Jak je to možné, že se většina případů týrání v rodinách odhalí až po delší době? Proč ti, kterých se týká nevolají hned o pomoc, nechtějí se poradit, ohradit, zachránit. Ať už jde o případy, kdy se k sobě nehezky chovají partneři nebo o případy, kdy někdo psychicky či fyzicky trýzní matku, otce, babičku či dědečka, zpravidla o nich delší dobu nikdo nemá tušení. Oběti mlčí.
„Stydí se a mají pocit, že kdyby se problém dostal na veřejnost, poškodí to dobré jméno rodiny. Ale to, že někoho trápí jeho syn, neznamená, že ho špatně vychoval,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.
Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že nějakou zkušenost s psychickým týráním má téměř dvanáct procent Čechů v seniorském věku. V poslední době je ovšem čím dál větší problém představit si něco konkrétního pod pojmem seniorský věk, protože jde o pojem zahrnující jak silné, zdravé, pracující a soběstačné šedesátníky, na které by si nikdo netroufl, tak těžce nemocné stoleté dámy zcela odkázané na pomoc druhých.
A dalším problémem je, že každý si představuje něco jiného i pod pojmem týrání. Zatímco někdo se cítí být týrán třeba tím, že mu pečovatelka do tří sekund nesplní jeho přání, jiný tiše odevzdává celou penzi synovi, který nepracuje, tráví dny s pivem u televize a ještě se chová hulvátsky. A někdo snáší i rány, ponižování, bití. A mlčí.
Podle lidí, kteří pracují na linkách důvěry a v organizacích zabývajících se pomocí týraným lidem, se jedná o oblast, v níž se velmi těžce dokazuje vina. Mimo jiné proto, že oběti mají pocit, že by tak přivodili ostudu celé rodině.
Proč jste to nikomu neřekla? To byla nejčastější otázka, kterou dostávala jednasedmdesátiletá Sylva poté, co zkolabovala na ulici a v nemocnici zjistili, že trpí silnou podvýživou. Sociální pracovnice nemocnice na to upozornila její obvodní lékařku, ta se začala zajímat, proč u ní paní několik let nebyla. „Vlastně jsem až doktorce řekla, co jsem poslední roky prožívala. Syn měl velké dluhy, přišel o byt, o práci, žena ho opustila. Nastěhoval se ke mně a já se snažila mu pomáhat,“ vypráví Sylva. Ve snaze hradit jeho dluhy a po zvýšení nákladů na bydlení se dostala do situace, kdy třeba měla jen jeden suchý rohlík na den. Navíc byl její syn agresivní, protože se se svým selháním nevyrovnal. Místo aby si našel práci, seděl doma a vyléval si zlost na mámě. „Byl na mě hrubý, jízlivý. Nikdy mě neudeřil, to ne, ale křičel na mě. Bylo mi ho líto, sám si se sebou nevěděl rady. Sousedka se mě několikrát ptala, jestli nepotřebuju pomoct, slyšela, jak po mě řval. Ale já jsem jí vždy říkala, že to řvala televize, že se mýlí. Styděla jsem se, že se kluk tak chová. Vím, že by si lidé mysleli, že jsem ho špatně vychovala, že mu jako máma neumím pomoct,“ vypráví.
Pro někoho je takový postoj k problému nepředstavitelný, pro někoho je naopak způsobem, jak se s trably vypořádat. Prostě je tajit. Tvářit se, že neexistují. A hlavně nedat najevo, že v rodině něco není v pořádku.
Lucie Kozlová, která pracuje pro Bílý kruh bezpečí, organizaci zabývající se pomocí týraným lidem, říká, že se u seniorů setkává s větami typu: děti to se mnou mají těžké, jsem moc pomalý, děti toho mají moc a ještě o mě musí pečovat. „Lidé mají často obavu přiznat, že je někdo týrá, pokud jde o příbuzné. Mají pocit, že to takzvaně má zůstat v rodině,“ uvedla.
Poslední zpráva Českého statistického úřadu Senioři v datech uvádí, že případy domácího násilí na seniorech sice nejsou časté, nicméně důvodem toho může být především vyšší míra nenahlášenosti této trestné činnosti. „Začíná často velmi nenápadně, prvních příznaků si oběť mnohdy ani nevšimne. Jde o jednání zahrnující několik trestných činů, které může začít prostou ztrátou respektu, pokračovat slovním napadáním a zanedbáváním základní péče, psychickým vydíráním, zneužíváním majetku seniora a mnohdy i fyzickým napadáním. Celkem bylo v roce 2021 evidováno 49 obětí ve věku 65 a více let. Výrazně častější obětí byly seniorky než senioři a v devvadesáti procentech případů byl pachatelem někdo z rodiny seniora,“ stojí ve zprávě Českého statistického úřadu.