Řekla jsem si, musím do přírody, abych ještě z plných plic mohla prožít poslední květnový den a vnímat jeho vůni, jeho bujnou zeleň, jeho květy.
Vnímání. To je opravdu velmi široký pojem. Vnímáme smysly, a co člověk, to jiné vnímání přírody, života, skutečnosti. Nejsme sami, kdo má schopnost vnímání. Je to celá říše, rostlinná i živočišná. Slyšela jsem, že i stromy si mezi sebou povídají, proplétají se větvemi i kořeny. Vezměme například mravence, nebo včely. Jejich řád, jejich pracovitost. Ta sounáležitost přírody je ohromující a my bychom si z ní měli brát příklad. Ale to víte, člověk. Rozvinutá civilizace. Je udivující, prospěšná, ale jen potud, pokud neohrožuje přírodu, zákonitosti v ní a tím také v podstatě lidstvo samo.
Tak jsem jela vnímat přírodu mými smysly. Helmu na hlavu, pití, brýle sluneční, v neposlední řadě foťák a mobil. Příjemný vánek, který jízda na kole jen umocňovala.Nejdříve jsem se stavěla u kamarádky, probrat nutné události, ale nenechala jsem se zdržet dlouho. Zase moje oblíbená trasa, přes Radovesickou výsypku, stavění se u / pro mě magickém místě/ Hetovské kapličky. Co kytiček a bylinek rostlo nejen na louikách, ale i přímo u příkopů. Cvrlikání ptáčků nad hlavou, prolétne mi hlavou myšlenka - to je ta Boží příroda. Jezdím sama, ničím nerušena a tím hlouběji vychutnávám obrazy, které vnímám svým zrakem, sluchem, vlastně všemi smysly.
Posílám vám pár obrázků mého vnímání posledního květnového dne v přírodě. A mějte se lidi rádi. ♥♥♥