„A hodinky s vodotryskem bys takhle náhodou nechtěl?“ A to víte, že chtěl!
Ne, že bych byl ve svém mládí nějak moc náročný ve svých požadavcích na život. Ale občas jsem tento, notorický známý, výrok slýchal. Hlavně od rodičů.
V padesátých letech ještě zamrzala Vltava, a to bylo něco pro nás. Většina kluků si obula kanady a já bohužel staré šlajfky na kličku. A pak jsme frčeli po zamrzlé řece až k prvním kralupským domům.
Doma jsem po čase vznesl opatrně svůj požadavek na nové brusle.
„A hodinky s vodotryskem bys takhle náhodou nechtěl?“ osopila se na mne matka. „Potřebujeme koupit důležitější věci než brusle. Podívej se, Olinka je taky nemá.“
Sestra skutečně nové kanady neměla. Měla, jako podstatně starší než já, normální dámské brusle i s botami. Jako její kamarádky. Tento fakt při své argumentací ale matka opomněla uvést.
Když jsem dostal na Vánoce pod stromek nové pumpky, skoro jsem se vzbouřil.
„Já jsem ve třídě jediný, co ještě nosí pumpky a podkolenky. Všichni kluci mají dlouhé kalhoty.“
Tady jsem už cítil jasnou diskriminaci. Opět jsem si vyslechl kázání, i s onou, tak oblíbenou, sentencí. Fakt je, že jsem příští Vánoce dlouhé kalhoty konečně dostal.
Těch příkladů bych mohl uvést ještě daleko víc. Ale tak, jak jsem rostl, rostl i můj rozum a snižovaly se i moje požadavky, neboť jsem si konečně začal uvědomovat realitu života, to znamená možnosti svých rodičů a své nezbytné potřeby.
Kanady jsem jednou skutečně pod stromek dostal, ale to už od mého požadavku uplynulo pár let a Vltava v té době už nezamrzala.
Možná, že jsem toto památeční rčení i sám někdy použil vůči svým dětem. To už si nepamatuji. Ale zato si budu hodně dlouho pamatovat na velmi zábavnou příhodu z jednoho krátce povánočního času. Ve městě jsem potkal klubovou kolegyni, s trochu již odrostlým vnoučkem, kterého možná už beru tak trochu jako svého. Známe se už přece léta.
„Tak, kamaráde, pochlub se, co ti přinesl Ježíšek pod stromek?“, ptám se familierně.
„Nové hodinky, podívej se.“
Odhrnul rukáv kabátu a ukazuje mi skutečně své nové hodinky. Trochu jsem se sehnul, abych si hodinky prohlédl, když tu kluk cosi na hodinkách zmáčkl a sprška vody mi zalila brýle. Od této chvíle už nebyly hodinky s vodotryskem jen pouhou vzpomínkou a sentencí mého mládí, ale staly se realitou dnešní doby.
Kluk i se svou babičkou se rozesmáli na celé kolo a já se k nim přidal, poté, co jsem si vyčistil brýle.
Doma jsem si neprodleně zapnul počítač a hledal. Firem, které tyto srandovní hodinky nabízely, byly doslova mraky. V ceně od 70 do 120 korun. A dokonce nabízely i hodinky se zapalovačem a dalšími vymoženostmi.
Hodinky s vodotryskem! Až mi přišlo líto, že moje dávná vzpomínka pomalu ztrácí své nesplnitelné kouzlo.
Holt, časy se mění. Dnes si ty, dříve pomyslné, hodinky s vodotryskem, můžete klidně objednat přes internet.
*
