Jedna z otázek dotazníku Marcela Prousta zní: Co máš rád?
Odpověď na tuto otázku by měla, pokud možno, konvenovat s otázkami ostatními a utvořit charakter hlavního hrdiny. Marcel Proust se tady vlastně obrací sám na sebe a ze svých třiceti tří otázek a odpovědí chce cíleně vytvořit čtivý obraz člověka, jehož charakter pak prochází celým dílem. Ať už je to novela, povídka, či román. Takový člověk by měl v díle působit lidsky a věrohodně. Je to promyšlené, ale také pořádně složité. Četní spisovatelé minulosti i přítomnosti dotazník využívali jako vítanou pomůcku. Někdo se s ním vyrovnal dobře, jiný třeba už méně dobře. A je také velmi pravděpodobné, že proustovský dotazník většina pisatelů vůbec neznala. A pokud ho znala, stejně si psala po svém.
Já sice nejsem váš románový hrdina, pane Prouste, ale rád vám odpovím, přes to, že moji odpověď už použít nemůžete.
Tak co mám vlastně rád? Jedno oblíbené rčení praví, že někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Holt, každý jsme nějaký. Klidně přiznám, že mám rád vše. Od každého něco.
Především bych rád sdělil to nejzásadnější. Jsem totiž moc rád na světě. Vím, že to není příliš originální, ale je to fakt. Můj fakt. Nějaký čas už po světě brouzdám, občas se brodím kalužemi, občas závějemi sněhu, někdy lezu na Mount Everest, zápasím s draky, nebo sám se sebou, a někdy jen tak sedím a vnímám přicházející dary života. Ale nejraději jsem, když vysvitne blahodárné slunce. To cítím jakousi pozitivní energii a všechny problémy jsou najednou malicherné, nálada kvapem stoupá a mně je přitom dobře. A na tom světě jsem pak ještě raději.
Slunce má totiž ten úžasný dar dávat světu život. Bez něho by žádný život nebyl. A když někdy, zejména v zimních měsících, oblohu na delší čas zakryje šedivá clona mraků, nálada, alespoň ta moje, je přímo úměrná té šedi nad hlavou. Možná je to až patologické.
Na otázku – co mám rád - je věru velmi těžké odpovídat. Existuje přece fůra zcela banálních věcí a záležitostí, které má rád úplně každý. Daleko snáze by se mi odpovídalo na otázku – co nemáš rád.
Z předchozího jasně vyplývá, že nemám rád zimu. A také nemám rád doktory, přesto, že jsou v pozdním věku člověka stále více potřeba. Při každé návštěvě doktora mi tento většinou zjistí nějaký nový zdravotní problém. Už jich mám takhle dost. Kdo se v tom má pak vyznat!
Ale to jsem utekl od otázky co mám rád. Mám rád knihy, literaturu, a také mám rád i psaní. Jsem spokojený, když si sednu k počítači a v hlavě se mi začnou rojit myšlenky a já ty myšlenky mohu srovnat, utřídit a vytvořit z nich smysluplné vyprávění, či úvahu, která může možného čtenáře oslovit. Pravda, ty myšlenky se někdy vůbec nedostaví a bloudí si bůhví kde. Ale to pak patří do té druhé kategorie. Do té, co nemám rád.
Mám také rád osudy lidí, které mohou být, a většinou i jsou, pro mne vítaným inspiračním zdrojem. Mám rád i posezení s přáteli. A povídat si s nimi o všem možném. Nemusí to být zrovna duchaplné intelektuální rozmluvy. Po tom snad ani netoužím. Známá přátelská tvář ve mně spíš evokuje pocit klidu a vědomí toho, že život probíhá tak, jak probíhat má.
Spisovatel Mark Twain jednou řekl, či napsal:
„V smutku si vystačíme i sami se sebou. Ale když chceme prožít plné štěstí, musíme se o něj s někým podělit.“
Člověka bez přátel je mi líto. A o takové případné štěstí se moc rád i podělím.
Existují ale i činnosti, které mám rád, spíše, které jsem míval v průběhu svého života velmi rád. Přibývající léta tyto aktivity bohužel výrazně omezila. Vzpomínky jsou v tomto případě spíše smutné. Římský filosof a politik Seneca vyslovil tuto zajímavou myšlenku:
„Nejdříve starcům slábne paměť.“
Smutná realita. Slábne. Ovšem, i ve věku seniorském se dá žít. A dobře žít. Hlavně, pokud hledáme a najdeme onen smysl svého bytí. Každý ho máme položený jinak. Ještě, že se hranice onoho bytí střetávají až kdesi v nekonečnu.
P.S. Dotazník francouzského spisovatele Marcela Prousta je zajímavá záležitost. Obsahuje 33 otázek směrem k hlavnímu hrdinovi svého příběhu, které mají pomoci autoru nastavit charekter hrdiny. V některém z příštích článků to osvětlím blíže.
