"Paní Černá, pojďte prosím."
"Sestři, moc se omlouvám, já ten včerejšek nějak přehlédla."
"Ale vy jste tu včera být neměla" směje se sestřička. "A jak vám je? Je ten hrudník lepší?"
"Záda dobrý, ale mě je divně. Bolí mě hlava, asi jsem se v noci přeležela."
"Nevadí. Já se vám na ten krk podívám."
Za krk a na záda dostanu něco teplého, z reproduktoru zaznívá příjemná hudba a mně je dobře, skoro jako u moře na pláži.
Asi po deseti minutách se mnou sestřička zahýbe ze strana na stranu, promasíruje mi kde co, hlavně krk, ramena a hlavu. Bolest ustupuje a den je hned veselejší.
Venku mě doslova oslní sluníčko. Sem tam ho přikryje mrak, ale už to není to zasmušilé ráno. Hejno vran systematicky prozkoumává trávník mezi paneláky, maminky a babičky vyrazily ven. První s kočárky, druhé s taškami. Vypadá to na pohodový slunečný den.
Poledne to potvrdí. Kočky obsadily balkon, vyhřívají se, já jim trošku závidím a mám chuť se k nim přidat. No, nejde to, ještě musím udělat pár věcí.
Těším se na odpoledne, na setkání našeho literárního klubu v knihovně. Jdu tam dřív a oklikou, užívám si sluníčko. Koupím si U Zobana vynikající laté a jdu tvořit. Sejdeme se jen tři. Úkol zní: vyber si barvu podle nálady a napiš, jaký byl tvůj dnešní den. Vybírám si žlutou. Můj dnešní den byl zářivě žlutý a lidi, které jsem dnes potkala, byli milí, sluníčkoví.