Příběhy starých fotografií: svazácký
FOTO: Archiv Eleny Valeriánové

Příběhy starých fotografií: svazácký

10. 2. 2023

Příběh této fotografie a tedy i příběh můj, se začal psát v roce 1966, kdy jsem nastoupila, coby zhrzená absolventka základní školy, do národního podniku Moravolen, závod 04 v Jeseníku.

Měla jsem se vyučit v oboru tkadlena a taky jsem se tkadlenou vyučila. Na učební obor jsem šla tak nějak víceméně – no spíš více než méně – na truc mému třídnímu učiteli ze základní školy. Tvrdě mě odpálkoval, když jsem mu prozradila, že chci být fotografkou. Ano, v té době to byl učební obor. A můj třídní mi řekl, ať to ani nezkouším, že tam berou jen žáky s tělesným postižením. Ať si dám přihlášku na nějakou střední školu. A já si řekla, to zrovna. A šla jsem na školu, která absolutně nebyla pro mne.

Učení mi nedělalo potíž, ale práce mě nebavila. Na učilišti nebylo moc mimoškolních aktivit a v té době byl skoro každý mladý člověk v ČSM, byli jsme svazáci. Byla to samozřejmost a žádná pohroma. Já jsem brzy, zřejmě pro mou prořízlou pusu, dostala i nějakou funkci ve výboru. A po nějakém čase jsem byla zvolena do Okresního výboru.

Psal se rok 1968.

Byli jsme mladí, nadšení, nespoutaní a mysleli jsme si, že předěláme svět.

Přišel podzim 1968 a to už se tak nějak po srpnových událostech vědělo, že se něco pokazilo. Že to zase tak velká legrace nebude. Že nám znovu utáhnou kohoutky. Ale ještě jsme chtěli věřit, bouřili jsme se a dusili v sobě nenávist, přestože už revolta neměla cenu.

V říjnu 1968 na oslavy vzniku samostatné republiky Čechů a Slováků byla na Hrad pozvána delegace mládeže ze všech krajů, dvě stě mladých lidí. Za okres Šumperk jsem byla vybrána já. Byla to pocta? Byla. Kdo by nebyl rád, že pojede do Prahy k prezidentovi. Ludvík Svoboda byl hrdina v pravém slova smyslu. Prezident, k němuž se upínaly naše naděje.

Co my jsme mohli vědět?!

A tak se stalo. Nejdříve jsem jela do Ostravy, kde jsem se připojila k severomoravské delegaci jako nejmladší člen. Bylo mi právě krásných sedmnáct let. Vyfasovala jsem dárek pro soudruha prezidenta, v podlouhlé krabici nějaká soška snad horníka, která mi málem vypadla z ruky, protože byla nečekaně těžká.

Do Prahy jsme letěli letadlem, byli jsme přece delegace.

A pak to přišlo. Byla jsem vybrána k předání kytice soudruhovi prezidentovi.

Sobota 26. října 1968 – přesně v den mých 17. narozenin jsem před všemi těmi lidmi předávala prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi obrovskou kytici rudých růží a karafiátů.

Pro mne, obyčejnou holku z malé vesnice od polských hranic to byl neuvěřitelný zážitek. Fotoaparáty cvakaly a já ani nevím, jak jsem přežila své dvě minutky slávy.


A pak přišlo vystřízlivění.

Praha 19. leden 1969.

Jan Palach.

Od té doby jsem žádnou veřejnou funkci nezastávala.

 

arDSCN2785-1.JPG

 

 

Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Moc pěkný zážitek pro slečnu, vstupující do života. Roky 1968 a 1969 změnily životy mnoha lidem. Ale fotografkou jste zůstala a to špičkovou! Hodně štěstí a zdraví do dalších let
Taťana Veselá
Eleno, uzasny zazitek!! A jste kocka! Co jste tedy pak delala, kdyz vas přadlena nebavila?
Hana Polednová
Eleno, hezký příběh s krásným zážítkem v 17 letech. A to předávání kytice a dárku přezidentovi, to se jentak nikomu nepovede. Správně Tě vybrali a sluší Ti to na fotce. I když se Ti tehdy nesplnilo vytoužené povolání, nyní si to vychutnáváš na 100 %.
Marie Novotná
Nádherné vzpomínky. Návštěva Prahy s maminkou,to mi bylo jen o málo méně než tobě,v lednu ,hned po upálení J.Palacha je nezapomenutelná. Tvoje fotečky jsou moc hezké i bez škol a studií.
Daniela Řeřichová
Eleno, věřím, že to musel být pro sedmnáctiletou slečnu obrovský zážitek. Je smutné, jak politika ovlivňovala osudy a talenty mnoha lidí. Na druhou stranu je vidět, když člověk o něco poctivě usiluje, tak nakonec svůj sen může realizovat. Stala se z Tebe navzdory všemu mimořádná fotografka. :-)
Eva Mužíková
Eleno, Tvůj článek mi vyvolal vzpomínky na léta šedesátá, kdy jsem tak jako Ty byla dosti činná v ČSM. Na fotce s panem prezidentem máš opravdu krásný úsměv, čupr děvče.
Soňa Prachfeldová
Elenko, pro mladého člověka velký zážitek, vždyť prezident visel všude. Dubček mi byl sympatický. Myslím, že mám fotku Jana Palacha ještě někde schovanou, byl to všechno šok.
Alena Velková
Zajímavý článek...Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík představovali v té době symbol naděje, bohužel jak píšeš, příliš brzy přišlo vystřízlivění...ani my o něco mladší jsme pak nemohli studovat to, co bychom rádi...já např. dějiny umění..."doporučení" jsem mohla dostat jen na nějakou techniku...já si nakonec vybrala VŠCHT a byť humanitně zaměřená, jsem fakt tu chemii vystudovala bolševikovi navzdory :-))
Jana Kollinová
Eleno, musel to být ohromný zážitek pro sedmnáctiletou dívku. Soudruh prezident na fotografii příliš nadšeně nevypadá, asi tušil nebo už věděl co se bude dít.
Věra Ježková
Elenko, moc hezký příběh. Na fotce vám to oběma sluší. :-) Já jsem byla přijata na VŠ bez členství v SSM. Do něj jsem vstoupila, spolu se dvěma dalšími spolužačkami, až na fakultě, a to na úpěnlivou prosbu naší skupinové učitelky, aby neměla nepříjemnosti. V práci na fakultě jsem pak měla nějakou funkci v SČSP, abych nemusela vstoupit do KSČ. Vnuk L. Svobody byl můj kolega.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.