Sedla jsem si, ruce s mobilem složila v klíně a zadívala jsem se do dáli. Bože všemohoucí, na kterého nevěřím, cos mi to seslal za nabídku? Ty nevíš, že školní sleziny nemám ráda? A stále hledíc do nekonečna přehazuji myšlenky z jedné hromady na druhou. Kolik je to let? 56! To bude panoptikum, vždyž nám na krku sedí sedm křížků! A v naprostém rozporu s mým vnitřním přesvědčením, že podobné povedené taškařice se klidně mohou odehrávat beze mě, jsem odpověděla: "Přijedu."
Když jsme se sešli po deseti letech, už tehdy jsem některé spolužáky nepoznala. Od té doby jsem nikoho neviděla. Já si vlastně vůbec nedokážu vybavit, s kým jsem do 9.A chodila. Přesunu myšlenky o těch mnoho let dozadu, zklidním se a najednou mi před očima začnou vyskakovat jména: Květa, Jiřina, Ota, Jirka, Blanka, Pepa, Marcela. Zpoza různých jiných vytáhnu album, vyjmu černobílou fotku a zadívám se na obličeje puberťáků. Jako kdybych se vrátila v čase. Aniž bych se podívala na zadní stranu snímku na podpisy všech zobrazených, pojmenovávám i přítomné učitele. Slyším povzbuzování tělocvikářky, stoický klid matikáře nad neschopností sečíst zlomky, pochvalu češtinářky komentující zpracovaný větný rozbor. Ach jo, to byly časy, kdy jsme na tabuli graficky znázorňovali věty hlavní a vedlejší a pojmenovávali je. Od rozborů se vrátím k lidem. Jsou všichni naživu? Kolik nás vlastně přijede? Bylo nás tolik, že jsme byli rozděleni do čtyř tříd po třiceti i více žácích. Kdyby přijela jen polovina, i tak by to byla pořádná porce. Zamítnu myslenku zavolat Jarce a zeptat se. Nechám se překvapit.
A překvapuji samu sebe. Některá rozhodnutí ve mně zrají, toto bylo jako blesk z čistého nebe a pocit, že bych couvla, jsem vůbec nebrala v potaz. Ihned jsem si našla přímé spojení, v nejbližším penzionu zamluvila pokoj, protože jsem se rozhodla jet o den dříve. Když už část víkendu věnuji vzpomínání, tak ať to stojí za to! Na páteční odpoledne jsem si domluvila dvě schůzky se známými, sobotu dopoledne se vydám na procházku. V této části města jsem nebyla možná padesát let, protože životní vítr mě zavál na různá místa, až jsem před dvaceti lety zakotvila v Praze.
Už v autobusu jsem si prohlížela obličeje starších cestujících a přemítala, zda to není někdo ze spolužáků. Už na místě na ulici a v obchodě jsem po očku sledovala, zda stejně detektivně někdo nesleduje mě. Nic, ani ťuk. Raději jsem s průzkumem kolemjdoucích přestala, někomu bych mohla připadat podezřelá.
Typická ulice v litvínovské Osadě Ulice Podkrušnohorská směrem ke škole
Noční déšť spláchl prach z chodníků, očistil probouzející se přírodu, ráno na modrém nebi plulo několik obláčků a ulice, domy i zahrádky se leskly ve slunečních paprscích, ale jen na chvíli. Nicméně příhodný čas na krátkou procházku částí Litvínova s názvem Osada: typické domky se zahrádkami, nejdelší ulice ve městě - Podkrušnohorská, bývalá 3. ZDŠ (moje škola) a Koldům - významná stavba československé poválečné architektonické avantgardy, která si zasluhuje obsáhlejší zmínku. Dnes mi musí odpustit.
Bývalá 3. ZDŠ v Litvínově Tady jsem získávali:
vědomosti, znalosti, dovednosti
Koldům Informace, o co jde
Konec šedesátých let zaznamenal silnou populační vlnu a obce a školy se musely vypořádat s atakem žáků. Žili jsme v pětitisícovém městě asi tři kilometry od Litvínova. Kvůli rychlé výstavbě bytových domů místní nová škola stačila pojmout jen třídy prvního stupně. Proto se z nás od šesté třídy stali přespoláci - byli jsme rozděleni do několika litvínovských škol. Nevzpomínám si, že by se naši rodiče domáhali čehokoliv a my děti jsme ono přebíhání braly jako běžnou součást našeho života. V té době se výuka diferncovala - do 9. A chodili zejména žáci, kteří chtěli pokračovat na SVVŠ (Střední všobecně vzdělávací škola - předchůdce gymnázia). Do "béčka" chodili zájemci o průmyslovky, zdravotní školy. A tak rozdělení pokračovalo až do 9.D, kam chodili zájemci o učební obory s velmi širokou nabídkou. O několika spolužačkách jsem věděla, kam je jejich kroky po devítce zavedly. Nicméně jak šel život všech, netuším, neviděla jsem se s nimi půl století.
Přišla jsem do prázdné restaurace a servírka konstatovala, že rezervace je, ale nikdo nepřišel. Zklamaně jsem odešla, rozhlížela se a kromě kouřícího puberťáka okolí zelo prázdnotou. Někde je chyba! Od silnice se blíží osoba v mém věku a já poznávám známé rysy. Skleslost ze mě rázem spadla, rázně jsem vykročila s napřaženou rukou a otázkou: Prosím tě, kdo jsi? Blanka. Za ní se váhavým krokem blížily další a další postavy. Zdobí nás úsměvy, objetí, radost ze setkání. Usedáme ke stolům, nevíme, s kým se dříve dát do řeči, překřikujeme se, vítáme další a další příchozí. "Já jsem tak ráda, že tě vidím," otočím se po hlase a stojím před vysokou usměvavou blondýnou a špitnu: "Když já nevím, která jsi." "Přece Bohuna!" Padly jsme si do náruče. Holky, které si vymýšlely pitomosti, jedna byla Xendy, druhá Sendy, chyběla třetí do party, Wendy. Nemohla přijet. Sedly jsme si k jednomu stolu a vyprávěly, vyprávěly, vyprávěly. Kolem nás to šumělo, ti, co se často vidí, vyhledávali ty, kteří před mnoha lety zmizeli z radaru. Při zjištění, že několik spolužáků již nikdy nepřijede, se každý ve svém nitru pozastavil nad vzpomínkou. Novinky se jen hrnuly, probírala se zaměstnání, děti, vnoučata, přetřásaly se historky, vzpomínky na učitele. Došlo i na nemoce, u veřejnosti téma, kterým se prý senioři baví nejvíce. Tady se sice občas někdo svěřil, že má operované koleno, vyndaný žlučník, dvojitý bypass, ale nakonec zvítězila myšlenka, že je lepší vše brát s nadhledem a zaobírat se něčím optimističtějším.
Vzpomínky vystřídala přítomnost a zjištění, kdo si už užívá důchodu, kdo ještě chodí do práce. Když se hovory dotkly politiky a podobných nešvarů, zasáhl Jirka: "Tak, konec, teď budeme budovat světový mír." Po první replice jsme zkoprněli, po vysvětlení začali používat. "To přece říkají modelky, když se jich moderátor zeptá, čemu by se chtěly věnovat." Humor, to je to, co nám nechybí a co nás spojuje. Slušnost, zdvořilost, úcta. Ani těch padesát let v různých společenských časech z nás nevymazalo výchovu našich rodičů a učitelů.
Různě se trousili opozdilci. Vyhlížela jsem Vasila, kamaráda vždy s trochou nadváhy, se kterým jsem běhala po atletickém oválu poté, co nám učitelka tělocviku řekla, že bychom měli maličko zhubnout. Tenkrát nám to vyšlo, dnes by nám po pár krocích museli dát umělé dýchání. S Vasilem jsme se škádlili, protože on je o den starší, a to se na mě vždycky vytahoval. Přišel. Trochu více při těle, bílé vlasy a stejný úsměv od ucha k uchu. Jiskřička v oku, že se vidíme. Nevěřícně kroutil hlavou se slovy - to je let, to je let.
Tehdy si mi líbil Jirka. Myslím, že to ani nevěděl, byla jsem pro něj vzduch, neboť jeho srdce hořelo pro jinou. Když zaznělo jeho jméno, otočila jsem se a viděla pěkně rostlého muže s krásným úsměvem. Když jsem šla okolo, netušil, kdo jsem. Ces´t la vie. Jako tehdy. A jako moje bývalé spolužačky vzpomínající na kluky, kteří jim tehdy plnili pubertální srdéčka. Velké i malé lásky, nenaplněné touhy a přání dávno odvál čas.
Přijelo nás čtyřicet. Jak jsme se promíchávali, dozvídali jsme se drobnosti z našich životů: Zdeněk má úspěšného syna hokejistu, Blanka má zavedenou prodejnu s rybářskými potřebami, Jana se živila jako kadeřnice, Pepa je inženýr a bere život s nadhledem, Anička sice nevystudovala medicínu, ale lékaře si vzala. Co člověk, to příběh. Co člověk, to aktivní jedinec. Věkem sice důchodci, srdcem a skutky aktivní lidé. Virtuálně jsem se všem omluvila za prvotní myšlenku, že naše setkání bude panoptikum. I když léta byla na některých znát, většině z nás by nikdo našich sedmdesátjedna let nehádal. Carpe diem, senioři! Užívejte dne, všichni moji spolužáci. Za dva roky, budu-li živa a zdráva, přijedu. Aniž byste to tušili, přesvědčili jste mě změnit názor na podobná setkání. I díky zjištění, že se na druhého někdo po mnoha letech těší. I díky znovunalezeným přátelským vztahům. I díky slibům, že si zavoláme a setkáme. I díky neúnavné Jarce, organizátorce, která pátrala a hledala kontakty. A možná i - díky, živote!
Přidejte 56 let, a uvidíte stejné tváře
