Já píšu na klávesnici s množstvím překlepů. Totéž se dělo už desítky let na mechanickém psacím stroji, který jsem používal při práci. To mimochodem není totéž, neboť u psacího stroje musíte občas přemýšlet, kde na řádku skončíte. Běžně se mi třeba stávalo, že jsem jako na potvoru musel rozdělit na dva řádky slova jako nádržka, knihovna, slepičí, sekunda. Nevím proč, ale učitelům ani nadřízeným se to nelíbilo. Bylo to přitom rozdělené správně!
„Na vojně“ čili v době výkonu povinné základní vojenské služby, jsem byl v Mariánských Lázních. Ani ne tak v lázních, jako v jedné vesnici za nimi, připravený s celý plukem pěšáků (tzv. motostřelců) zastavit frontální útok německých revanšistů a imperialistických agresorů či proti komu jsme tehdy bojovali. Nedlouho po mém příchodu se ukázalo, že umím psát na stroji a tak jsem byl štábními důstojníky vypůjčován (dokonce i ze zákopů při výcviku, když to spěchalo) k provádění písařských úkonů. Velitelé pochopitelně na stroji psát neuměli a například zástupce velitele pro věci politické byl docela autoritativní osoba, kterou si nikdo nechtěl znepřátelit. Protože však důstojníci uznávali, že psát bez chyb na stroji je o dost těžší než trefit kulometem střelu s plochou dráhou letu, tak mi různé chybky promíjeli. Kromě těch neúmyslných jsem si výjimečně dovolil nějakou schválnost. Tak jsem třeba jednou přepisoval slavnostní rozkaz k 1. máji a ejhle, překvapený důstojník četl: „Srátek práce“. Škoda, že to neřekl na mikrofon.
Na mobilu mi od mých dcer přistála skvělá videonahrávka. Okamžitě jsem chtěl ukázat, že je děsně dobrá a chtěl jsem použít jednoduché zvolání: „To je ale pecka!“ Bohužel jsem si nevšiml, že na klávesnici je vedle písmene E písmeno R a právě to jsem omylem zmáčkl. Představte si to zděšení mých dvou dospělých dcer!
Jindy mi napsal kamarád, že spadl z kola a šeredně si rozbil koleno. V rychlosti jsem mu odepisoval, abych ho politoval: „To ale muselo volet!“ Psal mi: „Cože?!“ Ihned jsem odpověděl: „Že tě to muselo golet.“ – Pak už se neozval. Asi se podíval, jak jsou rozložená písmenka na klávesnici, a pochopil.
Když se kdysi do mobilů psalo bez háčků a čárek, samozřejmě jsem místo PRITEL vyplodil PRTEL.
Na klávesnici počítače to je ještě horší, protože tam píšu rychle. Třeba slovo PROSÍM píšu většinou jako PRODÍM – to už jen stačí vynechat „O“. Záměna „ptal jsem se“ za „pracl jsem se“ je už u mě notoricky známá. Místo „volné odpovědi“ jsem jednou napsal „vilné odpovědi“. Ono když to I je na klávesnici tak blízko toho O, tak se snad nedivíte. Běžně také píšu „prát se“ místo „ptát se“. Místo píšu někdy píšu… (autocenzura!). I tato písmenka jsou nejen vedle sebe, ale v obou slovech dávají smysl. Proto je automatický opravovač neopraví. Právě teď jsem předchozí konec věty napsal takto: „autoamtickýý opravfovač neorpaví“. Zřejmě mi tedy není pomoci.
Píšu „na této sránce“ a dokonce jsem jednou napsal „plodívám“ místo „podívám“. Za mých nedávných VŠ studií, tedy už v požehnaném věku, mi jednou oponent, který se vyjadřoval k mému odbornému článku, napsal, že nesouhlasí s mým výkalem (místo výkladem). Co jsem mu to před tím poslal k posouzení, to už fakt nevím. Ale určitě to nebylo nic z medicíny ani z fekalologie. Nicméně jsem měl chuť mu odpovědět, že jsem jeho odpovědí nebyl potěšen (jak se někdy píše), nýbrž poděšen, a že jeho diskuse není odborná, ale odporná.
Kouzlo chybky je nicméně nádherné. Nedávno jsem viděl na jednom e-shopu – fakt nekecám! - kouzelný nápis. S nadšením psali, že jejich nové zboží „je už v prdeji“. Z toho jsem pochopil, že už ho nekoupím.
Už jsem také někde četl spojení, že „je třeba omýt pomalovanou omýtku“ – dojemná, leč hrubá chybka. Autor by asi proti mému názoru mohl něco namýtat, nebo by to celé mohl odmýtnout. Ale svou chybu smí smít omluvou. Teda pýsemnou.
Možná se budete divit, avšak chyby či nepřesnosti se dělají i záměrně. Mám o tom jednu dávnou příhodu. Bylo to ještě v době budování socialismu, když jsem pracoval v kanceláři jednoho podniku. V budově sídlil i soudruh náměstek a v předpokoji sekretářka Vlasta B. Byl zrovna pátek odpoledne a náměstek si nechal přinést kafe. Když mu ho Vlasta dávala na stůl, tak kafe rozlila. Ne na spisy, ani na stůl, jen na tácek. Ale on ji stejně drsně seřval. Přišla to ke mně chudák „vydýchat“. A teď to hlavní: Ona se mu ve své zlosti pomstila tím, že mu tentokrát přepsala jeho do diktafonu namluvený dopis zcela doslova. Každé slovo. Zůstala v ten pátek déle, přepsala ten dopis a dala mi na stůl kopii. Když jsem v pondělí přišel do práce, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vypadalo to asi takto: „Musíme hospodařit ještě lépe, abychom abychom pořád něco jako měli lepší výsledky už v tom, ve třetím kvartále, abychom jaksi měli a tak.“ Nebo: „souzi z generálního ředitelství se jako rozhodli, že…“ či „abychom se finančně zahojili to nepřepisujte“. Prostě všechno to přepsala přesně tak, jak to nadiktoval. Už nevím, jak to celé skončilo, ale humorné to asi nebylo.
No a prosím, teď jsem si po sobě četl tento článek a hned v prvním odstavci jsem našel „u sacího stroje“…
Další kategorií chyb jsou přebrepty, kdy člověk řekne něco zcela jiného, než chtěl. Většinou se to brzy zapomene a tak si právě vybavuji jen tři vlastní případy. Nedávno jsme si s manželkou uvařili kávu a já sám sebe slyším, jak jí říkám: „Chceš osušku?“ – „Ne. Proč?“ – „Ježišmarjá! Já chtěl říct sušenku, ale na poslední chvíli jsem si uvědomil, že je to plněná oplatka.“ – „Takže jsi mi místo sušenky s O na začátku nabídl osušku?“ Tak řekněte, nemá tohle už diagnózu?
Právě včera jsem doma řekl, že jdu uklízet do pekla. Chtěl jsem ale říct do sklepa. Já to nechápu. Možná to je tím, že mám dobrou slovní zásobu. Vždycky se vynoří něco, co se vynořit nemá. Na podzim mi manželka sdělila, že v autě už nemá kapalinu na ostřikování čelního skla. Šel jsem ji obětavě dolít a po příchodu radostně hlásil: „Tak a můžeš odstřikovat.“ Mně to vůbec nepřišlo divné. Jen manželka po 50 letech společného soužití strnula.
Martin Moravec z MF Dnes jednou zmiňoval, jakých přebreptů dosáhl on. „Jaké máte vzdělání?“ - „Vysokohorské.“ Nebo: „Ty máš děti jakoby ti vypadly z okna.“
O několika krásných přebreptech jsem slyšel už před lety. Maminka mého kolegy byla někdy v 60. letech zaměstnána v Praze jako průvodčí v tramvaji. Práce to musela být vyčerpávající, protože jednou, když po směně přišla do uzenářství, už ve dveřích na překvapené zákazníky zahlaholila: „Přistoupil někdo prosím?“
Něco podobného se stalo mému kamarádovi, který šel do lékárny, aby si koupil léky na nachlazení. Na závěr návštěvy se rozloučil: „Tak vám děkuji. Nachlazenou!“
Tak tedy někdy zas nachlazenou.
