Olda běží do kina
Titulní foto: pixabay. Ostatní snímky O. Čepelka

Olda běží do kina

6. 3. 2023

Už je to tak. Jsou právě roky 1954 až 1960 a pro mne plyne či letí úžasný klukovský čas. Napíšu dnes o filmech, protože to byla důležitá součást našeho dětského života.

Několik vzpomínek mě děsí nebo naopak baví i teď. Tak třeba film Čaroděj Karamor. Tam byl pařez s ohnivýma očima, které mu vždy zle žhnuly. Hodně si vzpomínám na film Malý Muk, který rychlýma nožičkama kmital po poušti. Bylo to totiž zrychlené, ale to my nevěděli. Muk byl chlapec, tuším že nějak invalidní či osiřelý, který ale naštěstí získal kouzelné pantofle, s nimiž rychle běhal po poušti, což nadchlo sultána. Zbytek už nevím. Zato na film Čuk a Gek se vůbec nepamatuji – možná jsem ho ani neviděl.

Taky byl Jan Žižka nebo něco podobného. Vím že jsem si pak doma na piáno hrál Ktož sú boží bojovníci a byl jsem pyšný na spravedlivého Žižku, který bojoval za pravdu (tu pravdu o něm samém jsem se však dozvěděl až po roce 1989). Všem klukům se líbilo, jak husité drtili hlavy německých křižáků. Jestli se to líbilo i holkám, to nevím, protože jsme se s nimi normálně nebavili. Stejně se jen chichotaly. (Dodatečně se bývalým spolužačkám omlouvám.)

V té době se promítal také Anděl na horách anebo napůl kreslený Vynález zkázy Karla Zemana podle knihy Julese Verna. Ne Anděl, ale Verne na mě zapůsobil – dějem, svými jakoby rytinami, různými paradoxy. Nebo Cesta do pravěku – možná bych to dnes vnímal jako trochu naivní, ale tehdy to byl určitě výborný trikový film a hlavně se nám to líbilo. Z pohádek samozřejmě Pyšná princezna a Císařův pekař.

Byly ale i vážné filmy. Na ně se často chodilo se školou. Myslím, že někdy v té době se uváděl film Král Šumavy, v němž byly ponuré a strašidelné scény. V hlavě mi také utkvěla scéna z filmu, kde v třeskuté zimě jde bosá Zoja Kosmoděmjanskaja a jak se jí německý voják směje, když se bosýma nohama klouže po zledovatělé cestě. Jde totiž na vlastní popravu. Nebo film Vyšší princip o atentátu na R. Heydricha, na něm jsme byli se školou někdy v sedmé třídě. Na mě ten film tehdy silně dolehl a když jsem si ho před pár lety pustil, šel mi mráz po zádech a skoro slzy. Kolik takhle výborných filmů se dnes natočí? S perfektním ztvárněním napětí, obav, nerozhodnosti, emocí, s dokonale zpracovanými detaily atd.

Mimochodem, v 50. a 60. letech se točily skvělé filmy, s vynikající kamerou, působivými scénami a především s velmi podmanivou hudbou. Možná je to nostalgie, ale tu sílu cítím ještě dnes, když takovou „vykopávku“ znovu vidím. A herci nedrmolili jako teď a film se zbytečně neodchyloval od hlavního děje. Šel ráz naráz, nestačili jste dýchat…

Všechny filmy se tehdy v Náchodě promítaly v kině Lido Bio. Stojí dodnes, ale už dávno se jmenuje Vesmír. Na boční fasádě ovšem stále vidíte – Lido Bio. My měli to štěstí, že jsme bydleli nedaleko. Prošli jsme Karlovým náměstím a hned v další ulici to bylo. Takže jsme poměrně záhy chodili do kina sami. To bylo výhodné i proto, že jsme dostávali třeba korunu nebo i dvě, takže za zbývající peníze jsme si mohli nakupovat. Vstupenky stály 50 haléřů, ale později i korunu a víc. Vzpomeňte si, že existovaly i haléře nebo tříhaléře a skutečně se s nimi platilo.

Odbočuji na chvíli od samotného kina. Co jsme si tehdy všechno kupovali? Hlavně mejdlíčko žluté a růžové, bonbóny maliny a především fialky. Ta vůně! Byly taky atlasky – bonbóny, které vypadaly jako hedvábné. Jo a šumák, to byly tehdy dvě tablety, bílá a červená, červená dodávala chuť a barvu, ale bílá dělala tu pěnu a my lízali každou zvlášť – mňam! Pendreky jsem nežvýkal, z lékořice se mi dělalo špatně. A nevzpomínám si, že by byly žvýkačky, Pedro přišlo až později.

Začalo se též promítat v Sokolovně. Tam jsme začali chodit v pozdějším věku. Když bylo jedno kino zavřené, vzpomínám si, že se provizorně promítalo v sále restaurace Vatikán. To nebyla úplně vábná hospoda, ale pro účely promítání jsme to tak nebrali. Obrovská výhoda sálu byla, že se nacházel v přízemí, ale nevzpomínám si, jestli se chodilo oknem. Někdo možná ano. My preferovali přijít brzy a obsadit vyvýšený parapet pod zadní stěnou sálu, hned pod promítacími otvory. Na tomto strategickém místě jsme měli obrovský přehled o filmu i o tmavých hlavách v sále. Někdo toho zneužíval, aby po nich střílel slinami zpevněné papírové kuličky fouknutím z verzatilek. To já ale nedělal, neboť jsem byl slušně vychovaný chlapec.

Nemůžu ale opomenout něco naprosto úžasného, co by mne snad dokázalo rozechvět i dnes. Byly to grotesky, krátké němé filmy, většinou doprovázené samostatně nahranou hudbou. Důležité je už to, kdy a kde se grotesky promítaly. Kromě kina to bylo především v létě na hlavním náměstí, v obrovském výkladu tehdejší – tuším – České spořitelny. My tam směli chodit samostatně, vždy ovšem s nějakým starším děckem. Prošli jsme děsuplnou, zcela tmavou Myšičkou a kolem kašinky, z níž jsme se všichni napili, protože tam byla. Pak jsme prošli na náměstí. Všude tam už byla docela tma, ani pouličních lamp tehdy nějak moc nebylo. Všichni se shlukli před výkladem a čekali. A pak to přišlo. Plátno se zezadu osvětlilo, nastaly všelijaké vizuální efekty, než se to promítači podařilo nahodit, a hned byl první film. Šlo, jak jistě víte, o krátké filmy. S Busterem Keatonem, s Laurelem a Hardym, ale především s Charlie Chaplinem. Moc vzpomínek na ty filmy nemám, protože pozdější sledování to všechno překrylo. Vzpomínám si jednoduše na tu atmosféru, že jsme stáli ve tmě celí dychtiví a že občas celý dav zabouřil šťastným smíchem. Teda hlavně když se všichni vzájemně kopali. Tohle prosím vás neříkejte mým vnukům! 

Jednou se při promítání němého filmu pokazil hudební doprovod, který byl k filmu dodatečně přičleněn. Být to dneska, určitě bych volal mobilem svýho tátu, aby s tím něco udělal. Táta totiž po první světové válce hrál v kině. Ano, němé filmy se tehdy doprovázely živou hudbou. S kamarády musel znát spousty skladeb a taky umět improvizovat. Ostatně v pozdějším Městském kině (dávno již zrušeném)  doprovázel film celý smyčcový kvartet.

Zmíním aspoň jeden velmi dlouhý film, vlastně vážný, který všichni znáte a já si ho ani nespojuji s dětstvím. Je to Diktátor. Skvělá parodie na Adolfa Hitlera, s dobrým dějem, kamerou atd. Vždy se mi líbilo, jak si diktátor pinká s nafukovací zeměkoulí, dokonce pinká svým zadkem. Ta hrozně dlouhá scéna mě pokaždé uchvacuje, protože byla ve skutečnosti natočena v jediném záběru na dvě kamery. Dnes si neumím představit, že by to některý režisér udělal, scéna by byla rozsekaná na deset nebo dvacet jednotlivých záběrů – no nic, nejsem v tom odborník, třeba se pletu. Mimochodem, kdysi jsem četl, že Chaplin se jednou zúčastnil anonymní soutěže na napodobování tehdy velmi populárního Chaplina. V soutěži ale skončil až třetí.

… No a jak se k tomu všemu postavit dneska? Jistě by bylo príma, kdybych byl zase tak mladý, zdravý, hezký, bezstarostný. Kdybych měl maximálně trochu úzkosti ze svítícího pařezu čaroděje Karamora nebo z krále Šumavy, když se topí v bažině. Ale to nejde. Ačkoliv… dneska se dají snad všechny filmy vyhledat a „daunloudovat“ z internetu. A já se už musím nějak vyrovnat s tím pařezem!

 

Minulý víkend jsem byl v Náchodě, abych vám nafotil místa našich dětských biografů. Sokolovnu poznáte. Dům bez označení, to je právě Lido Bio, pozdější Vesmír. A na fotce z náměstí vidíte vpravo dvě výkladní okna, odkud se promítaly němé filmy. My to měli z domova velmi blízko z uličky u tehdejší vinárny Slovan. A mimochodem, v kinech nebylo žádné sešikmené hlediště ani pohodlná křesla. Natož probůh popcorn nebo coca cola. 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.7 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Velková
Filmy Vyšší princip a Diktátor jsou silné a aktuální dodnes...na němé grotesky nedám dopustit :-)) a ve třetí třídě jsem se šíleně bála na filmu Deset malých černoušků.
Jaroslav Vrabec
Jako náchoďák mohu jen potvrdit a vzpomínat na doby mládí. Olda je prostě dobrej...,.
Martina Růžičková
Děkuji za krásné filmové vzpomínání. Vyvolalo ve mně plno vzpomínek. Jako malou mě často bral do kina táta. Nosil s sebou tašku, která byla vycpaná polštářem. Já pak na ní seděla, abych viděla na plátno. :-D
Daniela Řeřichová
Oldřichu, děkuji za článek blízký mému srdci. Kinematografie – to je imaginace na celý život. Sice jsme také chodili se školou povinně na sovětské válečné filmy, ale pak jsme se stali se sourozenci pravidelnými návštěvníky kina v Modřanech. Odmalička jsem měla ráda historické velkofilmy – Spartakus, Kleopatra, Pád říše římské ,Vojna a mír atd… A charismatický Chaplin – odpůrce fašismu přispěl i na sbírku obnovy Lidic...Při Vyšším principu brečím i dnes...
Blanka Lazarová
Děkuji za článek. Pěkně jsem si zavzpomínala na naše brněnská kina a některé vámi jmenované filmy. :-)
Vladislava Dejmková
Některé ze zmíněných filmů jsem viděla také. Do školy jsme chodili na směny, a tak jsme jedno dopoledne v týdnu s družinou navštěvovali kino. To bylo ve starém lazaretním dřevěném baráku v Pardubicích na Dukle a říkalo se mu blešárna. Proč asi? A filmy byly na jedno brdo. O válce a statečných sovětských vojácích. Dlouho mě strašily ve snech ohořelá či rozstŕílená těla, lidé umrzající ve sněhu apod. Dobrovolně mě nikdo do dospělosti do kina nedostal.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.