Jméno osady je odvozeno od vůdce kolonizační družiny vladyky Štěpána. Zatímco hrad už v polovině 16. století zanikl, osada existuje až do dnešních dnů. Zajímavou osobností spojenou s tímto místem je Jan Buchar, průkopník lyžování a horské turistiky v Krkonoších. Přes 40 let působil v Dolních Štěpanicích jako učitel. V roce 1890 přivezl hrabě Jan Harrach na své panství lyže z Norska. V zimě 1892-93 podle nich nechal vyrobit právě na pile v Dolních Štěpanicích několik kopií a nabídl vybraným lidem, mezi jinými i učiteli Janu Bucharovi, aby je vyzkoušeli. A byl to právě Jan Buchar, který si uvědomil jejich význam pro turistiku.
A jak se uhnízdily Dolní Štěpanice natrvalo v mém srdci? Docela jednoduše. Zde se narodili a žili mí předkové z maminčiny strany. První z nich se tady s rodinou usadil v 19. století, když od obce odkoupil budovu staré školy. V domku na obrázku se narodila jak moje babička i teta, tak i moje maminka. Ve Štěpanicích také žilo plno mých strýčků a tetiček a dalších příbuzných. Nikdy jsem se v tom moc nevyznala. Možná proto, že rodinnými vtahy mohutně zamíchal můj dědeček a babička. Ti se vzali, i když byli bratranec a sestřenice. V ústním rodinném podání se traduje, že museli mít svolení až od papeže.
Já a moje sestra jsem v této venkovské chalupě strávily pár dní každé prázdniny. Malý domek byl zasazený do stráně, pod okny omamně voněla květinová zahrádka a o kousek dál tekl a zurčel potok Cedron. Tehdy byl perfektně čistý, chodily jsme se k němu každé ráno umýt a vyčistit si zuby. V chalupě nebyl vodovod, v tmavé zadní síni byla pouze studna s pumpou. Na potoce se tehdy máchalo i prádlo, které se předtím vyvařilo v obrovském prádelním hrnci na plotně. Z potoka se v konvích nosila voda na zalévání malé zahrádky i do dřevěných necek na koupání. V domě tehdy bydlela sestra mé babičky, která se nikdy neprovdala. Říkaly jsme jí tetičko. Možná i z toho důvodu se o nás ráda každé prázdniny pár dní starala. Vyrážela s námi do blízkého okolí. Cílem našich vycházek bylo natrhat jahody trávnice, maliny, ostružiny či borůvky, najít houby nebo nasbírat bylinky. Vše, co jsme nestihli sníst cestou, se doma okamžitě zpracovalo. Z malin se vyráběla báječná voňavá malinovka, kterou se poléval i trhanec. Borůvky posloužily do knedlíků či do buchet nebo na koláče. Z hub se nejčastěji dělávalo pořádné krkonošské kyselo, které bylo nejlepší až druhý den, kdy se v něm všechny chutě rozležely. A bylinky se většinou sušily ve svazcích na půdě, nebo se z nich vyráběly tinktury.
Za deště jsme si četly nebo šmejdily na půdě, kde jsme si vždycky našly něco zajímavého. A tetička většinou doplnila naše nálezy nějakým příběhem ze svého mládí nebo dětství. Našly jsme i části starého dřevěného stavu, který sloužil k obživě našich předků. Když jsme byly nešťastné, že už se nedá složit a stále jsme nechápaly, jak se na něm pracovalo, vzala nás tetička na návštěvu k poslednímu žijícímu tkalci z vesnice. Na půdě jsme se musely vyhýbat krabicím, kde byl uložený velký vyřezávaný pohyblivý betlém. Těch jsme se nesměly ani dotknout! Až o několik let později ho opravil a znovu zprovoznil náš strýček.
Na svých vycházkách jsme často navštěvovaly i své bližší či vzdálenější příbuzné. Vyslechly jsme od nich spoustu příběhů, většinou jsme dostaly i nějaké drobné občerstvení. Někde to bylo mléko rovnou od krávy, jinde zase malinovka, třešně, jablka, hrušky nebo švestky. Pravidelně jsme chodívaly s bandaskou do statku pro mléko a vajíčka. A občas i do místního konzumu pro chleba a kousek masa. Každou neděli jsme s tetičkou vypravily do kostela do sousedních Horních Štěpanic. Vždycky ve svátečním, s kytičkou připravenou na hrob. Odměnou za půlhodinový výstup do kopce byl nádherný rozhled od kostela na panorama Krkonoš.
Stačí tyto jednoduché a průzračné věci k tomu, aby člověku takové místo přirostlo k srdci? Mně stačily. I jako dítě jsem vnímala, že se život tady v mnohém liší od života ve městě. Nechyběla mi anonymita a hluk velkého města, nepostrádala jsem televizi, ba ani tu tekoucí vodu. Cítila jsem se tady dobře, přirozeně a spokojeně. Všechno tady mělo smysl.
Vrátila jsem se na toto místo párkrát i jako dospělá. Naposledy jsem tu strávila pár dní se svou sestrou a jejími dětmi v roce 1978. Z tohoto pobytu je i většina přiložených, dnes již docela historických fotografií. Všechny pocházejí z mého fotografického archivu. V současné době tato chalupa stále ještě existuje, před několika lety prošla rozsáhlou rekonstrukcí.
S využitím wikipedie
