Co by tomu řekli lidi?

Tuto větu znám až moc dobře. Když jsem dospěla, urputně jsem se jejímu významu snažila bránit, ale v podvědomí zůstala. Uvědomila jsem si až o hodně let později, že se podle ní stále řídím. Teď už mi je to jedno a vím to :-) Když jsem se loni před sousedem, který nám něco opravoval doma na vodě, zmínila, že uvažujeme o službě mytí oken, a smála jsem se, že mne v ulici dámy roznesou, úplně vážně přikývl, že mám pravdu. Loni jsme ta okna zvládli ještě vlastními silami, letos je máme pozvané, přijedou na ta okna ve čtvrtek. Tý jo, to bude v ulici vzrůšo!!! Docela se na to těším. Ale aby bylo jasné - máme tady v ulici docela dobré vztahy. Já jen poněkud vypadám z dané normy. Považte - za ty necelé dvě desítky let, co tu bydlím, mám už třetího chlapa. Ve svém věku nesedíme doma, ale pořád někde jezdíme. A v sobotu jsme byli tady v obci tancovat :-) Co jen na to všechno řeknou zase lidi?

Věrko a Jendo, moc hezky napsané. Jsem z vesnice, takže "co by tomu řekli lidi" jsem slýchala docela často. V necelých 18 ti jsem opustila rodnou vísku a vrhla se do víru velkoměsta, tedy Prahy. A to mi zůstalo, vesnici jsem ze svého života vyškrtla, jezdíme tam jen občas za mojí sestrou. Naše děti jsem tím nezatěžovala. A rčení, co by tomu řekli lidi, je mi naprosto lhostejné. Mějte se oba hezky. :-)

Vzpomínám si na spolužačku v 9. třídě. Měla roztrhané kalhoty a pan učitel ji poslal domů, ať se slušně obleče. Teď je všechno jinak. Ale v době, kdy jsme byli školou povinní to bylo hodně přísné...

Naše maminka říkávala, zřejmě pod vlivem sdělovacího prostředků, toho co v té době k nám promlouval, tedy Rádia :"co by tomu řekla cizina", což bylo docela frekventované v té době :-)

Matně si vzpomínám, že jsem to taky slýchala. Možná od maminky ohledně oblečení. Ale byla společenská a veselá. Tatínek mi říkal, "pamatuj na pana navrátila " a " chovej se, abys nechovala". Babička:" Dělej vše, jak nejlíp umíš a nebudeš ničeho litovat". Co by tomu řekli lidi mne nijak nepoznamenalo.

Díky, možná by dnes neškodilo, aby se takto zamyslely děti, když odhazují plechovku nebo obal od sušenek, nebo ti, co se chovají bezohledně. Na zastávce mladíkovi vypadl papír z kapsy a bylo mu úplně jedno, co by tomu řekla ta paní, která se na něho dívá ..

Také jsem tuto větu doma slýchávala spíše od mamky a babičky než od taťky. Mamka k tomu ještě přidávala, abych si dávala pozor, aby toho o mně lidi z okolí věděli co nejméně. Stručně do telefonu, nikdy nevíš, kdo to odposlouchává. Když jsem začala "randit", tak abych se nenechávala doprovázet až k domu, aby mě sousedi neviděli, atp. Určitě bylo dobré, že člověk získal základní formy chování, např. pouštět sednout v Praze v tramvaji starší a nemocné, atd....

Zajímavé zamyšlení, zajímavý článek. Také jsem tuto větu slýchala zejména od své přísné maminky. A přiznám se, že v duchu si v různém ohledu tuto větu sama připouštím, zkrátka mám některé mantinely za které nejdu a ani jít nechci. A myslím si, že každý z nás má nějaké ty "mantinely" vymezené a nedělá nic proti své vůli bez ohledu na to "co by na to či ono řekli lidé".

Také jsem se celý život potkala s pocitem.."Co by tomu řekli lide"...dnes jsem tyto pocity úplně vypustila že svého stále se zmensujiciho ega... Tyto pocity nastavuje v člověku celá spolecnost a je těžké se s těmito pocity srovnat. Až lety se vše obrusuje...vyžaduje to ale neodsuzovani druhých, odpuštění..... Takto jsem dospělá i k tomu, že si uspořádáním svoji vlastní vernisáž bez ohledu na kritiku.Vse to, co mi přináší radost, to činím s uspokojením.Prijdte se podívat na moji vernisáž 29.6. v 18.hod do krcmy u 7 Svabu, což je na Janskem vršku. DEKUJI. Dana