Nemohu uvěřit, že uplynulo více jak sedmdesát let ode dne, kdy jsem ukončila první třídu slavnostním fotografováním před školou v Brně-Černovicích. Stará černobílá fotografie je jednou z mála, které mi z dětství zbyly. Uchovala nejen tvář malé holčičky s mašlí (v poslední řadě třetí zprava), ale i kouzlo dětství v padesátých letech minulého století.
Na fotografii jsou vidět hezké kroje dětí z rodin zachovávajících tradice. Chlapci měli klobouky s umělými květy a vyšívané kordule, některé holčičky v první řadě zdobí bohaté baňaté rukávce, kordulky a ve vlasech vonice s umělými květy. Musím se pousmát při pohledu na hošíka (v první řadě čtvrtý zprava), jak dvěma vztyčenými ukazováčky něco vzkazuje fotografovi, zatímco ostatní se soustředěným výrazem ve tváři hledí do fotoaparátu. Vida, vztyčený prstík jako prvek neverbální komunikace byl oblíbený i v naší třídě.
Rodiče mých spolužáků nejen že zachovávali krajové tradice a zvyklosti, ale všichni byli silně věřící. Každou neděli chodili do kostela a jejich děti ve škole na hodiny náboženství, v té době povinné. Jen já, jediná bez vyznání, jsem byla z výuky vyloučena. Nezapomenu, jak jsem po dva roky týden co týden bojovala s pocity obrovské křivdy, smutku, lítosti až po finální vztek na všechny včetně rodičů. Povinná výuka náboženství byla zrušena až ve školním roce 1952/53, kdy jsem končila druhou třídu.
Do školy jsem chodila přes dva kilometry pěšky, převážnou část cesty sama, v zimě ještě za tmy. Nevzpomínám si, že by mě maminka doprovázela. Cesta vedla částečně mezi poli, kolem rodinných domků a dlouhou lipovou alejí až ke školní budově. Na jaře kvetoucí lípy úžasně voněly a bzukot tisíců včel byl slyšet už z dálky. Pole v předjaří nabízela pohled na zamrzlé kaluže v hluboko vyoraných brázdách. Vzduch voněl vodou. Domky měly pečlivě udržované malé předzahrádky s keříky srdcovek, růží, trsů kosatců a malými záhonky orámovanými plazivým modře kvetoucím barvínkem. Obdivovala jsem malé kamínkové hrady vyvedené do takových detailů, jakými byly věžičky s cimbuřími, okénka opatřená slídou, hradby z různobarevných kamínků, jezírka se zrcátkem uprostřed. Žádní sádroví trpaslíci, ne v mých vzpomínkách.
Když jsem vracela fotografii zpět do krabičky, tak z nějakého důvodu jsem na jazyku ucítila nasládlou chuť lusku svatojánského chlebíčku, v té době jedné z mála mých sladkostí. Vnímala jsem to jako symboliku mého dětství. Ani příliš sladké, ani hořké. Jen skromné a dobré jako chléb sv. Jana.
