Vlak se konečně pomaličku rozjíždí. Jen pár stanic a budeme na místě. Konečně z okénka zahlédneme siluetu hradu. Honem chytit zavazadla a ke dveřím! A už brzdy skřípají a nás vítá tabule "Český Šternberk - zastávka". Kousek cesty podél trati, pak do kopečka a vítá nás paní správcová: „Martinko, ty jsi za ten rok vyrostla!“
Český Šternberk je městys v malebném údolí Sázavy. Na skalním ostrohu se nad ním vypíná stejnojmenný hrad, který je oblíbeným cílem turistů. Řeka sem zase láká vodáky.
V mém srdci má svoje nenahraditelné místo. Vždyť od svých tří let jsem tu dvě desetiletí každý rok strávila alespoň část prázdnin, později dovolené.
Podnik, kde maminka pracovala, tu vlastnil rekreační chatu. Stála na klidném místě ve stráni nad železniční tratí. V přízemí byla velká společná kuchyně a jídelna. V patře 8 pokojíků. Terasa v patře nabízela nádherný výhled na hrad. Z větší v přízemí se otvíral pohled do údolí. Za kolejemi a rozlehlou loukou ohraničoval hustý olšový porost břeh Sázavy. Za řekou se zvedal zalesněný svah.
Už jako malá jsem to tu milovala. Byla jsem jedináček a vyrůstala mezi dospělými. Tady jsem měla příležitost skamarádit se s dětmi. Většinou to dopadlo dobře a prožila jsem tu plno prázdninových dobrodružství. Koupali jsme se v Sázavě, hráli si na indiány, rozdělávali za chatou ohníčky, chodili na třešně, stavěli domečky. Mávali jsme projíždějícím vlakům a byli nadšení, když nám strojvůdce na pozdrav zahoukal. Velkým zážitkem bylo, když nás syn paní správcové vozil kolem chaty na pionýru. Občas nás večer vzali dospěláci do místního kina. Promítalo se v sokolovně, nářadí bylo naskládáno v koutě a nad hlavami nám visely kruhy. Nejlepší bývala zpáteční cesta za strašidelného svitu baterek.
Rodiče tu se mnou trávili pravidelně své dva týdny letní dovolené. Jezdili většinou hned na začátku července. V té době slavili výročí svatby a táta nás vždycky vzal na opulentní hostinu do cukrárny. Podnikali jsme výlety po okolí a někdy se vypravili do vzdálenejšího okolí vlakem. Často několik dní propršelo. To jsme pak chodívali s deštníky do místní knihovny pro zásobu čtiva.
Šternberk si oblíbili také moji prarodiče. Když jsem byla předškolák, brali mě tam v červnu nebo v září. Později o prázdninách střídali rodiče. Pro dědu, který byl nadšený rybář, to byl pravý ráj. Už za ranního kuropění se vydával na svoje místečko u řeky. Některé roky mu štěstí přálo, takže jsme jeho úlovky nestačili sami jíst. To je pak měli na jídelníčku i další rekreanti.
S babičkou a dědou jsme tu prožili i 21. srpen 1968. Bylo mi tenkrát devět a v chatě se zrovna sešla bezva parta dětí. Moc jsme si to tenkrát užívali. Bohužel jen několik dní. Dodnes se mi vybavuje, jak nás ráno probudila s tou zlou zprávou plačící paní správcová. Vidím před sebou vyděšené obličeje, vybavuji si třesoucí se a uplakanou babičku, rozechvělého dědu. Většina rekreantů naložila věci do aut a odjela. My jsme se vydali na poštu a na výzvu volali rodičům do Prahy. Trvalo strašně dlouho, než se podařilo spojení navázat. Naši babičku s dědou přesvědčili, abychom se do Prahy nevraceli, že bude bezpečnější, když zůstaneme. Stavili jsme se tedy v obchodě na náměstí doplnit zásoby. Bylo tam plno, rozčilení lidé ve velkém nakupovali. Při zpáteční cestě už jsme viděli přeházené směrovky a na mostě velký bílý nápis azbukou: „Idite domoj“. Babička s dědou museli prožívat těžké chvíle a veliké obavy. Já jsem se moc bála o rodiče. V chatě s námi zůstali jen jedni starší manželé. Celý den jsme poslouchali rozhlas. Denně nás navštěvovala paní správcová. Jednou nám vyprávěla o koloně ruských obrněných vozidel, která projela obcí. Do Prahy jsme se vrátili teprve druhý týden v září. Nikdy nezapomenu na ruské vojáky před Hlavním nádražím.
Český Šternberk byl také místem naší první společné dovolené s manželem. Naposledy jsem tu byla, když byly dceři tři roky. Po roce 1989 čekal chatu smutný konec. Podnik ji musel prodat. Nový majitel začal s přestavbou, bohužel mu došly prostředky, a tak nad řekou zůstalo jen opuštěné a chátrající torzo.
Alespoň jednou za čas se sem musím vydat na výlet. Projít si oblíbená místa, rozhlédnout se z výšky hradního nádvoří po kraji, postát na mostě a pozorovat vodáky, nadechnout se vůně řeky na břehu, kde děda chytával ryby. A vzpomínat…
♥♥♥
Černobílé fotografie jsou z rodinného archivu, barevné jsem nafotila v roce 2017.
