Celulitida, klimakterium, vrásky, trable s vnoučaty, s dospělými dětmi, s partnery. To jsou témata, jimiž je nyní veřejný prostor zcela zahlcen a mají jasnou cílovou skupinu – ženy ve věku nad padesát. Je jim věnována větší pozornost než kdy dříve, protože se do tohoto věku dostává čím dál více dam a jsou zcela jiné než v tom věku bývaly jejich matky a babičky. Nyní jsou lačné po informacích, po zábavě, po cestování, po vzdělávání se, vylepšování se. Nestydí se sdílet své starosti, trápení, radosti, nebojí se poradit se s druhými. Zkrátka, tahle doba zralým a starším dámám přeje.
Ale co pánové? Vždyť to jsou nebožáci, jejichž vnitřnímu světu se média vůbec nevěnují. Společnost je nastavená tak, jako by starší muži vůbec žádný vnitřní svět neměli. A oni, nemající své časopisy, weby, příručky, kurzy a kamarádky vždy připravené chápavě kývat hlavou a sdílet trable se stárnutím spojené, jsou nástrahám stárnutí v jednadvacátém století hozeni zcela napospas.
Žena má v podstatě dvě možnosti, jak přistoupit k tomu, že už není krásná a pružná třicítka.
Může se na to vykašlat, užívat si jídla, pití vína, cestování a všeho, co život nabízí.
Nebo se může rozhodnout takzvaně bojovat a začne zkoušet všechny dostupné metody, jak stárnutí zbrzdit (některé věří, že zastavit), to znamená nejíst, nepít víno, nepít nic, v čem je miligram cukru, trávit čas v posilovně a v ordinacích plastické chirugie.
Každá z cest má svá pro a proti, každé ženě vyhovuje jiná, ale cíl je jasný – zařídit se tak, aby následující roky života byly příjemné, hlavně ne promarněné.
Jaké možnosti má muž? Stejné, jenže tu druhou nevyužívá. Nepřemýšlí o ní. Ba dokonce, mnohdy o ní vůbec neví. Když začne cítit, že se mu už na světě nežije tak lehce jako dříve, zaleze do ulity jakou hlemýžď. Protože současní muži ve věku nad padesát let ještě vyrůstali v době, kdy se říkalo, že muž o svých trápeních nemluví.
Výstižně shrnul příznaky mužského stárnutí, tedy mužského přechodu, odborník na zdravý životní styl Petr Havlíček. „Já bych to rozdělil do tří skupin. Jsou změny, které jsou vidět, změny, které jsou cítit, a pak ty nepříjemné, o kterých nechceme mluvit,“ říká. Dává konkrétní příklad: „U mužů starších padesáti let se energetická potřeba snižuje přibližně o 1000 kJ. Neuzpůsobení energetického příjmu snižujícím se potřebám metabolismu pak znamená významně zvýšené riziko vzniku obezity a s tím spojených komplikací.“
Má někdo ve svém okolí staršího muže, který si začal měřit, kolik kilojoulů svou potravou denně svému tělu dodává? Jen tak z ničeho nic, aniž by ho k tomu donutil lékař či manželka? Zná někdo šedesátníka, který jen tak začal chodit do posilovny, jen tak si zašel k výživovému poradci nebo k lékaři, aby se poradil, jak zůstat co nejdéle zdravý? Pokud se někde takový vyskytuje, měl by být oslavován, odměněn, jeho příběh sdílen. Je jich totiž výrazně méně než žen ve stejném věku, které se rozhodly uchovat v jakžtakž použitelném stavu.
Výsledek je jasný. O stárnoucích mužích se moc nemluví, nepíše. Tady je typický příklad. „Když přijedou s dětmi k našim, táta sedí v dílně a něco tam kutí. Máma nás vítá, povídá si s námi, jede s námi na výlet, loni vzala sama vnučky k moři. Táta nejel. Nechce se mu. Prý má práci na zahradě. Ztloustnul. Jí pořád stejně. Pivko, peče buřty. Máma se zajímá o zdravou výživu. Chodí na rychlé procházky. On ne, přestože je na něm jasně vidět, že není zdravý. Zadýchává se, břicho má čím dál větší. Je mi z toho smutno, když vidím, že mu vůbec na ničem nezáleží,“ vypráví Jana, dcera dvaašedesátiletého Zdeňka.
Promluvila si s ním o tom. „Táta se tvářil, že ho obtěžuju. Řeči o nějaké změně životního stylu nesnáší. Přitom není žádný buran, celý život měl vysoké postavení v práci, je odborník v hutnictví, chytrý chlap. Jen se z něho prostě stal starý nudný bručoun. Vlastně nevím, jestli je takto spokojený nebo ho něco trápí, ale nechce o tom mluvit,“ shrnuje Jana.
Jedna šedesátiletá dáma nedávno připevnila svému manželovi v bytě na stěnu citát dramatika Oscara Wildea z jeho díla Obraz Doriana Graye. Stojí v něm: „Své mládí nedostaneme nikdy zpátky. Tep radosti, který v nás buší ve dvaceti, zleniví. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivět. Zdegenerujeme v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, kterých jsme se příliš báli, a na úžasné svody, kterým jsme neměli odvahu podlehnout.“
Dotyčná to zdůvodňuje takto: „Chtěla jsem mu tím naznačit, že vůbec nežije. Náš intimní život skončil před několika lety. Přibral, nemluví, zadýchává se, bolí ho nohy. Mnohokrát jsem se ptala, jestli není nemocný. Víte, co mi řekl? To bys raději chtěla nějakého blba, který se na stará kolena dělá mladý a honí se za ženskými? No, upřímně, někdy si říkám, že ano, že bychom se tak aspoň měli důvod rozejít a žít zbytek života každý po svém.“
Dříve děsila starší ženy představa, že jejich muž takzvaně chytí druhou mízu, ona mu přestane připadat atraktivní a on se začne ohlížet po mladších. Nyní starší ženy děsí představa, že se jejich muž stane nudným mlčícím dědkem, kterého nezajímá už vůbec nic, ani sex, ani cestování, ani kultura, prostě žádné společné zážitky. „On už nechodí ani do hospody, ani na fotbal, to je na tom to nejhorší, on jen tak přežívá vedle mámy, ale vůbec s ní nekomunikuje,“ shrnula výše zmíněná Jana životní styl svého táty.
Velké téma s tím spojené je sexualita. „O andrologickém stárnutí můžeme hovořit u mužů ve věku čtyřicet plus, tedy u velké části populace, přesto je sexualita stárnoucích a seniorů stále tabuizovaná,“ uvedla lékařka Taťána Šrámková, autorka knihy Mužské stárnutí z pohledu sexuologa.
Knihy, články či poradny zabývající se problémy, jež přináší mužské stárnutí, totiž existují. Na rozdíl od těch určených pro ženy, se však o nich moc nemluví. Asi se v tomto směru ještě nějakou dobu nic nezmění, to přijde až zestárne generace dnešních mladíků, kteří jsou zvyklí mluvit o svých bolístkách. Ale teď zatím tvoří generaci starších mužů ti, jež žijí v přesvědčení, že jsou stále statní gorilí samci, kteří za žádnou cenu nesmí přiznat nějakou slabost a když je zle, je třeba se stáhnout do svých pokojíčků, dílen, garáží.
