Mlčet, usmívat se, prchat. To je cesta, jak být skvělou babičkou

Někdy je lepší se odstřihnout úplně. Žít si svůj vlastní život.

Já ten článek vnímám jako vtipnou nadsázku a líbí se mi, jak je napsaný. O nevyžádané rady nikdo nestojí, ani my jsme o ně nestály, i když jsme jich v době, kdy jsme měly malé děti, dostávaly horem dolem víc než bylo zdrávo, zvláště od tchýně. Tak je fajn, že dnes už si to leckterá babička je schopná uvědomit a taky naše děti nám to umějí napřímo a často dost natvrdo říct. Au au, ale dobrý, že?

Mlčet a usmívat se, ale ne za každou cenu a už vůbec neprchat. A po provozních mrzutostech se umět usmířit a jít dál. Leccos mi bylo od starší generace nepříjemné, dnes jsem ráda, že to bylo. Taky poznávám, že jsem vůči nápadům babiček a dědečka uměla být taky pěkně protivná. I za tuhle zkušenost jsem ráda Od generačních rozdílů nás žádný internet nevysvobodí. Osobní vztahy, ve kterých se stále usmíváme, mohou znamenat odstup až nezdravý. Umět řict, co potřebuji, umět reagovat na potřebu druhého, umět říct promiň, umět omluvu přijmout, umět žit .

Hezký článek, mně se líbí. Přinejmenším nutí k zamyšlení, nic nepřikazuje. Měla jsem "štěstí", že mi do výchovy dcer nikdo nemluvil. Jim by se možná líbilo, kdyby to tak nebylo. Jedna babička byla daleko, druhá blíž, ale neměla zájem. Moje vnoučata vyrůstala s dědečkem, který se hodně staral a občas do výchovy také mluvil. Bohužel zemřel a zůstala jsem jen já, babička od druhého dědečka, který zemřel ještě dřív. Daleko, takže se teď vídáme, jen když mají nějaké větší volno a maminka je přiveze. U mně doma velím já. Většinou se přizpůsobí, někdy zase já. Je nám spolu dobře.

Maruško, zmíněný postoj, stejně jako Eva jsem také zastávala, ale od té doby uplynulo už dvacet čtyři let. Jediná jistota je, že vše se mění a já vnímám, že k lepšímu. Změnila jsem se i já, svoje nesmyslná striktní pravidla jsem zrušila a těší mě, že mám možnost, alespoň malou měrou, přispívat k rozvoji svých malých vnuček (1,5 a 6.5 let) ♥

Milá Jitko, v mnoha bodech s Tebou v přechozím příspěvku souhlasím. Tak jako já jsem vyrostla ve skromnosti, tak i moje děti. Dětství mých vnoučátek je už v něčem trošku jiné. Ale když je mám zde, tak vždy platilo a myslím si, že i nadále bude platit nejvíce moje pravidlo jaké píše i Evička M. - tady velím já.

Paní Radko, vzhledem k tomu, co jsem napsala níže, mě Váš příspěvek velmi potěšil. Moje děti měly štěstí, že jsem nedávala přednost penězům, případně neměla možnost věnovat se oboru plynoucímu z vysokoškolského studia. Díky skromnosti, na kterou jsem byla zvyklá z domova, jsem dětem umožnila ten přepych, že nemusely do jeslí, ani do školky. Samozřejmě jsem byla přesvědčená o tom, že jsem byla dokonalá matka, ale jen do té doby, než mě moje dávno dospělé děti vyvedly z omylu způsobem, jak ony samy vychovávají má vnoučata a nedopouštějí se chyb, které si až nyní uvědomuji. Vracejí se k přírodě a já věřím, že stále více lidí pochopí, že i krátkodobá odloučení od matky v prvních 4 - 5ti letech způsobuji na dětech nenapravitelné škody.

Zajímavý článek. Skutečně by mě zajímalo, kolik z těch, co tu diskutují a s článkem nekriticky souhlasí, během života nadšeně přebíralo a zvnitřňovalo nevyžádané rady od kohokoliv. Kolik z vás, když vám tchýně či tchán řekli, že děti vychováváte blbě, si poslušně sedlo, vyslechlo si kritiku a jak to máte dělat lépe a s hlubokým vděkem jste šli měnit to, co vám přišlo přirozené nebo pro vaše dítě vhodné. Kolik z vás do stáří oceňovalo, když vám kdokoliv z vašich známých mluvil do toho, jak věci děláte, a uděloval vám rady, na které jste se neptali. Čili zde bych obecně řekla: Přestaňte si stěžovat, že vaši potomci nepřijímají vaše nevyžádané rady, a spíše se naučte neudělovat rady lidem, kteří se vás na ně neptali. Mám pocit, že lidé s postupujícím věkem nabydou vědomí, že když nasbírali nějaké zkušenosti, všichni v jejich okolí mají povinnost jejich zkušenosti nekriticky přebírat, protože to, že si daní lidé něčím prošli, jim automaticky dává právo mluvit druhým do jejich života, kritizovat jejich volby a považovat svoje názory za jediné správné, protože v jejich životě to tak platilo. Bez ohledu na to, že každý jednotlivec je unikátní, jeho cesta je unikátní, jeho volby jsou jen jeho. Na druhou stranu, pokud se mezi vámi skutečně najdou tací, jako že zřejmě ano, co nekriticky přebírali zvyky svých rodičů či prarodičů, nevytvářeli si žádné vlastní názory na to, že věci lze možná dělat jinak, vidím v tom vlastně velký smutek. Chápu, že člověk si minulost často idealizuje, ale pokud bychom jako lidstvo takhle jednali obecně, budeme ještě v době kamenné. Protože by si každý mohl říct: tak, jak jsme zvyklí to dělat, je to to nejlepší a jediné správné, ergo, nebudeme se snažit rozšiřovat si obzory, stejně s tím nesouhlasíme, protože my to prostě děláme jinak, takže se to ani nebudeme snažit pochopit a budeme pokračovat v tom, na co jsme zvyklí. Při čtení tohoto článku a komentářů pod ním se musím pousmát, protože zde do puntíku vidím to, co je tu kritizováno, akorát o generaci výš. To, že jste vychovali děti, které nezemřely zaviněním špatné péče, vám dává patent na výchovu? Máte pocit, že když jste prošli rolí rodiče, je z vás expert, který ví vše nejlépe? Že když s vámi vaše děti mluví, zřejmě jste odvedli skvělou práci, není nutné nad tím nijak reflektovat, zkrátka to evidentně bylo všechno dobře, tak by se to stejným způsobem mělo dělat i dál? Mladí jsou hloupí, nezkušení, chtějí najít jiné způsoby – ono možná už tohle by vám mohlo říct, že „jak se to dělalo za starých časů“ nemusí být to jediné pravé ořechové, že možná vaše děti cítí, že ony to tak nechtějí – bez ohledu na dostupnost internetu, zkrátka s pocitem, že tohle se jim příčí a rády by našly jinou cestu. Což zase naopak neříká, že vaše způsoby jsou a priori špatně – znamená to jen, že věci lze dělat jinak. Kritizujete nedostatek pokory a ochoty přiznat chybu u mladých, zatímco celý tento článek spolu s komentáři ukazují na nedostatek pokory a neochotu přiznat chybu u starší generace. Docela ironické. Zajímavý mi tu také přijde následný rozpor: 1) Kritizujete, že současná generace je zahlcena informacemi o rodičovství a každý je samozvaný expert. A to je špatně. 2) Na druhou stranu – ve vaší generaci se o rodičovství, vývinu dítěte, traumatech apod. vědělo velice málo, lidé neměli informace o tom, že např. nějaké jejich jednání může být pro dítě škodlivé, výzkumy na toto téma byly velice sporadické, jen se dokola dělalo to, co dělali rodiče, před nimi zase jejich rodiče atd. atd. Zatímco bod 1 kritizujete jako nevhodný extrém, bod dva, ačkoliv je to víceméně nevhodný extrém z druhého pólu, vám přijde naprosto v pořádku? Neexistuje něco jako rovnováha? Celý tento článek bych shrnula takto: Pojďme kritizovat lidi z mladší generace, že nás neposlouchají, když jim mluvíme do života, ačkoliv jsme s největší pravděpodobností byli stejní, akorát jsme na to už zapomněli. Teď jsme staří a moudří a ostatní mají povinnost nás poslouchat, a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří ještě v životě uvidí, a my se pak jen ušklíbneme, že jsme jim to říkali, a pokud se zjistí, že jsme náhodou pravdu neměli, bude to skutečně jen výjimka a my stejně nepřiznáme, že věci lze dělat i jinak, protože my máme zkušenost a basta.

Velmi vtipný článek. "Nové myšlení" při výchově potomstva mnohde zakořenilo, ale zatím naštěstí nepřevažuje.

S vnooučaty nemám a nikdy jsem neměla problém. V případě potřeby jejich hlídání platí moje pravidlo - tady velím já. Jsem dokonce přesvědčena že díky tomu, že toto pravidlo respektují, jsou v mé společnosti daleko spokojenější. Nevynucují si nic , netrucují, v případě vztekání bych si dokázala rychle poradit. Ale nebylo třeba. Nyní když už jsou starší, zvláště patnáctilerý vnuk si rády chodí " pro rady" . Několikrát se stalo, že mne o názor i radu týkající se výchovy požádali jejich rodiče. Všichni máme opravdu hezký vztah. V žadném případě bych, kdyby to bylo na mně, " netancovala jak malé dítě píská" . V tom případě bych ze zachovala tak, jak zní poslední věta článku .