Je sobota 17.12.22, venku zimně s trochou sněhu a my si s dcerou a vnučkou zahrajeme na rozvozce vánočního cukroví. Celých 14 dní jsem si hrála na cukrářku, protože jsem se jako každý rok nechala přemluvit, že moje cukroví je nepřekonatelné a komu taková chvála nezalichotí je pokrytec. Tomu se bráním zuby nehty, a proto jsem se na to vrhla, s něčím pomohla dcera, za což jsem jí opravdu vděčná. Slíbila jsem sestře a neteři, že jim cukroví osobně přivezu.
A tak jsme v sobotu naložily krabice, vyzvedly vnučku a hurá směr moje rodné město Vroutek. Sice jsem ho vždycky považovala za vesnici, ale od roku 1848, kdy bylo definitivně zrušené poddanství má statut města. Pokud by někdo měl zájem, vše najde na Wikipedii.
Samozřejmě, že jsem měla s sebou foťák. Cestou tam jsem toho moc nenafotila, dcera mi odmítla někde stavět a čelní sklo zrovna čistě nevypadalo. Až když jsme jely zpátky, tak se mi v Podbořanech povedlo okno vyčistit. Bohužel je prosinec a stmívání na sebe odpoledne nedalo dlouho čekat. Takže jsem se snažila fotit co se dalo a přitom jsem někde ztratila pouzdro na foťák a bylo po náladě. Nerada něco ztrácím, kdo by to taky miloval, že? Snad mi Ježíšek nějaké nadělí.
A proč to píšu? Protože si myslím, že i silnice může vypadat na fotce dobře, vede nás k domovu, vede nás na výlety. Kde bychom byli bez silnice? A taky proto, že ráda fotím z auta, i když ne všem se to může líbit. S tím nic nenadělám. Přeji všem krásné Vánoce, pohodu, zdraví a štěstí do roku 2023.