Jak vzpomínáte na své dětství, jaké bylo?
Mísí se ve mě hezké i méně hezké vzpomínky. Maminka na mě byla velmi přísná, takový vztekloun, laskavých slov a pohlazení bylo málo. Dokonce ve 20 letech jsem se dozvěděla, že ani nechtěla mít děti. Chtěla být emancipovanou ženou, která se bude věnovat pracovní kariéře. Já jsem se vlastně narodila jen díky válce. Táta byl ročník 1912 a máma ročník 1921 a měla jít do rajchu, a tak se s tátou, se kterým měla známost, vzali, aby mohla zůstat v Československu a byla nasazená jako průvodčí tramvaje. Ale tatínek byl velmi laskavý člověk, milý, vtipný, každému se snažil pomáhat. Ještě před druhou světovou válkou jako sirotek vstoupil do strany, a když se pak po válce dostali komunisté k moci, věřil, že je to poctivá, spravedlivá ideologie. O to větší pak přišlo zklamání, když k nám v roce 1968 přijela spojenecká vojska.
Mezitím jste ale asi vystudovala...
Ano, studovala jsem na vysoké škole obor ekonomicko - matematické výpočty, z toho pak vznikla ekonometrie a součástí výuky bylo také programování. A protože se v šedesátých letech začala uvolňovat politická situace a z vězení pustili celou řadu vynikajících odborníků - profesorů, tak ti nám pak na škole přednášeli. Díky nim jsem také "vystřízlivěla" a zcela změnila pohled na komunistickou ideologii. Během studia v r. 1966 se několik studentů zúčastnilo první velké počítačové výstavy INCOMEX 66, z této výstavy 3 počítače firem IBM, ICT a English Electric zůstalo v Československu. Vzniklo tenkrát ÚAVT - Ústředí pro rozvoj automatizace a výpočetní techniky, kam jsem nastoupila jako programátorka po ukončení studia.
Také jste využila možnost odcestovat do zahraničí...
Ano, na jaře v osmašedesátém roce jsem se vdala za muže, o deset let staršího, kterého jsem poznala v prvním zaměstnání a s ním jsem pak vycestovala do Velké Británie. On byl počítačový technik, a protože měl z INCOMEXu kontakty na britskou firmu ICT, později ICL, tak domluvil, že by nás mohli zaměstnat. Chtěli jsme pobýt tak dva roky v GB a vydělat si na bydlení doma. Obsazení Československa spojeneckými vojsky naši cestu urychlilo. Dostali jsme výjezdní doložky na 14 dní, které jsme si pak v Londýně prodloužili na dva roky, tehdy to ještě šlo. Můj manžel dostal práci hned, já jsem to měla těžší, protože si nejdříve mysleli, že neumím tak dobře anglicky. Ale na jednom z pohovorů jsem je přesvědčila, že jazyk ovládám dobře, takže jsem také dostala práci.
Tedy nastaly zlaté časy v Británii?
Rozhodně ne. Ono se totiž brzy ukázalo, že je můj muž velký sobec a držgrešle. Nezajímalo ho, jak mi je, jak se cítím, pro něj byly nejdůležitější peníze. Dnes by se jeho chování ke mně dalo nazvat týráním. A tak jsem se rozhodla, že od něj odejdu. Odstěhovala jsem se za pomoci jedné Angličanky ke kamarádce a do konce roku 1969 jsem ještě pracovala v Anglii. Pak ty výjezdní doložky, které měly být na dva roky, zrušili a já jsem se musela vrátit domů.
Neuvažovala jste o emigraci?
Ne. Moje maminka mi pak po letech říkala, že si myslela, že tam zůstanu, naopak tatínek věřil, že se vrátím. Odjela jsem na konci devětašedesátého roku do Polska, kde pracoval tatínek, zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí, jako zástupce generálního konzula. Z Polska jsem se pak vrátila zpět do Prahy.
A začala jste nový život...
Ze začátku to bylo dobré, vrátila jsem se do původního zaměstnání v ÚAVT, které však bylo zrušeno. Tak jsem se později bála, že nenajdu pořádnou práci, ale naštěstí tehdy bylo málo programátorů a málo lidí, kteří uměli anglicky, takže jsem nakonec našla rychle nové zaměstnání a nastoupila výpočetního centra Úřadu důchodového zabezpečení a později do Imadosu, což byl vlastně výzkumný ústav obalové techniky a skladování. Jeho součástí bylo oddělení programátorů a analytiků pro vývoj skladovacích systémů. Tam jsem strávila dlouhých deset let, naučila jsem se tam programovat generátory programů a poznávat počítače JSEP, což byly nejhorší počítače vyvíjené v rámci socialistického tábora.
Věnovala jste se více práci a nechtěla rodinu?
Ale ano, podruhé jsem se vdala, ale ani toto manželství nevydrželo. Děti jsme neměli a po rozvodu manžel si pak našel jinou ženu. Ale nakonec jsme zůstali přáteli dodnes. Teď, když jsem měla problémy se srdcem, tak měl o mě starost, každý den mi volá a zajímá se o to, jak mi je. Musím se mu denně hlásit. Vycházím dobře i s jeho ženou.
Jak se vyvíjel váš vztah s maminkou?
Tatínek zemřel v roce 1978 na rakovinu plic, byl silným kuřákem a v mládí navíc prodělal tuberkulózu. Bydlela jsem s mámou v jednom bytě, což bylo pro mne psychicky velmi náročné, byla jsem pod neustálou kontrolou matky. Když už jsem pak chodila do zaměstnání, domluvila jsem se s babičkou, která bydlela v pražském Radotíně, že půjdu bydlet k ní. Babička měla byt čtvrté kategorie, topilo se tam uhlím, nebyla tam koupelna, a tak se babička naopak stěhovala vždy na zimu k mámě. A já jsem mohla být v bytě sama. Když jsem pak přestoupila do nového zaměstnání - dnes je to Česká správa sociálního zařízení, vstoupila jsem do bytového družstva a postavila si svůj byt. V tomto bytě bydlím dodnes. Ale ptal jste se na maminku - no, samozřejmě, že jsem se o ni do poslední chvíle starala. Poslední rok jejího života už jsem byla v důchodu, takže jsem měla čas na celodenní péči, která byla náročná.
Mluvily jste na sklonku jejího života o vašem vzájemném vztahu? Vyříkaly jste si to?
Ne, nikdy. Ale svůj vztah jsme si urovnaly čtyři roky po její smrti. To mně říkala jedna kamarádka astroložka, že čtyři roky máma člověka hlídá. A mně se opravdu po čtyřech letech stala taková událost. Spala jsem a někdy k ránu jsem ze sna slyšela matčin hlas, jak mě volá Jitko, a cítila jsem, jak mě objímá. A já jsem ji taky objala a říkala jí: "Mami, všechno dobrý, jenom dobrý..." A tím jsme se asi usmířily a rozloučily. Ale musím poznamenat, že jsem s maminkou prožila i mnoho hezkých zážitků. Například dodnes ráda vzpomínám na taneční. To maminka sehnala západní módní magazíny a také úžasné látky. Babička byla švadlena a s pomocí mamky mi ušila krásné šaty do tanečních a na plesy, jaké tady měl málokdo…
Dvě nevydařená manželství, ne zcela ideální vztah s maminkou, to musel být docela nápor na nervy. Kde jste brala sílu vyrovnávat se s nepřízní osudu?
Upnula jsem se k józe a později k buddhistickému učení. K józe mě přivedl jeden Brit, tedy on to byl emigrant z Maďarska, který přišel od ICL k nám do ÚAVT vyučovat kurs analytiků. Já jsem byla jediná, kdo s ním uměl anglicky mluvit. Povídal mi o józe a meditacích, tak jsem si pak na základě inzerátů našla cvičitele jógy a začala pravidelně cvičit. Později jsem také kurzy jógy vedla a s kolegyní organizovala víkendové kurzy jógy. Postupem času jsem se více a více zajímala o posilování ducha a sehnala jsem si knihy o buddhistickém učení. To jsem zase využila kontakt přes svého spolužáka, jehož dědeček byl profesor Vincenc Lesný, významný český orientalista a autor několika knih o buddhismu. Mně se tehdy ty knihy podařilo sehnat, a tak jsem se hlouběji ponořila do buddhistického učení. Později jsem si pak našla kurzy buddhistických meditací, které tehdy na Moravě dělal jeden Čechošvýcar. Jezdila jsem tedy na Moravu a učila se od něj a později jsem založila buddhistickou skupinu v Praze. V roce 1996 pak přijel do Česka jeden buddhistický mnich z Barmy, tedy byl to Čech, který žil a studoval v Théravádovém klášteře. Pozvala jej naše skupina a já jsem s ním několik let organizovala kurzy buddhistického učení a meditací.
Je to tedy tak, že díky buddhismu ses lépe uměla vypořádat s nejrůznějšími životními útrapami?
Určitě. Přineslo mi to vnitřní klid a schopnost umět jednat se svými emocemi. Díky meditacím člověk nepodléhá negativním emocím, nenechá se zničit nějakým vztekem či negativními zprávami a hlavně člověk poznává svou vlastní mysl, své nitro. Účelem meditací je právě poznat své nitro a vyřešit i třeba nějaké staré nepříjemné zážitky a prožitky, udržovat si čisté svědomí. A to mi pomáhá dodnes.
Ještě se vrátím k vaši práci. Vím, že jste také učila angličtinu. Jak vás bavila učitelská profese?
Po roce 1990 jsem využila toho, že byl nedostatek učitelů angličtiny a mohla jsem jít učit, protože jsem měla z jazyka státnici. Velmi mně pomohla kamarádka – učitelka angličtiny, která mě vzala na vyšší školu, nasměrovala mě na kurzy pro učitele v britské škole Bell School v Praze. Začátky byly těžké, ale po prvním roce už to bylo lepší. I když jsem vydělávala podstatně méně než jako programátorka, byla jsem šťastná, uvědomila jsem si, jak je učitelské povolání náročné a že si pedagogové letní dlouhé prázdniny opravdu zaslouží. Také bylo snadnější si jako učitelka přivydělávat při důchodu, což jsem dělala do svých 75 let.
Co děláte nejraději teď, čím se bavíte, jaké máte koníčky?
Snažím se udržovat se soběstačná, dá to také docela dost práce. Jezdím většinou jednou za rok na týden do Františkových lázní, chodím pravidelně cvičit, také chci pokračovat v plavání v Aquaparku Barrandov. Ráda jsem asi 8 let byla členkou Mecenášského klubu Národního Divadla. To jsem ukončila, protože se hodně zvýšil minimální roční dárcovský příspěvek. Ale poznala jsem dobře chod divadla, vím, kdy očekávat veřejné generální zkoušky, které probíhají dopoledne, chodím si každý měsíc do pokladny divadla vyzvednout měsíčník o dění v divadle, vím, kde jsou slevy pro seniory, takže využívám znalostí, které jsem v klubu získala. Bohužel, covid všechno zastavil, tak se to pomalu rozbíhá. Ráda chodím na výstavy, do botanických a různých zahrad na procházky, čtu si většinou knihy a časopisy, ráda se účastním akcí íčka. Právě íčko mi hodně pomáhá, našla jsem tam nové kamarádky. Měla jsem skupinu kamarádek, se kterými jsem chodila na výlety a trávila volný čas, ale rozpadla se, některé se na důchod odstěhovaly z Prahy, některé zemřely, nebo jsou těžce nemocné. Tak jsem ráda, že jsem našla íčko.
