Nepotřební, nemluvní samotáři. Proč muži nebojují se stárnutím jako ženy?
Ilustrační foto: Pexels

Nepotřební, nemluvní samotáři. Proč muži nebojují se stárnutím jako ženy?

12. 5. 2023

Být v této době starý muž není nic moc příjemného. Ženám se dostává spousta informací, rad a výzev, jak s malérem zvaným stárnutí naložit. Ale o pány se společnost tolik nezajímá. Musejí si poradit sami. Výsledky jsou čím dál více zřetelné.

Celulitida, klimakterium, vrásky, trable s vnoučaty, s dospělými dětmi, s partnery. To jsou témata, jimiž je nyní veřejný prostor zcela zahlcen a mají jasnou cílovou skupinu – ženy ve věku nad padesát. Je jim věnována větší pozornost než kdy dříve, protože se do tohoto věku dostává čím dál více dam a jsou zcela jiné než v tom věku bývaly jejich matky a babičky. Nyní jsou lačné po informacích, po zábavě, po cestování, po vzdělávání se, vylepšování se. Nestydí se sdílet své starosti, trápení, radosti, nebojí se poradit se s druhými. Zkrátka, tahle doba zralým a starším dámám přeje.

Ale co pánové? Vždyť to jsou nebožáci, jejichž vnitřnímu světu se média vůbec nevěnují. Společnost je nastavená tak, jako by starší muži vůbec žádný vnitřní svět neměli. A oni, nemající své časopisy, weby, příručky, kurzy a kamarádky vždy připravené chápavě kývat hlavou a sdílet trable se stárnutím spojené, jsou nástrahám stárnutí v jednadvacátém století hozeni zcela napospas.

Žena má v podstatě dvě možnosti, jak přistoupit k tomu, že už není krásná a pružná třicítka.

Může se na to vykašlat, užívat si jídla, pití vína, cestování a všeho, co život nabízí.

Nebo se může rozhodnout takzvaně bojovat a začne zkoušet všechny dostupné metody, jak stárnutí  zbrzdit (některé věří, že zastavit), to znamená nejíst, nepít víno, nepít nic, v čem je miligram cukru, trávit čas v posilovně a v ordinacích plastické chirugie.

Každá z cest má svá pro a proti, každé ženě vyhovuje jiná, ale cíl je jasný – zařídit se tak, aby následující roky života byly příjemné, hlavně ne promarněné.

Jaké možnosti má muž? Stejné, jenže tu druhou nevyužívá. Nepřemýšlí o ní. Ba dokonce, mnohdy o ní vůbec neví. Když začne cítit, že se mu už na světě nežije tak lehce jako dříve, zaleze do ulity jakou hlemýžď. Protože současní muži ve věku nad padesát let ještě vyrůstali v době, kdy se říkalo, že muž o svých trápeních nemluví.

Výstižně shrnul příznaky mužského stárnutí, tedy mužského přechodu, odborník na zdravý životní styl Petr Havlíček. „Já bych to rozdělil do tří skupin. Jsou změny, které jsou vidět, změny, které jsou cítit, a pak ty nepříjemné, o kterých nechceme mluvit,“ říká. Dává konkrétní příklad: „U mužů starších padesáti let se energetická potřeba snižuje přibližně o 1000 kJ. Neuzpůsobení energetického příjmu snižujícím se potřebám metabolismu pak znamená významně zvýšené riziko vzniku obezity a s tím spojených komplikací.“

Má někdo ve svém okolí staršího muže, který si začal měřit, kolik kilojoulů svou potravou denně svému tělu dodává? Jen tak z ničeho nic, aniž by ho k tomu donutil lékař či manželka?  Zná někdo šedesátníka, který jen tak začal chodit do posilovny, jen tak si zašel k výživovému poradci nebo k lékaři, aby se poradil, jak zůstat co nejdéle zdravý? Pokud se někde takový vyskytuje, měl by být oslavován, odměněn, jeho příběh sdílen. Je jich totiž výrazně méně než žen ve stejném věku, které se rozhodly uchovat v jakžtakž použitelném stavu.

Výsledek je jasný. O stárnoucích mužích se moc nemluví, nepíše. Tady je typický příklad. „Když přijedou s dětmi k našim, táta sedí v dílně a něco tam kutí. Máma nás vítá, povídá si s námi, jede s námi na výlet, loni vzala sama vnučky k moři. Táta nejel. Nechce se mu. Prý má práci na zahradě. Ztloustnul. Jí pořád stejně. Pivko, peče buřty. Máma se zajímá o zdravou výživu. Chodí na rychlé procházky. On ne, přestože je na něm jasně vidět, že není zdravý. Zadýchává se, břicho má čím dál větší. Je mi z toho smutno, když vidím, že mu vůbec na ničem nezáleží,“ vypráví Jana, dcera dvaašedesátiletého Zdeňka.
Promluvila si s ním o tom. „Táta se tvářil, že ho obtěžuju. Řeči o nějaké změně životního stylu nesnáší. Přitom není žádný buran, celý život měl vysoké postavení v práci, je odborník v hutnictví, chytrý chlap. Jen se z něho prostě stal starý nudný bručoun. Vlastně nevím, jestli je takto spokojený nebo ho něco trápí, ale nechce o tom mluvit,“ shrnuje Jana.

Jedna šedesátiletá dáma nedávno připevnila svému manželovi v bytě na stěnu citát  dramatika Oscara Wildea z jeho díla Obraz Doriana Graye. Stojí v něm: „Své mládí nedostaneme nikdy zpátky. Tep radosti, který v nás buší ve dvaceti, zleniví. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivět. Zdegenerujeme v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, kterých jsme se příliš báli, a na úžasné svody, kterým jsme neměli odvahu podlehnout.“

Dotyčná to zdůvodňuje takto: „Chtěla jsem mu tím naznačit, že vůbec nežije. Náš intimní život skončil před několika lety. Přibral, nemluví, zadýchává se, bolí ho nohy. Mnohokrát jsem se ptala, jestli není nemocný. Víte, co mi řekl? To bys raději chtěla nějakého blba, který se na stará kolena dělá mladý a honí se za ženskými? No, upřímně, někdy si říkám, že ano, že bychom se tak aspoň měli důvod rozejít a žít zbytek života každý po svém.“

Dříve děsila starší ženy představa, že jejich muž takzvaně chytí druhou mízu, ona mu přestane připadat atraktivní a on se začne ohlížet po mladších. Nyní starší ženy děsí představa, že se jejich muž stane nudným mlčícím dědkem, kterého nezajímá už vůbec nic, ani sex, ani cestování, ani kultura, prostě žádné společné zážitky. „On už nechodí ani do hospody, ani na fotbal, to je na tom to nejhorší, on jen tak přežívá vedle mámy, ale vůbec s ní nekomunikuje,“ shrnula výše zmíněná Jana životní styl svého táty.

Velké téma s tím spojené je sexualita. „O andrologickém stárnutí můžeme hovořit u mužů ve věku čtyřicet plus, tedy u velké části populace, přesto je sexualita stárnoucích a seniorů stále tabuizovaná,“ uvedla lékařka Taťána Šrámková, autorka knihy Mužské stárnutí z pohledu sexuologa.

Knihy, články či poradny zabývající se problémy, jež přináší mužské stárnutí, totiž existují. Na rozdíl od těch určených pro ženy, se však o nich moc nemluví. Asi se v tomto směru ještě nějakou dobu nic nezmění, to přijde až zestárne generace dnešních mladíků, kteří jsou zvyklí mluvit o svých bolístkách. Ale teď zatím tvoří generaci starších mužů ti, jež žijí v přesvědčení, že jsou stále statní gorilí samci, kteří za žádnou cenu nesmí přiznat nějakou slabost a když je zle, je třeba se stáhnout do svých pokojíčků, dílen, garáží.

muži životní styl
Hodnocení:
(4.6 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Já například ve vás vnímám ješitného mužského, ale vím, že můj pohled je moje věc, proto mi to nevadí :-)
Jitka Caklová
Ale to co píšete vy je o vás ne o mně. Já jako výhodu beru skutečnost, že je mi je jedno, co si o mně kdo myslí, neboť na to co dnes jsem, mi nikdo nic nepřidal. Tak si klidně ve svých elaborátech pokračujte, stejně jako to dělám já :-)
Martin Vrba
Paní Caklová, nejste zrovna dobrý příklad restartu. V mnohém jste se asi opravdu zlepšila, přejeme Vám to, dokonce je podstatnější váš osobní názor na sebe samotnou, ale my nejsme tak vyspělí, jako Vy, a tak u Vás vidíme subjektivně jiná zhoršení v jiných věcech, která Vy nevidíte. Například v komunikaci jste ještě více sebestředná, než já a to už je co říct. Já jsem toho docílil ale jen velice pohodlným životem a nemám se skoro ničím pochlubit, přišlo to úplně samo. :)
Jitka Caklová
"Vše, a to jak u mužů, tak u žen, záleží na tom, jak všichni žili od mládí." Tak podle tohoto bych dnes byla udřená troska, o kterou by si nikdo neopřel ani kolo, o které před patnácti lety, kdy jsem vážila o 24 kilo víc, soused v hospodě řekl, že vypadám jak babochlap. Když se mi to doneslo, ani mě to neurazilo, protože pohledem do zrcadla jsem uznala, že má v podstatě pravdu a rozhodla jsem se pro sebe začít něco dělat. Velkým pomocníkem pro mě bylo smyslové vnímání sebe sama, nikoliv poslech různých učenců, rádoby radílků bez jakékoliv osobní zkušenosti. Začala jsem cvičit (bez fitness centra), absolvovala jsem půlroční kurz jógy, žádné drastické diety. O pět let později jsem si koupila koloběžku, ale řada na ní přišla před třemi lety, když po přežití klinické smrti přišel nový začátek. To jsem po dlouhých letech začala chodit plavat do Jizery a v otužování pokračuji celoročně ranním sprchováním studenou vodou, bez kterého si den neumím představit. Z babochlapa je dnes Popelka, která, čím víc pracuje, tím víc jí to sluší. Nevím, proč by stejným způsobem nemohl začít kterýkoliv muž.
Martin Vrba
Pane Bóóže, tady zase někdo nepochopil, že ten článek je psán s humorem a s ironií a má za úkol trošku muže pošťouchnout. Mohl bych samozřejmě upustit taky slzu, že je nás tady Íčku tak malinko a mnozí navíc ještě "zbabičkovali", a že si tedy zasloužíme spíše medaili za statečnost, ale to bych nebyl už taky "JÁ". Vše, a to jak u mužů, tak u žen, záleží na tom, jak všichni žili od mládí. S věkem, kdy se přihlásí nemoci, tak je těžké se udržet ve fazóně. Když jsem nechodil nikdy do žádné velké skupiny někam plkat, pokud to nebylo placené, tak se ze mne na stáří nestane rázem vymetač různých setkání. Vždy jsem dával přednost kvalitě před množstvím. Má žena se ale pravidelně schází se spolužačkami HOTELOVÉ ŠKOLY, kde si ukazují fotky dětí a nyní již vnoučat. Muži se také scházejí, ale potřebují k tomu jen vážné příčiny. Například nyní dneškem počínaje, začne MS v hokeji a to bude narváno v hospodách i v barech před obrazovkou a bude se u toho popíjet pivečko a vínečko. Jasně, že se koukáme rádi i na pěkné holky (tedy u těch, kde ještě funguje libido) a nezapomeneme ocenit i starší ročníky, že si dokáží udržet nejen figuru, ale i smysl pro humor, pokud ho někdy měly, nebo ho teprve na stará kolena objevily a třeba i faldech na břiše - to se cenní dvojnásob. A pak stále platí, myslím, že autorem je Werich - parafrázuji: "Ženy se starají o chod domácnosti a muži o chod světa". Jenže za Wericha byl svět ještě pochopitelný, dnes se ženy natlačily do politiky a někde - v některých zemích je jich v politice už více, než mužů. Prý tam měly uplatnit ten ženský princip, že se prý ženy dokáží lépe dohodnout, než muži, že jsou schopny kompromisu, kdežto muži se hned "perou". Ale asi to těm ženám nikdo neřekl, protože ty ženy, které v politice převládají, tak jsou jen "nepodařenými muži" a některé jsou dokonce přímo válečnice a teprve kopnutím do rozkroku by se provalilo, že jsou to snad jen vychytralí muži v převleku. A když to my muži pozorujeme, tak někteří upadáme do letargie, nebo (jako například já) dokonce listujeme na internetu (ne nemám přímo na mysli tu pornografii) v časopisech typu Quelle, NECKERMANN, atd., kde byly ženy nějak ženštější a za svou ženskost a mateřství se nestyděly. Je škoda, že se nechaly "převálcovat" současnou "reprezentaci". Tyto dračice - sice bez sexu, ale o to více s plamenným jazykem a s právníkem za zadkem, když je jen požádáte, zda by nešly s vámi do KINA, tak se nesetkáte v kině, ale u soudu. Jo - pak je lepší ta pornografie v garáži. :)
Hana Řezáčová
Ono to nebude tak horké ... Znám nemálo mužů, kteří ještě po 70+ pracují (i po 80+), samozřejmě přednášet na VŠ je něco jiného než pracovat manuálně ... Muži, kteří jsou již v důchodu se zařídí podle svého založení - někdo, kdo rád chodil do přírody, chodí zase, někdo čte hromady knih, jiný je v dílně nebo v garáži - nechápu, co je na těchto prostorech špatného, jak vyplývá z článku. Kdyby se najednou muž "v letech" začal zajímat o zdravou výživu (bát se požít miligram cukru - cha, cha - cukr je přece třeba na dobrou funkci mozku), začal navštěvovat výživového poradce, začal chodit do posilovny atd., tak si řeknu, že mu "hráblo" :-) ... Samozřejmě, je třeba si zdraví trochu hlídat, ale to by se mělo dělat celý život ...
Slávka Kobylková
Na takové hovadiny nemáme oba - já i můj manžel čas, jak píše paní Radlická i Caklová. Taky máme spoustu práce kolem domu, děláme izolace, měnili jsme okna , dveře, vytváříme novou předzahrádku a kompletně dlažbu. Příští rok máme další plány. Stíháme i výlety, procházky, sem tam hory. Válet u moře nás oba nebaví, dovolená je poznávací a ne cpací a sedací. Věnujeme se i vnukům, a i když jsou ještě malí (5 a 3 roky) a dají přes den - třeba na výletě zabrat, dokážeme s nimi ještě dělat nějaké blbiny. Nechceme žít tak, jak nám to předkládá tato společnost, teď třeba kola, zvláště elektrokola, otužování, koloběžky atd. To už máme dávno po padesátce za sebou, v době, kdy toto provozovalo minimum lidí a byli jsme málem za blázny. Prostě dnes zase jinak a ne honem za prvním vxlem. Nutit někoho , jak má žít a co má dělat se svým duševnem i fyzičnem v důchodovém věku je odpornost této doby.
Jiri Fidransky
Článek podle mne neodpovídá skutečnosti. Je mi 67 a chodím každý týden do posilovny, cvičím Pilates a chodím běhat. Zvládnu půlmaraton. Intenzivně jsem to začal dělat až po odchodu do penze, dříve jsem na to kvůli náročné práci neměl čas. Jsem v lepší fyzické kondici, než když mi bylo 40, určitě nemám nadváhu. Stále pracuji jako dobrovolník pro naši radnici, věnuji se vnoučatům, ale i angličtině, abych nezapomněl, co jsem denně používal v práci. Možná by mužům trochu pomohlo, kdyby feministky neadorovali jako ideál muže s bříškem, který necvičí, protože ten podle nich netrpí toxickou maskulinitou. Moje žena sice říká, že je ráda, že jsem takový jaký jsem, ale "moderní 6eny" to mají jinak :-( .
Jitka Caklová
Tak já to mám jinak, jezdím na nákupy, vařím, starám se o zahradu i dům, dokonce ani nepotřebuji, aby mě manžel pochválil. Umím vše co potřebuji a s ledasčím si umím poradit. Nenudím se, nemám čas na nějaké stárnutí, prostě to neřeším. Rozhodně pro své "nestárnutí" nepotřebuji bojovat, zkoušet všechny dostupné metody, jak stárnutí zbrzdit, neboť vím, že zastavit nejde. To ale neznamená, že nejím, nepiji víno, nebo cokoliv, v čem je miligram cukru, ale ani netrávím čas v posilovně, či v ordinacích plastické chirurgie. Život pro mě není boj o něco nedosažitelného. Nevím, jak to mají muži, ale vím, že každý je štěstí strůjcem a jak si kdo ustele, tak si lehne.
Vladimír Mrázek
Tentokrát hodně nepovedený článek, tak pro feministky a bohužel ne první. Nevím, z jaké komunity paní redaktorka čerpá postřehy, ale ve volnočasových aktivitách vídám počet mužů a žen seniorského věku nejméně vyrovnaný.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.