Při podávání žádosti v roce 2021 jsem byla informována o tom, že v mém případě, kdy mi zatím nepřísluší příspěvek na péči, bude čekací doba nejméně čtyři roky. O to větší překvapení pro mne bylo, když mi v říjnu loňského roku pracovnice magistrátu města sdělila, že mi byl od prvního listopadu 2022 byt v domě s pečovatelskou službou přidělen. To bylo opravdu nečekané, skoro mne to trochu rozhodilo. Asi v polovině října jsem byla vyzvána, abych se přijela na byt podívat s tím, že jej nemusím přebrat. Jedno odmítnutí je tolerováno, žádost běží dál.
Samozřejmě jsem byla moc zvědavá, bytů je v celém areálu opravdu hodně. V okamžiku kdy mi pracovník magistrátu ten můj ukázal, bylo rozhodnuto. Líbil se mi, to jsem opravdu nečekala. Byl mi přidělen byteček v přízemí s ohromnou čtyřmetrovou terasou s výhledem do velkého átria. Všude plno okrasných keřů a malých květinových záhonů, lavičky, velká pergola kde se senioři v létě setkávají a konstrukce na cvičení. Hned jsem si představovala jak si tu svoji terasu a její okolí na jaře osázím květinami, jak si sem přenesu spoustu trvalek ze svého paloučku, jak to potěší kolemjdoucí. Však jsem s její výzdobou začala hned před vánočními svátky, aby kouzlo Vánoc vstoupilo i do mého vysněného domova.
Terasa je jedna ze součástí nového bydlení, ale hlavní je vlastní byt. Ten mne nadchl svou prostorností. Ohromná bezbarierová koupelna, široká chodba a 25m2 velký obývák s kuchyňským koutem. K bytu mám k dispozici v suterénu sklep. Nábytek jsem si pořídila vlastní kromě dvou třídílných (téměř nových) skříní, které mi zde byly po dohodě ponechány po předchozí majitelce. Jedinou větší investicí byla dřevěná polohovací postel, to abych měla do budoucna maximální pohodlí.
No a pak to začalo, celý zbytek měsíce příprava na stěhování. I když jsem nikdy neskladovala zbytečné věci, divila jsem se, kolik toho "potřebného" s sebou povezu. Do toho mne obšťastnil covid, takže několikadenní nutná pauza... Nebudu popisovat, co vše přestěhování a předávání starého bytu obnášelo, ale DALA jsem to! Takže si zde již třetí měíc společně se svým papouškem užívám a vím, že mé rozhodnutí bylo jedno z nejlepších v mém životě.
I když nemám příspěvek na péči, jednou za měsíc si zaplatím vyprání ložního prádla, využívám služeb údržbáře (třeba výměna žárovek), odebírám obědy, a tak využívám služeb Domova s pečovatelskou službou alespoň částečně. Nemusím se finančně omezovat, náklady na zdejší bydlení mám o necelých pět tisíc nižší!
V pantoflích přejdu chodbu ke kadeřnici a k rehabilitační sestře, autobus zastavuje čtyři minuty od budovy, každé úterý se mohu zúčastňovat akcí organizovaných pro zdejší obyvatele. Jelikož jsem opravdu jedna z mála z těch, kteří nejsou odkázáni na pomoc chodítka či invalidního křesla, snažím se naopak při zajišťování akcí pomáhat, třeba asistencí při přípravách občerstvení, grilování apod. Každou středu jezdím do Vratislavic venčit čubinku mé kamarádky, jiné dny vyrážím na vycházky a seznamuji se s novým okolím. O víkendech podnikáme s kamarádkou, Dorinkou a pejskem od syna, výlety do vzdálenějších končin. Zkrátka, jsem stále v pohybu.
Nikdy bych si nepomyslela, že si i přes vyšší věk dokážu tak zvyknout, docela mne to až překvapilo. Vůbec, ale opravdu vůbec se mi nestýská po mých milovaných Vratislavicích, pouze si občas zatelefonujeme s úžasnou kamarádkou Járinkou. Mnohokrát, když tady ve volné chvilce rozjímám nad svým současným životem, cítím takový zvláštní pocit. Pocit štěstí, vnitřního klidu, pocit radosti nad mým rozhodnutím a říkám si: " Tady jsem opravdu doma". Díky za každý den, za každou hodinu, za každé nové ráno v novém domově.
Děkuji vám, které neodradila délka mého článku a přečetli jste si jej až do konce.
Zdraví vás velice, pisatelka Bertice
