Pejskaři mají ale smůlu. Lavičky většinou obsazuje mládež. Ať je teplo, nebo zima, kluci mají na hlavě golfovky s kšiltem a přes ně nataženou kapuci bundy, naraženou hodně do čela. Vedle nich na zemi jsou plechovky Coca-Coly nebo plastové lahve s něčím barevným, jednou rukou drží cigaretu a druhou chytrý telefon. A v uších sluchátka, která jim, při tom všem, vyhrávají jejich oblíbenou muziku. No, muziku, s trochou nadsázky se tomu hudba dá říci. Klasika a odznak současnosti. A vydrží tam takhle sedět hodně dlouho.
Ty světlé zítřky, o kterých jsme se kdysi hodně dávno učili ve škole a o kterých nám tak přesvědčivě vyprávěl prezident Zápotocký, ty kupodivu zůstaly i po onom předělovém roce 1989, jen změnily svůj obsah a formu. A také světovou stranu.
Ty mladíky na lavičkách žádné světlé zítřky nezajímají. Oni je totiž vytvářejí. A ani o tom nevědí. Asi bych měl ale ty jejich světlé zítřky dát do uvozovek. Co mají v hlavách, to skutečně nevím. Neptal jsem se jich. Ale asi ten chytrý telefon, který má každý v rukou, a něco bedlivě sleduje.
Možná je to z jejich strany jen určitý životní nepokoj. Hledání. Náplň. Standard. A když najdou to, co hledali, nepokoj se ozve znovu a telefon se opět rozsvítí.
Jsou to už ony naplněné, bájné „světlé zítřky?“ Myslím, že ani náhodou. Je to jen prostý vývoj. Vývoj společnosti, vývoj techniky. Běda však, pokud technika společnost předhoní. Pak má problém se s vývojem identifikovat. Technika společnost pohltí.
Starořecký milétský filozof Anaximandros již v šestém století před naším letopočtem napsal:
„Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času.“
Úžasná myšlenka, stará 2700 let.
Většinu svého pozdního života ležím v literatuře a historii. Zajímají mě civilizační proměny a zvraty od starověku až po dnešek. A pozoruji, že je to pořád stejné, pouze jiná je kvalitativní úroveň oněch změn. Nejsem žádný nadšený optimista a ze stávajícího stavu naší společnosti nejsem vůbec nadšený, ale nejsem ani pesimista, abych nevěřil ve změnu. Jsem realista a vzhledem ke svému, zatím uplynulému, životu čistý pragmatik. Čím jsme dnes, za to vděčíme své minulosti, za kterou člověk jen těžko udělá tlustou čáru.
Dříve jsme cvrnkali kuličky, hráli mariáš a četli mayovky a verneovky. S tím si vývoj pochopitelně nemůže vystačit. Přišly počítače a za nějaký čas i chytré telefony. A vyspělá technika, virtuální realita a ničivé zbraně. Holt, vývoj. Ten zastavit nelze. A také k tomu není ani důvod. Ten problém je, jak už jsem se zmínil, sladit vývoj společenský s vývojem techniky, aby společnost nebyla technikou zahlcena.
Která je, vlastně, ta správná pravda? A kde ji hledat? A kolik těch správných pravd vůbec je? Nadprodukce všech možných pravd totiž výrazně snižuje jejich hodnotu. Současní zarputilí aktivisté by vám to určitě vysvětlili.
Náš život je odrazem světa našich idejí. Idejí, které většinou reflektují vývoj, se kterým se chceme identifikovat. Mnohdy ovšem marně. Idejí, které hledáme, kterých se možná i trochu bojíme, které chceme naplnit, ale bez kterých nedokážeme žít.
I ti mladíci na lavičkách, s chytrými telefony v ruce, mají určitě nějaké své ideje. Nelze jim je vyčítat. Žijí dnes a těžko je budeme přesvědčovat, aby cvrnkali kuličky, nebo četli mayovky a verneovky.
Karel Čapek vyslovil kdysi tuto zajímavou myšlenku:
„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.“
Také mám občas ten pocit. Snad je to ale jen můj laický pocit.
