Beru si pytlík s kuličkami a mířím za klukama nahoru za zámek na Skálu. Jaro totiž obvykle s kuličkami teprve přichází. Jsou jeho neklamnou známkou. A pravidlem. Zatím se nikdy neopozdilo. A já mám jaro moc rád.
Hliněné kuličky jsou modré, hnědé, červené, žluté, zelené a možná, že je tam ještě nějaká další barva. Už si nepamatuju. A mezi nimi se sem tam objeví i nějaká skleněnka. Kluci na písčité ploše už udělali důlek a čáru, Zuzka z Vinopalny má hodně krátké šatičky a dráždí Honzíka Ševců, který chodí do pomocné školy a chce se jí podívat pod sukni. Dostal ale facku a uraženě teď stojí stranou.
Kuličky se kutálí vlhkou jarní zemí, všichni jsme soustředění a opatrně je cvrnkáme prstem do důlku. Je to hodně prestižní záležitost a já bývám obvykle někde uprostřed. Někteří kluci si zouvají boty, zkouším to také a chůze po vlhké, písčité zemi je příjemná. Já se s ostatními kluky sice moc nescházím, protože mým hlavním kamarádem je Jirka, ale tohle spolu nechceme prošvihnout. Ovčín počká.
Barevné kuličky se kutálí do malého důlku za zámkem a zima se definitivně odkutálela kamsi daleko, až na sever. Tam nás už nezajímá. Nás právě zajímá začínající jaro a barevné kuličky.
Opět vyhrál Pepík, já byl třetí. Pepík pak vytáhl z kapsy klíče od nedaleké hasičárny, kde byla malá místnost, uprostřed stůl, čtyři židle a v šuplíku ve stole mariášky.
Šoupli jsme ale nejdřív dovnitř Zuzku z Vinopalny i s Honzíkem Ševců a zamkli za nimi. Oknem jsme pak sledovali, jak Zuzka honí Honzu kolem stolu, až ho dohonila. Vůbec netuší, že je sledujeme. Kravál zevnitř najednou přestal a my jsme v té chvíli Honzovi Ševců docela záviděli.
Jirka, jako zkušený karbaník, stále mariáš vyhrává, já to věděl už předem, ale stejně jsem měl vztek. Jirka byl v kartách vždycky lepší než já. Zuzka nás chvíli sledovala, jak mažeme karty, ale pak vzala Honzíka Ševců za ruku a oba zamířili kolem zámku dolů na náves.
A slunce vyšlo z mraků ven a já už měl kuliček dost a tak jsme s Jirkou zamířili do pískovny na Ovčín.
*
