Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce
Ilustrační foto: Ingimage

Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

16. 2. 2023

Málo se směješ! Musíš myslet pozitivně. Všechno dobře dopadne. Raduj se z každého nového dne. Pečuj o svou duši, měj se víc ráda. Když slyšíme taková slova ze všech stran, časem se začnou míjet účinkem. Místo, aby povzbuzovaly, otravují.

Toxická pozitivita. To je označení pro jev, který zasahuje do našich životů čím dál silněji. Co si pod ním představit? Všechny ty motivační knihy, jejichž autoři píší, že je třeba za každých okolností myslet pozitivně, strojené úsměvy na selfíčkách, objímání na počkání, mluvení ve zdrobnělinách. A hlavně smajlíky. Nejlépe vždy a všude, klidně i do písemné žádosti o předčasnou penzi.

Kdo se nyní mračí, má to ve společnosti těžké. Je považován za morouse, nespokojeného, tudíž neúspěšného jedince, i kdyby byl ve skutečnosti hodný, veselý. Jen prostě nehýří úsměvy a lichotkami, když k tomu nemá chuť a důvod, a to je nyní divné.

Naopak lidé, kteří se neustále usmívají a trousí věty o tom, jak jsou šťastní, bývají považováni za úspěšné, oblíbené pohodáře. Skutečnost je taková, že někdy svou pozitivitou lezou okolí na nervy, ale vůbec to netuší. A nikdo jim to nedává najevo, protože je jaksi nevhodné někomu říct: tak už přestaň s těmi motivačními kecy.

Snaha vytěsnit ze života starosti a problémy a předstírat nekončící radost a úspěch se v posledních letech začala tak rozpínat, jako by byla nakažlivá. Psychologové a psychoterapeuti už dokonce mluví o tom, že se jejich klienti cítí provinile, pokud nedokážou pohlížet na svět pozitivně. Lidé se začali stydět za to, že jsou někdy smutní, otrávení, zlí a předstírají, že jsou naopak nepřetržitě skvěle naladění. Dříve většina lidí na otázku „jak se máš“ odpovídala, že nic moc, případně rovnou, že blbě. Nyní to není žádoucí.

Autor knihy Psychologie štěstí Anton Bucher napsal: „Pozitivní mantry a formulky opakujeme čím dál častěji, až sami sebe zcela umrtvíme. Toxická pozitivita, jak můžeme tuto životní strategii nazývat, se tváří jako univerzální řešení na všechny životní výzvy. Je to koncept, který nám diktuje být šťastní za každou cenu. Ale nefunguje.“

Tady je zkušenost šedesátileté Jany, která v posledních letech bojuje s pozitivním nastavením své dcery. „Na rovinu říkám, že mi dcera leze na nervy, protože ze sebe neustále chrlí jakési poučky o tom, jak je třeba být vyrovnaná, šťastná, milující sama sebe. V době pandemie jsme se pohádaly. Zatímco já už lezla zoufalstvím po stěně, protože jsem velmi společenská a uzavření kulturních podniků a kaváren mi hodně vadilo, dcera mi neustále volala a radila, jak mám volný čas využít k seberozvoji, k učení se nových věcí, že mám začít malovat a podobně. Musíš se ponořit do svého nitra, říkala. Cokoli jsem řekla, ona na to, že si stěžuju, že se lituju, že musím myslet pozitivně. No tak když mám radost, tak to dávám najevo, ale když mám trápení, přece ho nebudu zastírat, vždyť i smutek nebo naštvání k životu patří,“ vypráví Jana.

Ber to jako dar, posílí tě to. Tuto větu řekla jedna žena své kamarádce poté, co jí dotyčná oznámila, že jí lékaři diagnostikovali vážnou nemoc. Dodnes nechápe, proč jí kamarádka na to odpověděla, že už podobné pitomosti nechce slyšet a od té doby se jí neozvala.

Zajímavou zkušenost na toto téma má spisovatelka Barbora Šťastná, která léta psala blog, v němž lidem radila, jak si do života vnést radost, optimismus, pohodu, tedy štěstí. Lidé se jí ptali jak na to, její texty byly populární. „Postupně jsem si začala připadat nekompetentní, až trochu jako podvodnice. Měla jsem výčitky svědomí. Cítila jsem se zpruzená, nešťastná a přitom jsem psala o štěstí. A lidé si mysleli, že jim mám co poradit. Tvářila jsem se, že mám, spousta lidí ke mně tedy takto přistupovala a já se nechala zatlačit do pozice: to je ta, která ví vše o štěstí. Kamarádky, které mě dobře znají, se na to dívaly s ironickým úsměvem a já jsem si časem začala říkat, že takhle to dál nejde,“ říká.

Řada lidí je však skálopevně přesvědčena, že je třeba neustále předstírat spokojenost a co je horší, že je nutné přesvědčovat ostatní, že musí být rovněž spokojení. Mít ve své blízkosti dlouhodobě někoho, kdo papouškuje poučky z motivačních příruček, každého neustále objímá a do esemesek a mailů přidává hromady srdíček, časem začne lézt na nervy stejně jako život s morousem, který si neustále na něco stěžuje.

Jenže žít s toxicky pozitivním jedincem je ještě těžší, protože je zpravidla tak usměvavý a hodný, že člověk v sobě nenajde sílu mu říct, že by mohl ubrat. Ono se to jaksi nehodí být nepozitivní. A tak se na sebe všichni usmíváme, říkáme si navzájem, že jsme zlatíčka, že dnes krásně svítí sluníčko, že každá nemoc jde zahnat pozitivní myšlenkou, protože všechno je jen v hlavičce. A hlavně to srdíčko je třeba do každé činnosti přidat, na to pamatujme. Jo a večer poděkovat, za to, jak byl ten den pěkňoučký.

manželství psychika vztahy a sex
Hodnocení:
(4.7 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Miloslava Richterová
Tak to je diskuze! I to mě rozesmálo, a Jani Šenbergerova děkuji, fakt nejsem praštěná :-) Pro A. Potůčkovou.. 24h to vydržím hravě, a což teprve na jaře, které je za dveřmi, nebo dnes, slunce až do večera a za mnou práce hromada. Ano, občas mě něco špatného semele, ale oklepu se. Každý jsme jiný a to je dobře :-)
Jitka Caklová
Paní Jano, jak jsem napsala v 10:02, také s článkem souhlasím a přesně vím kam autorka směřuje. Trefuje se přesně do toho, co sama nepoznala. Nemohu mluvit/psát za nikoho, pouze sama za sebe. Jak to mám já, je mojí věcí a mohu dát najevo cokoliv. Každý to má nějak, tak nevím, proč by pro mě měla být hloupost, že někdo to má jinak.
Jana Jurečková
Souhlasím s článkem a přesně vím, kam autorka směřuje. Zlatá střední cesta. Ale být stále naladěný, usměvavý a plný dobrých rad, které navíc vnucuje druhým není normální. Měla jsem spolupracovnici, která byla taky tak posedlá. Pořád nám říkala, že po návratu z práce s radostí pere, vaří, prostě se nezastaví, je v jednom kole, není unavená. Jen se tak chlubila. Jak by to vypadalo, kdyby nám řekla, že po příchodu sebou praští na postel. Byla pozitivní a v dobré náladě pořád, což je hloupost. Prostě mi lezla na nervy. Podobný pojem je i toxická láska. Někdo vám chce pomáhat, ale vy o to nestojíte. "Já ti rád pomůžu/"
Eva Kopecká
Ona je pozitivita a pozitivita. Za sebe mohu být pozitivní, i když moje situace není zrovna k popukání. Když jsem například před rokem skutečně pozitivní byla, řekla jsem si, hlavně ať to má snadný průběh a nevleze mi to na plíce. A budu hodná, budu odpočívat. S knížkami, s oblíbenými DVD, spát, dodržovat pitný režim. Dopadlo to dobře. Nemoc přišla, odešla. Nakonec jsem to vzala pozitivně. Že to mám za sebou. Co člověku taky zbylo. Druhým svojí dobrou náladu či pozitivní pohled na jejich negativa tedy nevnucuji. To snad ani nejde, přemlouvat je k radosti nad jakoukoli pohromou, která je postihla. Na stranu druhou odmítám být terčem kritiky zrovna v téhle věci. Stalo se jednou na plánovaném krátkém setkání bližšího příbuzenstva/ odpolední návštěva, kafe a koláč na chalupě/. Jak se tak mluvilo o všem možném, hovor sklouzl na téma zvané ,, Všechno je na houby". Dva hlavní diskutéři semleli kdeco. Práci. Drahotu. Vztahy lidí. Svět. Na ničem nenechali nit suchou. Ostatní se je marně snažili usměrnit, aby nekazili zbytku lidí aspoň náladu. Podotýkám, že diskutéři měli práci, vlastní bydlení i ustálený zdravotní stav. Ostatním se usměrnění nezdařilo. Já mlčela. Vědoma si toho, že s těmi morousy nehnu stejně. A morousové se pokusili hnout se mnou. Abych jim dala za pravdu. Já odmítla přidat se k jedné i druhé skupince. Povídám, život je takový, jaký si ho uděláte. S některými věcmi nemáte šanci hnout. Tak je dobré zabývat se těmi svými věcmi, které máte možnost ovlivnit. Náladu. Co budete dneska nebo zítra dělat. Co si koupíte. Kam půjdete. Jestli něco chcete nebo nechcete. No a ti dva řekli. No, to je celá ona. Bere všechno, jak to přijde. Nenadává. Pořád něco dělá a plánuje. Když přijde malér, tak se z něj dostane a jde dál. Dotáhne něco do konce, do čeho by se člověk ani nepustil. Vždyť nic nemá cenu. Copak to aspoň nevidíš, když si to tedy už neumíš přiznat? A já vstala, řekla, že na světě je přece vždycky něco hezkého, i když třeba prší, vyzvala je k procházce kolem záhonků či po vsi, že třeba přijdou na jiné myšlenky, a šla si okopávat zahrádku. Možná to nebylo slušné, ale co. Jestli někdo má mrzutou náladu, ať ji nevozí jinam. A totéž platí i o té pozitivitě. Nemůžu nutit druhé jásat nad nezdary a karamboly. Zejména, když jich je tolik, že je utápějí. Ona stačí jedna starost. Natož když jich přijde víc. A ještě něco. Jsou lidi, známí, příbuzní, co mají ve zvyku se objímat, to, obřadně si podávat ruce, i když se dlouho znají a běžně se jednou za čas vídají. Většinou mi řeknou, já vím, ty nemáš takový ten úzký kontakt ráda, ale když já si neumím pomoct, já tě ráda vidím....a propustí mě olíbanou a pomačkanou. Tahle pozitivita je pro mě úděsná. Ne že bych byla studený psí čumák. Já si vždycky vzpomenu na pány Husáka a Brežněva.....
Jitka Caklová
Pane Antoníne, pravdou je, dokud jsem naříkala, i když jsem si stěžovala, nikdo mě nepolitoval, ani mi nepomohl a dnes vím, že to tak bylo dobře. Dokud jsem ze svých neúspěchů a z nich plynoucí blbé nálady vinila druhé a čekala, že se k mé spokojenosti změní, nikdy se tak nestalo. Změnila jsem tedy ke své spokojenosti sebe a mám vystaráno. Když budu, tedy s prominutím, nadávat, že všechno stojí za hovno, tak to bude stát za hovno. Smrti se nebojím, byla jsem "TAM" na zkoušku, je "TAM" krásně, tak nevím proč bych se tu v blbé náladě měla trápit. *** Nikdy jsem nebyla u psychologa, u psychiatra ani na psychiatrii, "nevím", co jsou antidepresiva, či prášky na spaní, za sebe tvrdím, že jsem v bdělém stavu permanentně pozitivní od přírody a protože mi na to nikdo nic nepřidal, tak nelžu. Každý včetně pana Babiše dělá jen to, co mu vyhovuje, tak nevím, proč "JÁ" a já bych měla být kvůli tomu nas..ná :-) :-) :-)
Jiří Dostal
:-) :-) Asi jsem něco špatně pochopil,... toxicky pozitivní lidé nejsou ti moc hodní, titul článku je v tomto zavádějící. Toxická pozitivita sebou nese vztahové odcizení, které najdete v evangelických spolcích, u Svědků Jehovových, aktivisté z Člověka v tísni často páchají velká anonymní dobra a ignorují s úsměvem netečného individualisty potřebného blízkého. "Půvab" tohoto životního postoje spočívá v absenci všech smrtelných hříchů, ale ční nad ním základní princip hříchu - lež... :-)
Anna Potůčková
Nelze být positivní 24 hodin denně. A kdo toto tvrdí, že takový je a dokonce od přírody tak lže. Stačí zmínit např. pana Babiše a hned je ohen na střeše.
Jana Šenbergerová
Tak jsem si tu početla a jediné, co jsem v této chvíli schopná napsat je to, že šťastný může být i ten, kdo leží na "smrtelné posteli". Mnozí to štěstí nemají, odejdou z tohoto světa pod troskami a je jim jedno, jestli je to dílem přírody, nebo člověka. Každý pozitivní člověk zdaleka nemusí být toxický/praštěný.
jarmila Vondráková
Autorka článku má naprostou pravdu. Neuznávám to divné klišé, když na otázku "Jak se máš ?" mám odpovídat, že se mám výborně - i přesto, že mi včera spadnul dům a a současně vymřelo veškeré příbuzenstvo. Je poněkud arogantní a troufalé trvat na takové rádoby zdvořilosti. A je to především projev alibismu. Na odpověď "mám se špatně" by měl, podle pravidel elementární slušnosti a lidskosti ,následovat dotaz tazatele "Mohu pro tebe něco udělat ???" Takový dotaz by neměl být další zdvořilá fráze. Měl by být míněn naprosto vážně a tazatel by se měl ve vší vážnosti pokusit opravdu něco udělat. Mám zkušenost, že když chce člověk pomoci druhému, tak pomůže. Někdy stačí i pouhé sdílení, když není jiná možnost.. Možná, že pak bychom ani nemuseli o tomto problému psát.
Hana Řezáčová
Nikoho tzv. toxicky pozitivního neznám, ale mám ráda lidi, kteří se na svět usmívají a drobné zádrhele umí brát s humorem a nadhledem, je příjemné být v jejich blízkosti - a naopak, se škarohlídy, kteří neznají jinou barvu jak černou, se moc dlouho pobýt nedá - tedy s toxicky negativním, (jestli mohu použít a otočit jádro článku) - a takového znám ... Na závěr: asi bych spíš snesla toho přehnaného pozitivce než jeho opak, lepší srdíčka a smajlíky než mor a neštovice ...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.