Martina (58): Ztratila jsem dlouholeté přátele, už si nemáme co říct. Mohou za to hlavně sociální sítě
Ilustrační foto: Ingimage

Martina (58): Ztratila jsem dlouholeté přátele, už si nemáme co říct. Mohou za to hlavně sociální sítě

30. 3. 2023

Vždy jsem si zakládala na dobrých vztazích, na tom, že mě životem provázely kamarádky. Nejvíce mě těšilo, že si s mými přítelkyněmi rozuměl i můj manžel. A já jsem si rozuměla s jejich partnery.

Tvořili jsme partu, užili jsme si spoustu zábavy. Rozdělily nás sociální sítě. Tvrdím, že proměnily naše přátelství v nenávist.

Když jsem po maturitě nastoupila do práce, spřátelila jsem se se třemi kolegyněmi. Byly jsme v plus minus stejném věku, tak jsme společně vyrážely za zábavou, o víkendech na výlety. Vdaly jsme se, přišly děti, ale kamarádství trvalo. Bylo rok od roku pevnější. Když bylo třeba, vzájemně jsme si děti pohlídaly, bydlely jsme všechny na stejném sídlišti. Úžasné bylo, že se kamarádili i naši muži. Bylo to neuvěřitelné, jak si sedli. Prostě jsme asi měly i stejný vkus na chlapy. Vyráželi jsme společně na plesy, párkrát jsme vyjeli i na dovolenou, navštěvovali jsme se na chatách. Ne že bychom trávili veškerý čas pořád všichni spolu, někdy se sešly dva páry, někdy tři, někdy všichni. Podstatné bylo, že když někdo potřeboval pomoct, věděl, že se na ostatní může spolehnout. Když jsme s manželem měli autonehodu, která naštěstí skončila jen lehkým zraněním, ostatní nám pomáhali po návratu z nemocnice s běžným chodem domácnosti, holky navařily pro mé děti, odvezly je, kam bylo třeba.

V posledních letech jsme měli takovou tradici, že jsme se jednou měsíčně všichni scházeli v hospodě. Bylo to fajn. Zahráli jsme si kulečník, pokecali jsme, dali si vínko. Vždy jsem se na ta setkání těšila.

V poslední době se ale hodně změnilo. Začalo to už za covidu. Jeden z nás začal ostatním neustále posílat takové ty pitomé zprávy, videa. Tvrdil, že vše, co se covidu týká, je manipulace, že je nesmysl nechat se očkovat. Můj manžel, který je učitel, byl na všechna ta opatření taky naštvaný a z mnohých si dělal legraci, ale nikdy nezpochybňoval nutnost očkování. A tak si pořád psali nějaké maily, posílali nějaké zprávy, prostě se neshodli a vzájemně se přesvědčovali, že ten druhý nemá pravdu. Bylo to únavné, zbytečné a já manželovi marně říkala, ať se na to vykašle.

Když jsme se opět začali scházet, najednou se projevovalo, jak odlišné máme názory. Dříve jsme se bavili o dětech, o cestování, chlapi o autech, o počítačích. Najednou se mluvilo o politice, o pandemii. Kamarádka dokonce vyhlásila, že kdo vysloví slovo covid nebo pandemie, musí odevzdat stovku do společné kasy. Jeden pár se urazil, vůbec to nebral jako legraci. Řekli, že máme vymyté mozky, když věříme tomu, co slyšíme a čteme v médiích. Můj muž na to řekl, že vymyté mozky mají oni, protože věří jen tomu, co čtou na Facebooku. Urazili se, odešli. Sešli jsme se po měsíci znovu, bylo to ještě horší. Pomalu jsme neměli o čem mluvit, každý si dával pozor, aby někoho nenaštval. Jenže proč se scházet, když to není příjemné, spontánní? Jeden pár začal setkání vynechávat, bylo vidět, že je to už nebaví. Do toho přišla válka na Ukrajině, pak volby prezidenta. Katastrofa. Když jedna z kamarádek začala mluvit o tom, že válku vyprovokovali Ukrajinci, manžel se zvedl a řekl, že odchází. Šla jsem s ním. Pak mi to bylo líto, kamarádce jsem volala, udobřily jsme se, zašly jsme na kafe. A ona mi začala ukazovat nějaké naprosto nesmyslné videa, která prý dokazují, že válka je vyprovokovaná Západem. Mlčela jsem, usmívala jsem se, vůbec jsem nevěděla, co na to říct, nechtěla jsem se znovu hádat.

Jedna z nás má neustále potřebu dávat naši rozhádanou partičku dohromady. Naposledy jsme se sešli před druhým kolem prezidentské volby. Chlapi byli nabroušení, špičkovali se, provokovali jeden druhého. Pořád se jen mluvilo o volbách, o ničem jiném. Když jsem řekla, že se snad můžeme bavit i o něčem jiném, kamarádka, ta, kterou jsem považovala za nejvěrnější řekla: ty jsi byla vždy lehkomyslná a naivní, ty nevíš, co je v životě důležité. Další mě začala přesvědčovat, že když vyhraje generál, vyvolá válku, protože se nudí a každý voják prý chce válčit. Opět jsme se pohádali. Nedávno jsem měla narozeniny. Když jsem řekla manželovi, že chci kamarády pozvat, řekl, že on se nezúčastní. „Klidně si je pozvi, ale já pojedu na chatu, já tady s nimi nebudu předstírat, že si rozumíme,“ řekl.

Jedna kamarádka pozvání odmítla. Druhá řekla, že přijde sama, protože její muž se se mnou vidět nechce. A třetí řekla, ať se nesnažím násilím spojovat něco, co už nefunguje.

Vždy, když se mluví o tom, že je společnost rozdělená, vzpomenu si na naši partičku. Jsme ukázkou toho, co dokážou sociální sítě, fake-news, politika. Je mi z toho moc smutno. Na jedné straně se mi nechce poslouchat pitomé řeči, nechci předstírat, že chápu, když nechápu. Na straně druhé se nerada přu, hádám, neumím argumentovat, přijde mi zbytečné někomu vymlouvat jeho názor. Můj muž je opak, ten každého chce přesvědčit o své pravdě. Ale je mi líto, že jsem ztratila kamarádky. Chybí mi. Jednu jsem nedávno potkala v obchodě, jen pokynula hlavou, řekla ahoj a šla dál.

Nevím, zda mám být ta, která se bude snažit vše dát znovu dohromady. Nebo je přirozené, že se lidé vyvíjejí, mění a budovat něco, co se rozbilo, by byla ztráta času? Když lidé spolu trávili tak dlouhou dobu, tak dobře se znali, měli se rádi, nemohou se přece jen tak rozejít, musejí si navzájem chybět. Nevím, v kom je chyba, zda ji hledat, nebo nad vším mávnout rukou. Ale vždy, když padne výraz rozdělená společnost, přesně vím co si pod tím představit. Třeba najdu nějakou radu tady.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, redakce její totožnost zná.)

 

 

 

 

Můj příběh přátelství sociální sítě
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.5 b. / 35 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ludmila Černá
Mám několik kamarádek od dětství. Nevyvracím jim jejich politické názory a nevnucuju jim svoje. Je to osobní věc, kdo čemu věříme a koho volíme. Myslím, že každý má svých starostí dost, nač si přidělávat jiné.
Tera Tanio
Vážená paní Martino, je nás véíc, kdo to zažili. Začala jsem lidi dělit do skupin a podle toho s nimi jednat. Někteří si myslí, že znají pravdu, trvají na svém jedině správném názoru. Horší je, pokud si nejsou vědomi, že názor a pohled na věc se časem vyvíjí a mění. Pokud nejsou schopni diskuse, vyslechnout fakta druhého. S těmi je nutné se bavit jen o věcech, které nás spojují (počasí, nějaký koníček). Já se považuji za hledače pravdy, snažím se dát druhému k obhajobě jeho názoru více času než mluvím já, snažím se poslouchat co druhý chce říci i najít, "co je za tím". Je pravda, že často skončíme na tom, že tam ani jeden z nás nebyl a spoléháme se na rozdílné zdroje. A snažím se skončit s tím, že se pravda ukáže. Ovšem pro část obyvatelstva jsou tyto diskuse nezáživné, nebaví je, nechce se jim přemýšlet a držet logiky, hledat argumenty a doložit fakta. Je část lidí, kteří si k několika slovům z televize domyslí svůj příběh, na němž trvají, neb to slyšeli. Dá se to v archivu najít, pustit znovu. Ale jen třetina lidí je ochotna, schopna, připustit chybu. S takovými je lepší hrát nějkou stolní hru, než mluvit. Věci, o kterých píšete jsou vážné, je třeba hledat pravdu, abych měl podle čeho se rozhodovat a volit. Ovšem každý z nás je jiný a proto je třeba s každým mluvit o něčem jiném. Všimla jste si, že lidé, kteří odmítali uznat Covid jako nemoc, potom odmítali roušky, chválili Rusko za jeho schopnost vyvinout v krátké době 2 vakcíny (dříve než západ) najednou začali bojovat proti očkování. A tito lidé začali hájit agresora, neboť Ukrajina chtěla napadnout Rusko. Nyní jsou z nich bojovníci za mír - přestaňme dodávat Ukrajině zbraně. Kdy naposled si bojovníci za mír nevzali za vzor ten nejhorší režim, co se nabízel? Vývoj názorů této skupiny odpovídá dezinformační kampani jednoho státu, ale oni to tak necítí. Dá se píouze jediné, tuto oblast obcházet, povídat si o nekonfliktních tématech (a je jich dost!). A brát to tak, že i když jde o velice důležité věci ( minimálně ohumanitární pomoc napadenému), tak to nestojí za to, abychom se navzájem napadali, rozkmotřili a nadávali si do idiotů. Zkuste se dál scházet. Ob čas to někomu ujede a bude přesvědčovat ostatní (jsme lidé). Ostatní musí dál mluvit o jiných věcech a tomuto tématu se vyhnout. Snad Vám to pomůže získat část přátel zpět. Hra Rumikup není těžká, naučí se jí i děti. Zkuste ji.
Marie Novotná
Mám to opačně. V mládí nebyl čas na sedánky. Práce ,děti,hospodaření......pak i vnoučata. Tak teď mám čas. Děti i vnoučata mne odvezou a přivezou ze sedánek s kamarádkami ,nebo spolupracovnicemi. Kamarádka od 10 let je mi věrná( nebo já jí ?) bez ohledu na covid či politiku. U dvojky vína je stále o čem mluvit.
Jindřich Berka
Covid a politika lidi rozděluje. Poučil jsem se. Politiku nevytahuji, i když jsem byl regionální politik. Stejně očkování. Člověk si něco vsugeruje a do krve to brání. Ani nové poznání to nezmění! Může to zničit i dlouholeté přátelství. Jindra
Eva Stoklasová
ANO, je to přesně tak - souhlasím s p. M. Faldynovou, napsala jste to přesně ..
Danka Rotyková
Každý příspěvek zde uvedený mám svou váhu, svou pravdu. Nevím, zda mám opravdovou 100 % kamarádku, ale myslím, že mám normální kamarádský vztah s několika vrstevnicemi. S některými se vidím často, bydlíme blízko sebe. S ostatními se vidím třeba 1 za čtvrt roku, když se svoláme mobilem. No a s některými jsem se už neviděla několik let, i když jsem si při odchodu do důchodu myslela, že jsme dobré kamarádky. Asi jsem se zmýlila. I na ty ale vzpomínám ráda, byly součástí mého života cca 30 let. Proto jsem taky dobře znala jejich názory, žily jsme sice rozdílné životy, ale naštěstí jsme měly podobné názory i na politiku. Asi jsem měla na kamarádky ze zaměstnání štěstí. Bohužel to neplatí v příbuzenstvu, tam je lepší mlčet nebo odejít, což nechceme. Už máme dost rozumu na to, abychom si zachovali rovnou páteř a přitom neurazili ostatní. Je to hodně, hodně těžké. Ale mojí sestře je teď 70 a mám ji opravdu ráda. Na tom odlišný politický názor nic nezmění.
Elis Rentierka
Opravdu dobreho pritele neztratis …
Marcela Holečková
Mám kamarádku ,která má naprosto odlišné politické názory než já. O politice se bavíme,každá si řekne to svoje,ale obě ctíme právo toho druhého říkat své názory,protože o tom je demokracie. To je jediná věc, na které se shodneme. Přesto naše přátelství trvá. Pokud se takto rozdělují lidi v rámci rodiny,nebo dlouholetí přátelé, je to smutné,protože tak se společnost snadno ovládá a o to jde především.
Dana Divišová
Tak, jak se rozdělila společnost, tak se zpřetrhaly vztahy mezi lidmi a přáteli. Pokud se přátelé rozejdou kvůli pohledu na politiku, je to smutné. Ale zřejmě to nejsou praví přátelé. Každý se raději bude setkávat s tím, kdo mu nebude vnucovat svůj názor. A nejsou v tom jen sítě. Jak píše Miloslava pode mnou, chybí vzájemná tolerance.
Miloslava Richterová
Proč autorka zase neuvádí jméno a chce od jiných se jménem radu? Podivné to články. Přátelství, které zaniklo, opravdovým přátelstvím nebylo. Sítě nerozdělují, rozdělili jste se sami, chyběla tolerance. Prorusky smýšlející chcimír 7:13 je prosím kdo? To jste vymyslel sám?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.