Máme to ve svých rukou
Ilustrace: Pixabay

Máme to ve svých rukou

28. 5. 2023

Velmi mě nedávno pobavilo sdělení syna mého známého. Prý jeho otec, kterého znám skoro 50 let, nemohl za socialismu studovat. Rozumím tomu, kdyby to bylo v padesátých letech, ale nikoliv v sedmdesátých a osmdesátých. Jenže znám případy lidí, kterým bylo kvůli „buržoaznímu“ původu opravdu znemožněno vzdělání. Více takto postihnutých přesto na to dosáhlo. Proč? Protože chtěli, šli tvrdě za svým cílem. Měli ty správné volní vlastnosti, které každému pomohou překonávat překážky. Šli na rok do výroby, do dolů, do hutí, do zemědělství. Byli „převychováni“, dostali poté dobrý posudek a vystudovali. Jinak to prostě tehdy nešlo.

Vím je to blbý příklad, ale co z toho vyplývá? Kráčeli usilovně a pilně za svým snem a cíle nakonec dosáhli. Jezdil jsem vlakem do práce a někdy se mnou jel i můj soused primář z očního v nemocnici v blízkém městě. Bavili jsme se také o mouce. Oba jsme byli v této komoditě odborníci. On vyučený cukrář a já mlynář. Oba jsme nakonec vysokoškoláci. On opravdu nemohl studovat, tak musel do učení. Měli pekárnu a otec byl v padesátých letech živnostníkem. Měl vůli a chtěl být lékařem. Dálkově vystudoval Gymnázium a nastoupil na lékařskou fakultu. Končil ji ve 30 letech a dotáhl to na primáře. Už není mezi námi, ale byl mým vzorem. Před takovými lidmi smekám, ale vymlouvat se na socialismus, když v tom byla obyčejná lenost to neberu. Tak tomu klukovi povídám: „Tvému tátovi se prostě nechtělo“. Já začínal také jako dělník. Jsem vyučen, potom střední a další VŠ. Každý to má ve „svých rukou“. Samozřejmě ten, který je profesně vzdělanější má většinou lepší pozici na pracovním trhu, větší odměnu za svou práci a tím i větší důchod. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Někdy mi i někteří závidí slovy: „Ty jsi se nenadřel a máš pěkný důchod“. Jenže, že jsem se 11 let musel učit, to je nezajímá.

Líbil se mi názor mého dědečka. Byl mistr kolářský a tehdejší celebrita na vsi. Lidé si ho vážili. Ten, měl o vzdělávání svých potomků jasno. Měl 3 syny a dceru. Jeho krédo a příkaz byl jasný. „Buď se budete učit nebo hybaj makat do dílny“!!!!  Dva synové a dcera uposlechli. Jeden byl nakonec ředitelem Gymnasia, druhý ZŠ a dcera porodní asistentka. Můj otec, z nich nejchytřejší, nadaný matematik a hudebník celý život dřel a své nadání utápěl v alkoholu. Naopak jeho motto bylo: „Přežiji si v továrně svých osm hodin a jdu si užívat“. Proto tak dopadl. Několik původně dělníků jsem ke vzdělání „nasměroval“. Jeden pracuje jako kriminalista u Policie ČR, druhý je kapitán u Vězeňské služby a další inženýr vedoucím výroby v renomovaném potravinářském podniku.  Proč píši to mé zamyšlení? Nesnáším blbé výmluvy a kecy. Je pravda, že každý na to nemá, ale může být odpovědný člověk a pro společnost užitečný, ať stojí v pracovním procesu na jakémkoli místě.

Na prvním místě je chtít!! To znamená být namotivován. Týká se to jakékoliv lidské činnosti. Včetně hubnutí nebo odvykání závislostí. Na druhém je mám na to čas? Až na třetí místo bych zařadil, zda na to mám. Vytýčit si cíl a tvrdě za ním jít. Potom, když ho dosáhne je člověk dlouhodobě spokojený. Proč? Protože je to trvalejší než štěstí, které na nás někdy omylem sedne. Není mnohdy zasloužené, tak si ho po určité době tak nevážíme. Vyčpí. Zatímco spokojení se nás drží déle.

životní postoj životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Jak říkají i ostatní, máte v tom pravdu., Vzpomínám na Němku Charlottu, která utekla do Čech v roce 1946. Dcery chtěly jít do vesnice, kde měly všechny příbuzná. Ale matka , zcela prostá žena, jim řekla. Do Náchoda půjdeme, protože tam jsou školy. Neposlechla příbuzníé asni dcery a dobře udělala. A ty dcery jsou dodnes naši výborní přátelé - přes 70 let!
Naděžda Špásová
V roce 1968 mi bylo 15. Zkoušky jsem dělala na malířku porcelánu v KV, brali přednostně kluky, druhá škola Oděvní průmyslovka v Praze, brali přednostně vyučené. Tak jsem se šla na dva roky vyučit do Bonexu, přes odpor mého otce jsem po dvou letech jela opět do Prahy a tentokrát jsem byla přijata. A zůstala tam sedm let. Když si člověk dá cíl, tak se musí snažit k němu dojít.
Jana Jurečková
Máte pravdu za vším je sebekázeň a cíl, který mám před sebou. Jakékoli výmluvy jsou nesmysl. Já studovala gymnázium, ale co jsem se tam natrápila. Vysokou školu jsem vzdala a udělala si jen ekonomickou nádstavbu s maturitou. Ale to je zas jiné téma. Já na ty školy neměla a rodiče to prosadili, mysleli, že budou mít ze mě třeba paní učitelku a já je zklamala. Na té střední škole jsem poznala, že nic není zadarmo a studium je obrovská dřina, nic víc.
Hana Rypáčková
Kdo nemohl studovat a nechtěl se nechat převychovat, po revoluci se vrhl na studie. Ovšem někteří na podnikání, chtěli prachy , prachy. Mnozí zkrachovali a brblají na kapi talismus. Bohužel se s předpokladem s houževnatostí překonávat překážky a vzdělávat se rodíme.
Zdenka Jírová
Máte ve všem pravdu. Já jsem vystudovala chemickou průmyslovku a pak ještě pomaturitní studium pro získání atestační zkoušky. To jsem už studovala při zaměstnání , dva roky. Pracovala jsem potom jako vedoucí laborantka. Po dosažení důchodového věku jsem ještě 2 roky pracovala. Až pak jsem si požádala o důchod. Moje přítelkyně byla vyučená fotografka, ale pak pracovala jako prodavačka. Bohužel, 4 roky před dosažení jejího věku na důchod, přišla o místo, a protože nechtěla pracovat jinak než na původní pozici vedoucí prodejny, šla o 3 roky dříve do důchodu. Ten se jí o ty 3 roky zkrátil a její penze je o to nižší. Já mám slušný důchod, který jsem si řádně odpracovala a ona mi ho závidí. Nikdy neopomene říct "ty na to máš, máš větší důchod." Přitom nemluví o tom, že byla doma a já chodila do práce.
Marie Faldynová
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Zajímavé osudy slýchávám na Rádiu7 a teď tam začala četba životopisu Miloše Šolce, který se z chudobince vypracoval až na reprezentanta v tenise. Opravdu zajímavý životní příběh.
Libuše Křapová
Souhlasím s vámi, Jindro. Kdo měl a má před sebou cíl, dělá všechno pro to, aby ho také dosáhl (kromě nepředvídatelných událostí). Můj bratr se vyučil, pak šel na denní studium s maturitou, na konci třeťáku se oženil, při zaměstnání si udělal VŠ. Manželství vydrželo, protože oba věděli, co je čeká a oba s tím souhlasili.
Jana Kollinová
Pane Berko, souhlasím s názorem, že je důležité zvolit si cíl a jít za ním. Možná i tvrdě, jak píšete, ale možná že ne za každou cenu. Dva z mých kolegů stálo dálkové studium na VŠ manželství, litoval jen jeden z nich.
Jana Šenbergerová
Váš článek se mi líbí. I když nejsem fatalista, jsem přesvědčená, že každý zažije jen to, co zažít potřebuje. A to včetně věcí příjemných, i těch méně. Nezabývám se tím, co by kdyby a z možností, které mám si vybírám ty, které mi, někdy jen zdánlivě připadají nejlepší nebo nejschůdnější. Možná budu muset příště dohonit, co jsem teď zmeškala.
Jan Zelenka
Ano, Jindro. prioritní je mít cíl a chtít ho naplnit. Bez ohledu na politické zaměření doby. Já studoval v šedesátých letech, s přijetím na VŠ jsem neměl žádný problém, přesto, že jsem byl rodiny úředníka. Další bylo už jen na mně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.