Mé úžasné kočky
Ilustrační foto: Pixabay

Mé úžasné kočky

8. 2. 2023

"Kočka doma? Nikdy!" To jsem tvrdila tak před třiceti lety. Momentálně tu se mnou bydlí čtyři a na chalupě se staráme o osm "kousků". Co kočka, to příběh, někdy šťastný, jindy se smutným koncem. Zkusím povyprávět o těch prvních dvou, které s námi obývaly byt. 

Úplně první byla Eliška. Mrňavé černobílé kotě si vyžebrala moje tehdy desetiletá dcera, taky Eliška, na mezinárodní výstavě koček. Ne, nebylo to kotě čistokrevné, naopak. Na výstavě bylo několik útulků, chtěly jsme udělat dobrý skutek a alespoň jednomu nalezenci poskytnout domov. Doma jsme zjistily, že Eliška není kočička, ale kočičí kluk a má kýlu. A že je přizpůsobivý a chytrý. Dostal jméno Ferda a kšírky. Na kšírkách chodil krásně u nohy, časem se ukázalo, že zrovna tak chodí i bez kšírek. Kočkopes.

Horší to bylo s tou jeho kýlou. Chvilku trvalo, než mohl na operaci a po ní měl mít klidový režim. A to byl problém. Jak lze vysvětlit kočičímu puberťákovi, že nemůže lézt po stromech jako veverka, když má na bříšku stehy? Špatně. Kocour byl úplně jiného názoru než pan veterinář. Ale i to jsme nakonec zvládli, zrovna tak jako kastraci. 

Ferda dospíval, byl čím dál víc tvorem svobodomyslným a tak nějak nás ukecal, že mu bude líp u dědy na vesnici, než s námi v paneláku. No, on nás spíš ukecal děda. Ferdu si zamiloval a stali se z nich parťáci. 

Bohužel, nic netrvá věčně a jednou v létě, když jsme zase v sobotu přijeli na chalupu, nám děda smutně oznámil, že Ferda nepřišel ráno domů. Hledali jsme ho, zda někde neleží zraněný, marně. Dodnes nám je záhadou, kam zmizel.

Druhého kocoura, Káju, dostala Eliška jako dárek k patnáctým narozeninám. Byla to mrňavá bílá chlupatá koule s několika černými flíčky. Hravá a vynalézavá. Miloval igelitky a krabice. A samozřejmě Elišku. Spal s ní v posteli, vévodil jí na rameni nebo za krkem, když chodila po bytě a seděl na vaně, když se koupala. Dokázal vyskočit na nejvyšší místa v bytě a tam spát a dělat, že neslyší, zatímco já trnula, kde je a zda se mu něco nestalo.

Horší to bylo, když Eliška odjela studovat. Kája se nudil, dožadoval se pozornosti a spaní v posteli. Jenže on tak hlasitě vrněl, že spát s ním prostě nešlo. Budíval mě brzo ráno, drápal práh u dveří do ložnice. Chvíli fungovalo postříkání studenou vodou, ale opravdu jen chvíli. Nezbylo mi nic jiného, než si přetáhnout deku přes hlavu a dělat, že neslyším. On to po deseti minutách vzdal a já mohla spát dál. Tedy pokud jsem usnula. Nakonec jsme mu opatřili kamarádku, peršanku Jessinu. Čistokrevnou bílozrzavou mňau dámu. 

Brzo se skamarádili, jen Jessina byla odtažitější. Neznala hračky, nebyla zvyklá na lidi. Ale časem si zvykla. Přežila Káju, byla mladší. Ale zrovna tak jako on žila třináct let.

K Jessině přibyla další kočička a pak další...Všechny z útulku, anebo nalezené.

 

 

domácí mazlíčci kočka
Hodnocení:
(4.9 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jindřich Berka
Lepší je hladit muže než kocoura. To bylo ze srandy. Jindra
Marie Měchurová
Máme dva kocoura - Mikeše a Ferdu. Ještě nás navštěvuje pár koček ze sousedství. Je nám mezi nimi dobře. Nejraději s námi vysedávají u ohně.
Jana Tulejová
Vždycky jsme měli kočku. Poslední byla Timeček, kterého nám někdo hodil přes plot coby malinké koťátko, které ještě mělo být u mámy. Jak vyrostl, zjistilo se, že je to holčička, ale Timeček už jí zůstal. Byla to odvážná kočka, vylískala synova psa Kubu, nosila na práh myšky, prostě kočka, jak má být. Dokonce se s námi přestěhovala, což veterinář popíral, že si nezvykne, že uteče, že se vrátí do svého původního domu. Ale sousedka, kočičí máma mi dala návod a měla pravdu. Timeček si zvykla na nový domeček, líbilo se jí, že jsme u pole a nosila si kusy mladých zajíčků, které zlikvidovaly zemědělské stroje, chytala ještěrky, které se zabydlely u nás ve stráňce a když jí ještěrka utekla, Timeček seděla, mračila se a mrskala zlostně ocáskem. Musela jsem ji nechat uspat, když jí bylo 18 let. Teď máme jenom pejska, který po ní zdědil jméno, Tim.
Jarmila Komberec Jakubcová
Od dětství jsme měli doma kočičky. Kočka máma bydlela v seně na půdě, protože tam chytala myši. V pokojíčku jsem měla kocourka Felixe a když jsem se vdala s pejskem Bobíkem přišla i kočka-Vločka. To byl velký myšilovec co zdecimoval na chatě celou myší populaci.Druhá kočka Petruška už myši nelovila, jen plyšové. Nyní máme na domečku kocourka Piškota, je to senior 15 let a kočenku Bambulku nalezeneček z chaty.Třetí kočenka Brituška zesnula v loni na Vánoce, To byl takový medvídek šedivý . Na jaře se podívám do útulku a udělám hezký život nějaké kočičce..Bez kočiček by byl život smutný. Kdo by mi ráno bbudil a okamžitě chce snídani..
Irena Mertová
Skoro vždy jsme měli doma kočky. I teď mám kocourka. Pro kočky mám slabost.. :-)
Alena Vávrová
Také jsem si kočku doma neuměla představit, v rodině byli jen pejsci. No a je to pár měsíců, co jsme si vzali jedno ze tří pohozených, dobrou duší vypiplaných koťátek. Je to černobílý kocourek a už je ho kus a dovede i pěkně zlobit, ale to pomazleníčko s chlupáčkem (tedy, když on chce), to je náramné.
Vladislava Dejmková
Kocourek či kočička dokážou člověku hezky “prohřát” život. Náš Tlapík byl před týdnem na kastraci, ale už se vzpamatoval a zase řádí.
Margita Melegova
Blizil se vek, kdy jsem si uvedomila ze po 45 letech s pejsky nas opusti i nase krasna nemecka doga a my dva duchodci budeme hledat maly byt misto velkeho domu a kdyz nam syn sdelil ze maji kotatka tak jsme si jedno vyprosili, zadna papirova kocka to nebyla ale byla kouzelna, milovali jsme ji i dalsi dva bezdomovce, kteri vycitili ze jim u nas bude dobre, vsichni se nakazili nejakou kocici nemoci a nase naruc zustala prazdna. Nasla jsem utulek ze ktereho jsme si odvezli kocicku a doma bylo nejakou dobu veselo, ale kocicka mela skrytou nemoc a nastalo dalsi louceni, plakala jsem a manzel se dusoval ze uz nechce ani kanarka, vydrzelo mu to do druheho dne, kdy sahal ze zvyku vedle sebe a necitil zadny kozisek, to uz jsem vedela, ze ve stejnem utulku nabizeji mourovatou kocicku, ktera chce byt jedinackem, slovo dalo slovo a za nejaky den byla nase vlastne nebyla, neznala pohlazeni, skrabala, kousala, neznala zadnou kocici hracku, trvalo dlouho nez vsechno pochopila, do svych sedmi let byla bezdomovkyne a dnes je to nase poteseni, ktere ceka na kazde pohlazeni.
Alena Švancarová
Miluji kočičky,chlupatá,předoucí krása musela odejít loni v dubnu,bylo jí 13 a půl roku.Obohatila mi ty dny co jsme spolu žily.At jsem se odkudkoly vracela vždycky jsem se na ni těšila.
Blanka Lazarová
Pěkné. Soužití s kočičkou si moc neumím představit, protože máme pejska. Ale určitě je to stejně láskyplné. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.