Příběhy starých fotografií: svazácký
FOTO: Archiv Eleny Valeriánové

Příběhy starých fotografií: svazácký

10. 2. 2023

Příběh této fotografie a tedy i příběh můj, se začal psát v roce 1966, kdy jsem nastoupila, coby zhrzená absolventka základní školy, do národního podniku Moravolen, závod 04 v Jeseníku.

Měla jsem se vyučit v oboru tkadlena a taky jsem se tkadlenou vyučila. Na učební obor jsem šla tak nějak víceméně – no spíš více než méně – na truc mému třídnímu učiteli ze základní školy. Tvrdě mě odpálkoval, když jsem mu prozradila, že chci být fotografkou. Ano, v té době to byl učební obor. A můj třídní mi řekl, ať to ani nezkouším, že tam berou jen žáky s tělesným postižením. Ať si dám přihlášku na nějakou střední školu. A já si řekla, to zrovna. A šla jsem na školu, která absolutně nebyla pro mne.

Učení mi nedělalo potíž, ale práce mě nebavila. Na učilišti nebylo moc mimoškolních aktivit a v té době byl skoro každý mladý člověk v ČSM, byli jsme svazáci. Byla to samozřejmost a žádná pohroma. Já jsem brzy, zřejmě pro mou prořízlou pusu, dostala i nějakou funkci ve výboru. A po nějakém čase jsem byla zvolena do Okresního výboru.

Psal se rok 1968.

Byli jsme mladí, nadšení, nespoutaní a mysleli jsme si, že předěláme svět.

Přišel podzim 1968 a to už se tak nějak po srpnových událostech vědělo, že se něco pokazilo. Že to zase tak velká legrace nebude. Že nám znovu utáhnou kohoutky. Ale ještě jsme chtěli věřit, bouřili jsme se a dusili v sobě nenávist, přestože už revolta neměla cenu.

V říjnu 1968 na oslavy vzniku samostatné republiky Čechů a Slováků byla na Hrad pozvána delegace mládeže ze všech krajů, dvě stě mladých lidí. Za okres Šumperk jsem byla vybrána já. Byla to pocta? Byla. Kdo by nebyl rád, že pojede do Prahy k prezidentovi. Ludvík Svoboda byl hrdina v pravém slova smyslu. Prezident, k němuž se upínaly naše naděje.

Co my jsme mohli vědět?!

A tak se stalo. Nejdříve jsem jela do Ostravy, kde jsem se připojila k severomoravské delegaci jako nejmladší člen. Bylo mi právě krásných sedmnáct let. Vyfasovala jsem dárek pro soudruha prezidenta, v podlouhlé krabici nějaká soška snad horníka, která mi málem vypadla z ruky, protože byla nečekaně těžká.

Do Prahy jsme letěli letadlem, byli jsme přece delegace.

A pak to přišlo. Byla jsem vybrána k předání kytice soudruhovi prezidentovi.

Sobota 26. října 1968 – přesně v den mých 17. narozenin jsem před všemi těmi lidmi předávala prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi obrovskou kytici rudých růží a karafiátů.

Pro mne, obyčejnou holku z malé vesnice od polských hranic to byl neuvěřitelný zážitek. Fotoaparáty cvakaly a já ani nevím, jak jsem přežila své dvě minutky slávy.


A pak přišlo vystřízlivění.

Praha 19. leden 1969.

Jan Palach.

Od té doby jsem žádnou veřejnou funkci nezastávala.

 

arDSCN2785-1.JPG

 

 

Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Ale ano, přesně jak píše paní Kočandrlová, zažila jsem to na Gymplu také. Po r. 69, kdy začínala normalizace, se na troskách ČSM vytvořil Leninský svaz mladých, kam vstupovali ti , kteří si chtěli začít budovat kariéru. Zprvu opravdu málo, ale když už bylo jasné, že ta politická situace se v dohledné době nezmění, hromadně tam vstupovali všichni ti, kteří s chtěli dostat na VŠ. A někdy v té době se ten svaz přeměnil na SSM.
Alena Vávrová
Eleno, dík za krásný a upřímný vzpomínkový příběh nad fotografií z mládí.
Elena Valeriánová
Paní Kočandrlová, Leninský svaz mládeže nepamatuji.
Zuzana Pivcová
Napřed řeknu to, že prezidenta Svobodu jsem zažila v červnu 1968 v obci Slapy u Tábora. Byla jsem po prvním ročníku VŠ, zkoušky už jsem měla hotové, tak jsem jela navštívit spolužačku ze Soběslavi. Z Tábora mi ale do Týna nejel žádný autobus, tak jsem to zkoušela stopem. Ve Slapech ale náhle končil veškerý provoz, protože tam v kulturním domě byla vládní delegace v čele s prezidentem. Akce právě končila, účastníci vycházeli ven, prezident prošel kolem mě. Tehdy to nebylo nějak přísně hlídané. Lidé radostně mávali, já asi taky. Do Týna mě dovezl někdo z prezidentské akce šestsettrojkou. Asi za půl roku, tedy už po srpnu, projížděl prezident Svoboda Týnem, kolona aut, nikdo mu nezamával, já už samozřejmě taky ne. A nyní, Eli, k Tvému povolání. Stalo se mi to obdobně jako Tobě. Chtěla jsem být novinářkou, nedostala jsem se, byla jsem netypická učitelka a netypická archivářka, a když jsem pak trochu psala do i60, přece jen jsem se oklikou ke svému původnímu přání dostala.
Jana Jurečková
To je krásný příběh. Opravdu jen někomu se podaří setkat se s prezidentem.
Lenka Kočandrlová
Do pionýra se dostávalo automaticky,ani jsem v životě nebyla na schůzce. Do Leninského svazu mladých nás lákali na gymplu v 1. ročníku (1970),pak se název změnil na Socialistický svaz mládeže,ale ani tam by mě nikdo nedostal.Spolužáci tam postupně nalezli,aby se dostali na VŚ, já šla jen na nástavbu a bylo mi to fuk. Nesnášela jsem jakékoliv organizované hnutí, v práci jedině ROH,což musel každý. Tím pádem mi nikdy nehrozilo,že bych předávala kytice nějakým papalášům.
Marie Měchurová
Tomu se říká zážitek na celý život.
Zdenka Soukupová
Eleno, asi jsi jediná z íčkařů, které se něco podobného povedlo. Musel to být opravdu silný zážitek. A o Tvých krásných fotografiích už tu psali ostatní. :-)
Alena Tollarová
Eleno, netušila jsem, že jsi tkadlena. Uměla bys utkat pavučinku, aby sis ji pak mohla vyfotit a nemusela čekat na osminoha? :) Docela by mě zajímalo, kolik vyučených fotografů se tomuto povolání ve skutečnosti věnovalo a s jakým úspěchem. Protože to hlavní - fotografické vidění - je od přírody a vyučit se mu nedá. Věřím, že ještě dneska cítiš lehké chvění, když si na možná první let a předávání kytice samotnému prezidentovi vzpomeneš. Krásná vzpomínka!
Elena Valeriánová
Pro p. Veselou: dva roky po vyučení tkadlenou jsem ze zaměstnání odešla a nastoupila jsem jako průvodčí do ČSAD. To byla bezva práce. Pak jsem se potkala s budoucím manželem. Přišly děti a moje dálkové studium na SEŠ, pak už jsem po celý profesní život pracovala v různých ekonomických pozicích. Fotografování je mým koníčkem.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.