Narodil se 12. května 1920 v Praze do německy hovořící židovské rodiny. Jeho otec Gustav byl významný matematik, profesor Karlovy Univerzity a zároveň člen klubu Pátečníků, kteří se pravidelně potkávali v domě Karla Čapka. Vypracoval habilitační práci o českém divadle na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přeložil několik Masarykových esejů do němčiny a vydal je v roce 1921 knižně pod titulem Aus Masaryks Werken. Po dlouhé roky byl také ředitelem Pražské německé obchodní akademie. Vilém studoval na německých školách v Praze a seznámil se s dívkou Editou Barthovou, jejíž otec byl úspěšným prvorepublikovým podnikatelem a obchodníkem.
S nárůstem antisemitismu v Evropě bylo otci Viléma Flussera nabídnuto místo profesora na Univerzitě v Jeruzalémě. On se však rozhodl svou vlast neopustit a nabídku odmítl. Když byl v březnu 1939 vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, Editin otec spolu s její mladší sestrou již pobývali v Anglii. Pro Editu a její matku se situace stala dramatickou vzhledem k tomu, že povolení vycestovat ze země se židovským občanům přestalo vystavovat. Nakonec se na ně ale usmálo štěstí. Slitoval se nad nimi mladý německý voják, který jim za zády svého nadřízeného dal do pasu razítko s výstupním vízem. Edita s maminkou byly volné, protože povolení ke vstupu do Velké Británie už nějakou dobu měly. Mladé ženě se podařilo přesvědčit svého přítele Viléma, aby odcestoval s nimi, přestože jemu povolení ke vstupu do Anglie chybělo. Gestapo jej zatklo na hranicích s Holandskem, Edita ale o něj nepřestala bojovat. Požádala o pomoc svého otce, který za ním vyslal skupinu právníků spolu se slušným finančním obnosem. Snoubenci se tak zanedlouho mohli opět shledat, tentokrát už v Londýně. Brzy se ukázalo, že strastiplný útěk byl jedinou možností, jak zachránit Vilémův život. Jeho otec, matka i o dva roky mladší sestra Ludvika byli později zavražděni v koncentračních táborech.
Po náročném roce stráveném v britském hlavním městě pustošeném německými nálety se Barthovi spolu s Vilémem rozhodli opustit rozvrácenou Evropu. V srpnu 1940 se nalodili na zaoceánskou loď Highland Patriot, která je v bezpečí dopravila do brazilského přístavu v Rio de Janeiro. V lednu 1941 se Vilém a Edita vzali a přestěhovali do São Paula. V prvních letech mladý Flusser pracoval v obchodní společnosti svého tchána a později, spolu s několika přáteli, založil vlastní firmu Stabivolt. Vilém ovšem neoplýval obchodním duchem, jeho talent byl zcela jiného charakteru. Od mládí byl zapáleným čtenářem filozofických děl a od padesátých let začal sám psát texty, které se zaobíraly příčinami krize západní kultury, jež vyvrcholila druhou světovou válkou a holocaustem.
Vilém Flusser - student a později pedagog. FIOTO: archiv Martina Nekoly
Jeho energický výklad studenti na univerzitách milovali. FOTO: archiv M. Nekoly
Začátkem šedesátých let se mu konečně podařilo proniknout do brazilských intelektuálních kruhů. Za zmínku stojí, že jeden z jeho prvních novinových esejů je věnován jeho rodnému městu: “Praha, Kafkovo město”. V roce 1963 vydává svou první knihu Jazyk a skutečnost, o dva roky později druhou, Příběh ďábla. Od poloviny šedesátých let vyučuje na různých univerzitách ve městě a státě São Paulo. V roce 1967 je jmenován do rady organizátorů Bienále výtvarného umění v São Paulu. V letech 1966 a 1967 dokonce zastával funkci brazilského konzula pro kulturní spolupráci s USA a Evropou.
Slibně rozběhnutou kariéru Viléma Flussera však čím dál více komplikovaly dramatické události, které tentokrát zachvátily Brazílii. Poslední březnový den roku 1964 země zažila politický převrat následovaný vojenskou diktaturou, která během let nabývala na síle. Násilnosti páchané režimem se zaměřovaly především proti studentům a novinářům, kteří se odmítali smířit s nedemokratickým zřízením a vládou uniformovaných mužů. Počet nezvěstných, mučených a mrtvých se zvyšoval alarmující měrou. Pro Flussera, který si získal přízeň mladého univerzitního publika pro své nekonvenční názory a postoje, se situace stala neudržitelnou. Jeho zanícené přednášky ve znamení kritického myšlení a svobodného vyjadřování se staly doslova životu nebezpečné.
V roce 1972 se proto Flusserovi stěhovali znovu, tentokrát zpět do Evropy. V prvních letech žili v malém italském horském městě Merano, v roce 1981 se usadili v Robionu, ve francouzském Provence. Vilém nadále intenzivně psal, přednášel jako hostující profesor na světových univerzitách. V roce 1983 vyšla jeho nejslavnější sbírka esejů Za filozofii fotografie. Kniha původně napsaná německy byla přeložena do více než dvaceti jazyků a zajistila mu nesmrtelnost mezi nejvýznamnějšími teoretiky médií.
Do Československa se Vilém a Edita podívali znovu až v květnu roku 1986, první přednášku pronesl až po sametové revoluci, v červnu 1991 v pražském Domě fotografie, v listopadu pak v pražském Goethe institutu. Po dvou dnech úspěšných debat s českým publikem, zakončených večeří s ředitelem institutu, se v časných hodinách 27. listopadu Flusserovi vydali na cestu zpátky. V ranní mlze, poblíž Boru u Tachova, auto řízené Editou narazilo do zaparkovaného kamionu. Ona sama vyvázla se zlomeným žebrem. Vilém, který nikdy necestoval se zapnutými bezpečnostními pásy, zemřel na místě.
Po manželově smrti se Edita věnovala organizaci jeho spisů a publikování nevydaných prací. Zasadila se o zřízení Archivu Viléma Flussera, který se momentálně nachází v Berlíně na Univerzitě výtvarného umění (Universität der Künste). Zemřela v roce 2014 v New Yorku. Ona i její manžel spočinuli na židovském hřbitově na Olšanech, nedaleko hrobu Franze Kafky.
Edita a Vilém po sobě zanechali tři děti. Nejstarší dcera Dinah byla brazilskou diplomatkou, která svou zemi reprezentovala v různých destinacích, například v Německu a na Barbadosu. Syn Miguel je inženýrem, kerý se specializoval na počítačové systémy. Služeb jeho firmy využívá i největší státní nemocnice v São Paulu, Hospital das Clínicas. Nejmladší syn Victor žije ve Francii, kde se stal profesorem sociologie hudby na Univerzitě ve Štrasburgu a je zakladatelem projektu, který usiluje o zlidštění prostředí v nemocnicích prostřednictvím hudby.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
