S nikým o tom nemluv. Je to ostuda a ta musí zůstat v rodině. To mi stále opakuje můj manžel. Jenže já jsem tak zklamaná a plná zlosti, že se naopak potřebuji svěřovat, nechat si poradit.
Naše rodina byla vždy taková obyčejná. Máma a táta postavili domek, vychovali nás tři děti. Scházeli jsme se o Vánocích, o narozeninách. Můj vztah se sourozenci nebyl nijak vřelý, byl takový normální, řekla bych. Jsem nejstarší, bratr je mladí o dva roky, sestra o sedm. Táta zemřel, máma onemocněla. Brala jsem jako samozřejmost, že hlavní tíha péče o ni bude na mě. Bydlela jsem totiž k ní nejblíž, měla jsem to prakticky přes ulici. Když to s ní bylo hodně zlé, nastěhovala jsem s k ní do domku, abych u ní mohla být čtyřiadvacet hodin denně. Byla to honička, pendlovala jsem mezi ní a naším bytem, kde jsem vždy jen poklidila, navařila manželovi. Byl skvělý, pomáhal mi, nikdy neřekl ani slovo na to, že jsem se nastěhovala k mamince. I moje dcera dělala vše pro to, aby mi pomohla, za babičkou často chodila, pomáhala mi s ní, když jsme ji třeba museli vézt k lékaři a tak.
Nechala jsem práce, žila jsem z příspěvků na péči, který máma pobírala a z toho, co vydělal manžel. Stejně jsem už byla z práce prodavačky unavená, tak jsem si jen občas vzala brigádu, když známá, která provozuje obchůdek s oblečením, potřebovala zaskočit. Žila jsem skromně, na dovolené jsem nebyla po celou tu dobu, co to s mámou bylo zlé.
Když umřela, plánovala jsem, že si s manželem vyjedeme k moři. Potřebovala jsem vydechnout, dát se do kupy. Přišla sestra a řekla: „No to se ti teď bude cestovat, když utrácíš peníze, které patří nám všem.“ Byla jsem v šoku. Ona si myslela, že mi máma něco odkázala a já to chci rozfofrovat. Máma žádné úspory neměla, vše padlo na péči o ni, naopak hodně jsem dávala ze svého.
Máma mi v závěti odkázala domek. Starý, nijak neopravovaný, s řadou závad. Ještě než jsme se stačili s manželem a dcerou poradit, zda ho prodat nebo se ho pokusit opravit, zda na to vůbec máme peníze a sílu, nastoupila sestra, že závěť zpochybňuje, že chce, ať domek prodám a rozdělíme se na tři díly.
Totéž mi řekl bratr. Pak se mnou přestal komunikovat, je uražený, naštvaný, že jsem nesouhlasila.
Advokát, který závěť s mámou sepsal, řekl, že byla naprosto při smyslech, že bylo její přání, abych dostala domek jako odměnu za to, že jsem se o ni starala. Doslova mu prý řekla, že nebýt mě, ostatní děti by ji šouply do důchoďáku a přijely za ní jednou za rok. Sestra s bratrem se poté příšerně urazili, když jsem jim to řekla.
Současná situace je následující.
Bratr ani sestra se mnou nemluví.
Domek chátrá, je opuštěný, nepouštíme se do oprav, protože nám přišlo oznámení od právníka, že bude soud, ve kterém se pokusí dokázat, že závěť je neplatná.
Vyplatit sourozence nemám z čeho.
Manžel v záchvatu vzteku chytil mého bratra pod krk, protože mu řekl, že jsem prolhaná potvora. Bratr to nahlásil na policii.
Sestra povídá našim společným známým, že jsem zlodějka, že jsem je okradla.
Moje dcera přestala mluvit s dcerou mé sestry i se synem mého bratra. Prý se taky všichni rozhádali.
Každý z nás si stojí za svým, takže jsme si letos ani nepopřáli k Vánocům.
Čím více je situace vyostřená, tím více se mi chce bojovat, protože to cítím jako obrovskou nespravedlnost. Bratr nikdy nezavolal, jestli máma něco nepotřebuje, on ji nepřebaloval, nekrmil, nevozil na vozíčku na zahradu, aby se aspoň nadýchala čerstvého vzduchu. Sestra u ní byla občas, něco jí přinesla, poseděla u ní a zase šla. Nikdo, kdo nepečoval o člověka s přiznaným příspěvkem čtvrtého stupně, tedy o člověka zcela odkázaného na péči druhých, si nedovede představit, jaké to je. Od té zkušenosti smekám před všemi zdravotníky, pečovateli, všemi, kdo se o staré nemocné lidi starají. A říkám si, že o to víc chci splnit mámino přání. Tedy její domek si nechat. Třeba ho opravit a na stará kolena se do něj nastěhovat. Nebo ho nechat dceři.
Jestli si někdo myslí, že mít sourozence je fajn, protože na stáří nebude sám, podléhá snům. Já si to také myslela. Také jsem snila, že budeme společně sedávat na zahradě, vzpomínat na mámu a tátu, scházet se tam, kde jsem vyrostli. Jenže my se místo toho rozhádali.
Ani jeden z nás nechce ustoupit a cítím, jak jsem pořád více zatvrzelá. Říká, že se moudřejší ustoupí. Vím to. Ale nevím, zda to dokážu.
(Autorka si nepřeje zveřejnit celé jméno, ale redakce ho zná.)
