Mít babičku a dědu, u kterých děti mohou trávit část prázdnin, je snem snad každého pracujícího rodiče. V mnoha rodinách se vnoučata na prarodiče těší a pak na léta strávená u nich rádi vzpomínají i v dospělosti. Jenže ve všech rodinách se idyla nekoná.
„Moje dětství u dědy mám spojenou s chutí třešní, vůní lesa a hebkostí srsti jeho pejska. Na prázdniny u něj jsem vždycky celý rok těšil. Byl jsem městské dítě a měsíc na venkově mi připadal jako pobyt v ráji,“ vzpomíná čtyřicetiletý Hynek. Teď už několik let po sobě řeší problém. Jeho dcerky k babičce v létě nechtějí. „Ty malé potvory tam prostě nechtějí. Máma žije na chalupě v Beskydech a je taková drobátko drsnější. Udělala by pro holky první poslední, ale není rozmazlovací typ na rozdíl od manželky. Holky mi dělají starosti, pořád jen koukají do mobilu a fotí samy sebe. Máma nemá na chalupě wifi, ony bez ní nevydrží ani týden. Mě to štve, prázdniny přece mají být vybočením ze stereotypu, něčím jiným. Máma je smutná, i když se tváří, že ne. Já zase nechci holky nutit, když tam nechtějí. Ale je mi to celé líto,“ vypráví.
Někteří prarodiče dostávají od dětí přímo manuály, jak s vnoučaty zacházet. Mají přesné informace, co jim dávat k jídlu, s čím uspějí a s čím ne a podobně. Cíl je jasný – ať je dítko blažené. V jiných rodinách naopak považují prázdniny u babiček a dědečků za vybočení ze stereotypu a je na prarodičích, jak si soužití s vnoučaty zařídí.
„Dělej si s ním co chceš, říká mi vždy dcera a mně se to tak líbí,“ říká šedesátiletý Ivan, který každý rok tráví dva týdny s vnukem na chatě v Jeseníkách. Mají tam polní podmínky, například toaleta je v dřevěné budce v lesíku. „Kluk si tam loni přivezl kamaráda a ten byl z naší kadibudky tak zděšený, že volala mamince, že chce domů. Naštěstí to byla fajn ženská, která se tomu jen zasmála a řekla, že mu trochu drsného života neuškodí. Nakonec kluci lítali týden venku, byli krásně špinaví a do lesa do kadibudky chodili klidně i sami v noci. Můj vnuk je skvělý desetiletý lump a já mám radost, že přispívám k tomu, že z něj není taková ta současná sněhová vločka,“ vypráví Ivan.
Psychologové se přiklánějí k názoru, že pobyt u prarodičů by pro děti měl být vybočením ze stereotypů a není nic špatného na tom, když si prarodiče na tu dobu nastaví vlastní pravidla hry. „Rodiče by se měli smířit s tím, že prarodiče jejich děti prostě vychovávají trochu jinak. Problém je, pokud se výchovné styly nedoplňují, ale popírají, ale rozhodně není na místě případná nedorozumění řešit před dětmi,“ míní psycholog Lucian Kantor.
Jenže právě v tomto směru mnohé rodiny soulad najít nedokážou.
V jedné pravidelně dochází v létě k hádkám, protože babička odmítá vařit jídla, která její vnoučata vyžadují. „Oni totiž nejedí zeleninu a maso. Takže chtějí těstoviny s kečupem a sýrem, neurazí je losos – ten nevadí, a pak chtějí neustále pizzu. Když dám do těstovin trochu kuřecího, odsunou talíř. Když tam dám rajče, mají záchvat paniky,“ vypráví pětašedesátiletá Milena. Říká, že se loni snažila vnoučatům vycházet vstříc, ale ve výsledku byla unavená, naštvaná. „Nikdy bych jim nenutila něco, co nemají rády, ale, proboha, přece si nemůžu dovolit nechat jim každý den dovážet pizzu? Oni vůbec nemají pojem o penězích, vůbec nevědí, že je něco drahé, zbytečné. Jogurt s džemem nebo ovocem? Fuj. Jedí zásadně jogurty, které mají na víčku jakési křupky, které si do nich sami nasypou. Předražené, plné chemických barviv. Kvalitní jogurt s marmeládou, odmítají. Letos jim snacha přibalí jejich jídlo, to co chtějí. Ale abych řekla pravdu, vůbec mě celé to martýrium s tím, co jedí a co ne, nebaví. Unavuje mě to,“ říká.
Psychologové radí, aby se prarodiče nebáli stanovit si vlastní pravidla, prosadit si, co se bude a nebude dělat. Není třeba mít strach, že je vnouček přestane mít rád. To, co dítěti zpočátku připadá nudné, ho nakonec může zaujmout, protože to bude něco jiného, než na co je zvyklý. A tak znuděný vnouček, který celý rok kouká do mobilu, nakonec může být nadšený z toho, že s dědou vyrobil ptačí budku a zavěsili ji na zahradě. Vnučka, která se odmítá jakkoli ušpinit, se nakonec může hrabat v hlíně, sázet rostliny a další rok se těšit, až přijede, jak budou velké, jak pokvetou. „“Není třeba se chtít vnoučatům za každou cenu přizpůsobovat, ale zároveň není dobré vzdát pokusy jim porozumět, trávit s nimi čas,“ říká psycholožka Marta Catalanová a dodává, že prospěch z toho mají především prarodiče. „Hlídání dětí totiž seniorům posiluje jejich výkonnost. Když mají ve své blízkosti děti, musejí více používat paměť, více být ve střehu a zvládat staronové úkony. Trochu se tím vracejí do mládí a to není na škodu, i když se to někdy může jevit únavné,“ vysvětluje.
Každopádně je takový delší prázdninový pobyt prověrkou vztahů, síly, pohotovosti, pevných nervů schopnosti vžít se do uvažování jiných generací. Ale když se povede, je to pak radost, která někdy přetrvává až do dalších prázdnin.