Jsme pár, ale žijeme odděleně. Trend, který vyznávají mladí i senioři

Každý jak chce, ale já chci cítit tu ruku, která mě hladí, víská ve vlasech před spaním!!!!!! Když ji nenaštvu opakuje se to den po dni. Jsem tvrdý chlap, ženský neposlouchám, ale jejich něžnost miluji a dech a její vůni chci cítit celou noc!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jindra

Také já preferuji tzv. dvoubytový vztah. Ve svém věku máme oba nějaké zlozvyky i normální zvyky a nechceme se měnit. Je mi 77 a přítelkyni o 3 roky méně. Jsme spolu již více než 10 let a trávíme spolu víkendy i dovolené. Pokud máme chuť zajdeme si do kina, do divadla a třeba i na koncerty. Přítelkyně má ráda opery, já ne, tak proč se nutit , abychom tam šli oba. Známe i své rodiny a scházíme se všichni společně nebo jednotlivě. Nikomu z nás to nepřipadá divné, všichni to respektujeme a je nám tak i dobře. Denně si můžeme popovídat na Skypu, takže se i vidíme. Prostě je to naprosto vyhovující.

Vidím to jako určitou formu sobectví. Já chci - já nechci. Ono se musí ve dvou trošku myslet na druhého,v něčem třeba ustoupit,být tolerantní,odpouštět, přizpůsobit se.No a to se mnohým ještě nebo už nechce. Umím to pochopit,ale sama bych to nechtěla dělat,protože kdybych měla toho druhého ráda,tak bych s ním chtěla zkrátka být pořád - a ne jen někdy. Tyhlety dnešní vztahy jsou tak nějak divné,viz např. řeči o Harrym a Megan,že si chtějí od sebe odpočinout (?) a každý si bude dělat co chce,možná se k sobě vrátí a možná se rozejdou.Tak to za mého mládí bylo jasné: někdo mě omrzel,tak šup a rozchod,najde se jiný.

Jedna z mých vnuček se také nechce vdávat, ale ani stěhovat k příteli. Myslíím, že on by si to i přál, ale ona chce být sama. Je tak spokojená. Nevíím ale, jestli jim to vydrží. Já jen doufám, že jednou budou mateřské pudy silnější...

S přítelem jsme pár víc než 25 let. Trávíme spolu víkendy, dříve i dovolené. Jsem s ním, kdykoli mě potřebuje. A já potřebuji své soukromí a určitý pocit volnosti. Nejsem vdávací.

Pokud člověk po životních zkušenostech dospěje k tomu, že se mu samotnému žije nejlíp, proč ne. Setrvávat v nefunkčním manželství nebo s někým žít jen proto, že to chce ten druhý, je smutné. Znám paní, která by radši žila sama, ale nepoplatila by to. To je podle mě nešťastný způsob života taky. Jo, může to někomu přijít jako sobecké. Jenomže u lidí, kteří udělali maximum pro partnera a rodinu, je to možná jediný způsob, jak si zachovat kondici a neuštvat se, když manželství z nějakého důvodu skončilo. . Sestěhováním dvou lidi do jedné domácnosti se sice ušetří, ale otázka je, zda to donese pozitivní výsledky i v jiných ohledech. Já tedy naopak považuji za sobecké s někým žít proto, že má peníze, že mi obstará celou domácnost, že mě všude odveze nebo jen proto, aby kamarádky viděly. Takže sobec může naopak žít celý život ve vztahu, kde se jenom veze. A samostatně žijící člověk je tím silnějším jedincem, který dokáže žít sám a není na nikom závislý.