„Pane, to se nesmí! To je takhle namíchaný a vy to nemůžete měnit! Nemůžete vytahovat jen ty černé a dělat si z nich vlastní balíček,“ křičí na mě pištivým sopránkem, když mě načapala v pilné práci nad drátěným multikošem, v němž se netečně povalují papírovými prstýnky přepásané soupravy fuseklí. Snažím se tu rozčilenou dámu diplomaticky uchlácholit: „Ale vždyť je to fuk, milá paní prodavačko, já si jen namíchám jedno černé balení a nic se nestane. Tak holt ve čtyřech soupravách pak budou třeba dva modré páry, nebo dva šedé, nebo dva tečkované, to přece, není nic špatnýho. Někdo to tak třeba bude chtít.“ „ Ne, nic se měnit nebude, to by byl pěknej pořádek,“ ukončuje ona s diktátorskou razancí veškeré mé vyjednávací snahy.
Ach jo, tak nebudu mít nové ponožky. A já se na ně tak těšil! Všechny ty černé holky ve fuseklovém šuplíku mého prádelníku tedy nedostanou nové mladé posily a budou zatím muset dál táhnout svou nelehkou službu samy. Přitom nutnost omlazení jejich týmu je dost aktuální. Spousta holek už dosluhuje a spousta z nich se už od mého posledního ponožkového nakupování dokonce odebrala na fuseklový onen svět. Situace je vážná, což mi ale pištivá paní prodavačka nedala šanci vysvětlit. Možná jsem ji měl chytit za flígr a dotáhnout k mému prádelníku, ať to spatří na vlastní oči. Třeba by se pak její kamenné prodavačské srdce slitovalo. Nepochybuju o tom, že by mi pak dovolila sestavit si balíček výhradně z černých párů.
Byla by celá zjihlá a zeptala by se mě, proč žádám jen ponožky jedné barvy a proč černé. Oboje bych jí samozřejmě ochotně vysvětlil. Začal bych obecnou Darwinovsky laděnou instrukcí o zásadních prvcích mužské psychiky. Ozřejmil bych jí, že my chlapi jsme už genenetickým vývojem druhu nasměrováni k tomu, abychom svůj život trávili v pokud možno největším pohodlí a abychom se, pokud možno, vyhýbali únavnému řešení drobných každodenních problémů. No a šuplík zaplněný výhradně černými fuseklemi je toho jasným důkazem. Nemusím si totiž lámat hlavu, která ke které patří. Nemusím po vyprání balit jednotlivé páry do „uzíčků“, prostě je shrábnu ze sušáku, všechny najednou prdnu do dolního prádelníkového šuflete a je hotovo. Když některá z nich doslouží a díra na palci či na patě už překročí společenskou únosnost, nic se neděje, vyhodím ji a okamžitě je ve službě nahrazena kteroukoli jinou. Tudíž u mě nevznikají smutné ponožkové vdovy, jejichž poslání vlastně skonem partnerky skončilo, jak tomu bohužel je u barvou či nějakým vzorkem odlišených párů.
Na dotaz, proč zrovna a jen v černé barvě, bych odpověděl také velmi zdvořile a velmi přesvědčivě: „Vážená paní prodavačko, byly jste to právě vy ženy, kdo přivedl na svět ten nesmysl, že barvy oděvu spolu mají ladit. A jste to právě vy ženy, kdo tuhle zbytečnou pověru neustále buduje, přeorává a mění v rámci čehosi, co nazýváte módními trendy. Naštěstí ale existuje černá barva, ta skvělá hrdinka, jež vašemu zběsilému řádění hravě odolává. Čerň, ta skutečná královna, je upřímná a pravdomluvná, nemá žádné světlé či tmavé odstíny, kašle vám na trendy a s žádnou jinou barvou se nehádá. Své černé fusekle si mohu bez rozpaků navlíct třeba k zeleným bagančatům, blankytným kaťatům se starorůžovými hvězdami či fialovému saku posetému flitry a oranžovými jeleny.“
V duchu se kochám představou, jak by se po mém inteligentním projevu paní prodavačce rozzářila v očičkách světélka poznání, jak by se její pištění změnilo v sametový alt: „Víte co, pane, hned zítra určitě přijďte do prodejny, já osobně vám pomůžu vytahat všechny černé fusekle a naděláme z nich pro vás několik krásných balíčků. Štěstí zákazníka je přece pro nás rozkoší.“