Táta nám dětem někdy říkal „potvoro potvorná“, ale to jsme cítili, že říká jaksi dobrosrdečně, spíš jako lichotku, když nám hrozila rodičovská sankce, ale my to rychlou nápravou ustáli.
Od táty jsme slyšeli také „Vy bando lupičů a žhářů“. Tomu „lupičů“ jsme se smáli, ale kdo je žhář, to jsme přesně nevěděli, takže jsme se koukali klidit. Někdy jsem slyšel, že jsem špindíra. Ono je to vlastně krásné slovo, když nebudu rozebírat, z čeho asi vzniklo.
A bylo mnoho slov, které jsme nechápali. Někdy jsme se museli zeptat, co znamenají. Jako při hovoru dvou sousedek: „Už víš, co se stalo? Božku kleplo!“ „Božku?! Propánajána… Tak už to má za sebou.“ „Brzo šla.“ „Jojo, dyť na něm rostou kytky sotva dva roky.“ To dítě nepobere, co se to vlastně událo a co teď Božku čeká. A dokonce – na kom rostou ty kytky?
Nebo se máma podívala z okna a zvolala: „Tam je ale boží dopuštění!“ Nám dětem byl ten bůh jasný, v bohu má asi každý jasno, že, ale to dopuštění, to jsme přesně nevěděli. Myslím, že jsme to chápali jako „boží odpuštění“, ale to nám zas nedávalo smysl.
Naše teta nám někdy říkala: „Co tu cáráš?“ To opravdu není slovenské „táráš“, ale znamenalo to, co tady tak bezcílně bloumáš. Zřejmě jsme se nudili a nevěděli, do čeho se pustit. Od toho je ale zcela odlišné „Co se tu cácáš?“ To znamenalo vrtíš. Ještě dnes se o holčičkách říká: „To je ale cácorka…“ Kdežto mně jako klukovi jednou strýček pravil: „Nelítej jak nalitej.“
„Je to vošajslich,“ podotkla někdy máma a my tušili, že to je tak trochu „vo hubu“, avšak původní význam toho slova jsme neznali. Vlastně jsme ani nepotřebovali znát. Ostatně spisovná i lidová čeština má mraky slov německého původu. Užíváme třeba furt nebo šláftruňk nebo že je něco knop a něco jiného je v cajku a skoro každý víc, o co se jedná. Možná zas ti mladí to nevědí, podobně jako my nevíme, co znamená jejich „ouemdží“ (OMG) nebo že je někdo hejtr.
Jako děti jsme někdy říkali „Ty seš teda litr“, když dotyčný něco zkazil. Dneska by asi každý rozuměl něco jiného – že jsi lídr. Něco bylo žůžo, něco bezva (supr se neříkalo), „udělám to klíďo píďo“. Fakt si myslím, že pro nejmladší generaci to jsou cizí slova. My třeba zase neznáme fufu nebo kdo jsou pro ně fosils (bacha, to jsme zřejmě my, stará generace, zkameněliny).
Některé rozhovory s rodiči byly docela krátké:
„Nelítej tady jako šucpajtl!“
„Jako co?“
„To ani nechtěj vědět.“
Nebo další krátký rozhovor:
„Už ať jsi v pyžamu!“
„Kdo? Já?“
„Chceš dostat facku?“
Nevím, jak tohle zní úplně mladé generaci (mohlo by to skončit žalobou na vlastní rodiče?), ale tehdy to bylo od milujících rodičů normální. Vždyť i dneska se při fotbalu jakožto varování rozdávají žluté karty, tak tohle bylo podobné varování a krásně jsme mu všichni rozuměli.
Až teď, po všech těch letech, jsem hledal, co ten šucpajtl vlastně znamená. A snadno našel. Ono to Schuss je střela a Beutel /“bojtl“/ je pytel, pochopitelně německy. Teď už víte, že i slovo pytel není české nýbrž německé. A sjíždět kopec šusem, to známe. Znamená to „jako střela“. No a maminka mne jednoduše nabádala, abych tam neběhal jako střelený pytlem. Tuším, že se to dá vyjádřit také krásným českým slovem potrhlý. Jenže uznejte, že „neběhej tu jako potrhlý“ nezní tak dobře jako „nelítej tu jako šucpajtl“.
Vím, že jsem jednu dobu používal slovo diamantnější, když jsem chtěl přetrumfnout ostatní v ocenění nějaké věci nebo filmu a vyjádřit absolutní vrchol. „Ta knížka je ještě diamantnější“ – kdoví, zda si toho odborníci z Ústavu pro jazyk český AV ČR vůbec všimli.
Chodili jsme na návštěvy ke všelijakým strýcům a tetičkám. Někteří ani naši příbuzní nebyli, ale říkalo se jim tak. Třeba strýček Karel vařil rád, ale blbě. Proto jsme jeho jídlům říkali pohrdavě Karlovy Vary.
V dětství jste mohli slýchat i běžný rodičovský povzdech: „Ty seš ale střevo“. Dokonce jsem někdy slyšel pojmenování „boží střevo“, no to si už vůbec nechci představovat.
Jedna kamarádka tehdy líčila, jak vždycky dostávala od matky sáhodlouhé kázání. Jednou jí prý řekla: „Tak už mně dej tu facku, ať můžu jít ven.“ No, okamžitě ji dostala a šla.
Teď jsem si vyhledal, že něco podobného, ale s jiným obsahem, jsem publikoval loni: https://www.i60.cz/clanek/detail/30007/panenko-skakava-a-jine-kletby. Tak to jenom pro doplnění, opisovat od sebe nebudu.
Zas být pubíkem!
Na začátku puberty už v komunikaci s rodiči převažoval vzdor. Pořád jsem se totiž někde ukazoval, odněkud vybočoval, prováděl drobné lotrovinky, až mi naši řekli: „Nemusíš pořád tolik vyčnívat.“ Odpověděl jsem drze: „A tak mám teda začnívat, nebo co?“ A tak to šlo pořád. Já si tehdy psal nikoliv deníček, nýbrž příležitostné poznámky, co mne právě napadlo. Když se mi něco líbilo, neříkal jsem jako obvykle „to je teda bomba“, nýbrž „to je bombózní“. Prostě jako všichni v pubertě, chtěl jsem se odlišovat, ale zároveň jsem chtěl jít s ostatními.
Maminka mi vždycky říkala: „Soustřeď se, musíš to dělat jedno po druhým.“ Já namítal, že se to má dělat naopak druhý po prvním, třetí po druhým a čtvrtý po třetím. Ale to už jsem mizel kvůli riziku pohlavečku, což celý život nechápu jako tělesný trest, nýbrž jako způsob komunikace.
Učitelé si někdy zoufali, avšak proti mému pestrému sortimentu různých projevů měli pouze slovní napomenutí a číslovku 2. Což jsem komentoval zápisem: „Já mám dvojku z chování, kde jste všichni schováni?“ To byl příklad mých poznámek z posledních let základní školy. Ano, provokoval jsem a dával to svému okolí najevo. Všichni otáčeli v knize stránky, jen já otáčel celé listy. Všichni jedli ve škole ke svačině hromadně objednávanou obloženou housku, jen já jedl obložený salám (tou houskou).
Nejhorší to asi bylo při vyučování a vůbec ve škole. Jen jako příklad: Ve škole jsme měli zpěv. Ani nevím, jestli takový předmět dnes ještě existuje. Zpívali jsme písničky jak lidové, tak budovatelské, neboť to bylo někdy po roce 1960. Všichni jsme zpívali unisono (stejné tóny), jen několik zpěvošprtů smělo občas připojit druhý hlas. Mě a kamaráda to nebavilo, takže jsme si aspoň vymýšleli nová slova. Jednou jsme zpívali slavnou bolševickou Internacionálu, která, jak si všichni vzpomenete, končila slovy „Internacionála je zítřka lidský rod“. A nás nenapadlo nic jiného, než na konci do nastalého ticha hlasitě zopakovat poslední slovo, avšak ve verzi: „hrob“.
Ale to jsme se již posunuli někam k roku 1963 a k mé pubertě, takže se tu dovolím přerušit. Stejně vás už napadly spousty jiných kouzelných slov, slýchaných jen v dětství. Tak sem s nimi!
