají první lásku, jdou na první pracovní pohovor a najednou potřebují vědět, jak se správně chovat. Zrovna včera jsem měl přednášku, kde bylo asi sto třicet mladých lidí ve věku kolem dvaceti let. Všichni byli perfektně oblečeni, byli to mladí finančníci, kteří věděli, že musí vypadat dobře, musí vzbuzovat důvěru u svých klientů, kteří jim svěřují peníze. Takže dříve nebo později ten čas, kdy se mladí lidé začnou zajímat o to, jak se správně oblékat, jak se chovat u pracovního oběda, přijde. Nicméně, zcela jistě je nejdůležitější, co do dětí v jejich raném věku vkládají sami rodiče. Když se mě rodiče ptají, jak mají svým dětem vysvětlovat způsoby správného chování, říkám jim – nic jim nevysvětlujte, dělejte to, chovejte se správně a děti se budou chovat podle toho, jak se chováte vy sami. Dítě si všimne, když tatínek pohladí maminku, když jí poděkuje za večeři, když maminka dá tatínkovi pusu při odchodu do práce. A to jsou ty vjemy, které v dětech zůstávají a formují jejich vztah k rodině, ke společnosti.
Ještě se vrátím k etiketě u štědrovečerní večeře. Jaká má pravidla, jak bychom se měli u štědrovečerního stolu chovat?
Štědrovečerní večeře se od té běžné liší už jenom tím, že má více chodů. Je tedy potřeba přizpůsobit prostírání. Začínáme od příborů, které v průběhu večeře odebíráme z vnější strany směrem k talíři, na hlavní chod používáme masový příbor, na dezert použijeme dezertní příbory, sklenice stojí zprava podle toho, jak je budeme pít, tedy začínáme vodou, pak sklenice na bílé a následně na červené víno. Vlevo máme talířek na pečivo, které neukusujeme, ale lámeme a vkládáme do úst. U kapra nesmíme zapomenout na talířek na kosti.
Babička nám dětem vždy kladla na srdce, že nesmíme vstávat během večeře od stolu…
Hospodyně, tedy zpravidla maminka, by měla mít vše připraveno tak, aby neodbíhala od stolu. Dříve se totiž tradovala krutá pověra o tom, že kdo odejde od stolu, do roka zemře. Proto je to pravidlo dodnes tak silné. Maminka by tedy měla mít vše připraveno, a nejdříve nalévá polévku tatínkovi, pak staršímu dítěti, mladšímu a naposledy sobě. Nikdo se ničeho nedotýká, maminka bere do ruky lžíci, a teprve poté mohou začít všichni jíst. A to dítě už odmalička vidí, kdo je v rodině nejdůležitější a pamatuje si to až do dospělosti.
Měl by mít otec u štědrovečerní večeře oblek a kravatu?
Ano, protože tím dává najevo, že jde o vrcholně slavnostní událost, mimořádný večer v průběhu celého roku. A měl by v obleku vydržet po celou dobu večeře. Teprve až večeře skončí a odcházíme ke stromečku, v tu chvíli si tatínek může sundat sako, maminka se může přezout do pohodlných bačkor, a i děti se mohou převléci…
V mnohých domácnostech budou staří lidé u štědrovečerního stolu sami. Měli by se i oni snažit udělat si ten večer slavnostní?
Určitě. I když je to pro vdovy a vdovce jistě ten nejsmutnější okamžik v roce, kdy vzpomínají na své blízké, je důležité si udělat ten večer slavnostní, hezký, takový, jaký jej prožívali se svým manželem či manželkou. Ale samozřejmě, ideální je, aby se právě o svátcích příbuzní o své osamocené rodiče či prarodiče postarali. Neměli by lidé zůstávat o Vánocích sami. Bylo tomu tak odpradávna, že se lidé o vánočních svátcích sdružovali. A nemuseli být ani rodinní příslušníci. Mimochodem, proto se také štědrovečerní stůl prostírá o jedno místo navíc, pro pocestného, který ten večer může být také sám…
Jsou vánoční svátky příležitostí k urovnání nejrůznějších rodinných vztahů?
Samozřejmě, je to ta nejlepší příležitost v roce, kdy je dobré zapomenout na jakékoliv nesváry, otupit ty hrany, o které jsme se celý rok zraňovali. Štědrý večer musí být večerem smíření, lásky. Právě tento kouzelný večer je připraven k urovnání vztahů.
Mnohdy je to ale těžké v tom, že ani jedna z těch znesvářených stran nechce podat ruku jako první…
Ono je to stejné jako u zdravení, kdy nevíme, kdo má koho pozdravit jako první. Já vždy říkám – pamatujte si zlaté pravidlo: jako první zdraví ten slušnější. A kdo má nabídnout ruku jako první? Ten laskavější. Ten, komu na těch dobrých vztazích opravdu záleží. Život je krátký a až ho budeme bilancovat, uvědomíme si, že už je na urovnání vztahů pozdě, a pak toho teprve litujeme.
Jak vůbec vnímáte současné mezilidské vztahy? Prezident Václav Havel, ke kterému jste měl blízko, říkával, že je ve společnosti „blbá nálada.“ Je to nyní, v době covidu, války na Ukrajině, ještě horší, než to bylo třeba v těch devadesátých letech?
Nemyslím si, že je to horší. Žijeme ve zrychlené době a nemáme mnohdy čas o mezilidských vztazích ani přemýšlet, neustále něco řešíme. Ale nejsme na tom hůře, než třeba před padesáti, sto lety. Tehdy nebyl internet, nebyly maily, esemesky, když si lidé chtěli něco sdělit, museli se navštívit. Proto se nám zdá, že dřív měli lidé k sobě blíž. Dnes naopak právě díky těm chytrým komunikačním prostředkům jsou naše vztahy i o něco těsnější. Díky mobilu či internetu si můžeme sdělovat své bezprostřední pocity a starosti, popřát si k narozeninám, řešit problémy, radit si. A to nás vlastně také sbližuje.
S prezidentem Václavem Havlem. FOTO: z archivu L. Špačka
Na druhou stranu, právě díky sociálním sítím se mnohdy vztahy mezi lidmi zbytečně vyostřují. Často tím, že se lidé mohou schovávat za nejrůznějšími anonymy, trolly atd…
Ano, to je pravda. Dříve bylo možné vyjadřovat své postoje a názory třeba prostřednictvím článků v novinách. A to nebylo pro každého. Dnes má možnost dostat se do veřejného prostoru kdokoli a často pod nějakým anonymním profilem šířit své názory a mnohdy i vulgarity, až se člověk diví, co to jsou za lidi, co mají za vychování. Nicméně, neřekl bych, že společnost je horší, jen v tom veřejném prostoru dostali příležitost i lidé, třeba ne tolik vzdělaní a vychovaní, kteří tu možnost dříve neměli. Ale jinak bych řekl, že se vztahy mezi lidmi zlepšují, což vidím kolem sebe nejen na ulici, ale i na svých přednáškách.
Když tak pozorujete lidi kolem sebe, všímáte si, jak se chovají, jak drží příbor v restauraci, zda pouští muž ženu do dveří?
To víte, že ano. Je to u mně stejné, jako když se vám zubař dívá na chrup, kadeřnice na váš účes. Napsal jsem přes třicet knih o etiketě pro děti i dospělé, téměř každý den mám nějakou přednášku nebo kurz, takže to se muselo u mně nějak projevit. Ale hlavně mám radost z pozitivních ohlasů, které mi přicházejí od čtenářů či posluchačů. Když mi maminky píší, jak své děti naučily etiketě pomocí mých knih, tak vím, že má práce měla smysl…
Před námi jsou svátky, pak přijde nový rok a s ním i volba prezidenta. Vy jste byl deset let po boku Václava Havla jako jeho mluvčí, a tak se nemohu nezeptat – jaký by měl být náš budoucí prezident?
Měl by mít především respekt ve společnosti. Protože za poslední léta se jaksi vytratila v české společnosti úcta a respekt k hlavě státu. A tak doufejme, že v lednu nastoupí člověk, který obnoví dobrou pověst prezidentského úřadu, že to bude člověk s vysokým morálním kreditem, který bude mít autoritu a bude zdatný i na mezinárodním poli, člověk, který bude ctít ústavu.
Ladislav Špaček (73) - český spisovatel, novinář a moderátor, pedagog, popularizátor společenské etikety. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Později na pražské univerzitě též vyučoval, a to historický vývoj české gramatiky. V letech 1992 - 2003 byl mluvčím prezidenta Václava Havla. Poté se zaměřil na etiketu - napsal o etiketě přes třicet knih, na toto téma pořádá přednášky i kurzy. V oboru se mu říká Mistr etikety.
