Urob si sám aneb když nebylo nic k mání
Ilustrační foto: Pixabay a Ingimage

Urob si sám aneb když nebylo nic k mání

28. 6. 2023

Jsem ročník 1957. Ráda vzpomínám na dobu mého dětství, kdy mi bylo asi 10 let. Moje babička sedávala se sousedkami na lavičce pod lípou, každá žena si přinesla s sebou košíček nebo nějakou taštičku a vytáhla klubíčka, jehlice, háčky nebo vyšívací bavlnky.

Věnovaly se svým ručním pracím a probíraly u nich vše možné i nemožné. My děti jsme se motaly kolem nich a měly uši jak radary. Kluci teda brzy prchli, šli si za svými klučičími dobrodružstvími.

Když se přistěhovala nová sousedka, hned mezi toto tvořící seskupení zapadla. Přišla s novými věcmi, měla dobré nápady a mimo jiné se věnovala i korálkování a malování. Věci, které vyráběla, mě fascinovaly, a tak jsem se pořád kolem ní motala a vyzvídala, až mě postupně trpělivě do některých, pro mě nových, technik zasvětila. I když základy háčkování, pletení a vyšívání mi dala babička, sousedka mi ještě více rozšířila obzory. Naučila mě háčkovat a plést plno vzorečků, poradila mi, jak udělat střih a jak si něco ušít. Moje první výrobky byly určeny mé panence. S kamarádkou jsme chodívaly sedávat na klády, kde jsme si vždy rozložily svoje kufříky s panenkami, ty jsme převlékaly a vymýšlely jim nové modely. Trávily jsme tam dlouhé hodiny a nikdo neřešil, co by se stalo, kdyby se klády náhle sesunuly.

Babička měla pořád rozdělanou nějakou ruční práci, pletla svetry, ponožky, háčkovala dečky, vyšívala ubrusy. Ani děda nezůstával pozadu. Krom toho, že se uměl postavit téměř ke každé práci, k jeho oblíbené činnosti patřilo vyřezávání z překližky, opracovávání samorostů, výroba lampiček, různých poliček a věšáčků. Dokonce takovou speciální jehlou vyšíval polštáře. Nikdy jsem ho neviděla jen tak sedět, pořád musel něco kutit.

Já jsem si nejvíc oblíbila háčkování. Zvládla jsem řetízek, krátké sloupky, dlouhé sloupky a to už byl jen krůček k tomu, že jsem časem uháčkovala téměř vše.

Pokud člověk něco potřeboval, bylo jednodušší, když si to vyrobil sám, než aby něco sháněl po obchodech. Za prvé to stejně neměli, a když měli, jednalo se vesměs o podpultové zboží, které nebylo možné bez úplatku nebo protislužby získat. Ne vše si ale lidé mohli vyrobit. Co třeba taková auta, televize, ledničky, nábytek, koberce, stavební materiál? Na takové zboží byly vystavovány pořadníky a prostě se čekalo, a někdy pěkně dlouho. Na další věci se stály fronty. Dnes už si ani neumíme představit, že by v obchodech chyběl toaletní papír a různé hygienické potřeby a že bychom, snad s výjimkou Vánoc, neochutnali banány či pomeranče. Ale šikovní páni si poradili a mnozí si vyrobili třeba ten nábytek včetně kuchyňské linky, jiní vyráběli například předělovací stěny do obývacího pokoje, botníky nebo jen drátěné konstrukce na lustry, na které pak ženy oblékly látkové potahy. Ty šikovnější je ozdobily kanýrky. Hitem byla barevná hudba, kdy jednotlivé barevné žárovičky blikaly dle tónů hudby. Chlapi se předháněli, kdo vymyslí nejlepší schéma a kdo bude mít barevnou hudbu nejdokonalejší. Ženy po večerech vytvářely přehozy z chemlonu, vyšívaly chemlonové obrazy, háčkovaly domácí papuče, pletly svetry a ponožky, háčkovaly dečky a šily peřinky do kočárků. Děti byly obpletené od hlavy až k patě, neexistovalo miminko, které by nemělo pletenou alespoň čepičku, rukavičky nebo bačkůrky. Mnohé domácnosti zdobily vlastnoručně vyrobené doplňky, jako například vyřezávané lampičky, různé nástěnné obrysy z ohýbaného drátu, vzduchem plavaly umělohmotné rybičky. Šetřilo se a recykloval se kdejaký materiál. Někdy šlo o opravdu kuriózní záležitosti, například když se rozstříhaly sáčky od mléka na úzké proužky a z nich se pak háčkovaly nákupní tašky. Některé výrobky mnohdy splňovaly všechny vlastnosti opravdového kýče.

Snímek obrazovky 2023-06-28 v 8.53.24.png

Mezi lidmi se rozmohl jakýsi výměnný obchod, mnozí si svými výrobky přivydělávali. Babička háčkovala síťové tašky, z umělého lýka háčkovala módní kabelky a děda jí pomáhal s jejich vyztužením. O kabelky byl takový zájem, že jimi zásobila široké příbuzenstvo a okolí, jako bonus k nim háčkovala ještě klobouky. Některé ženy dokonce zainvestovaly do pletacího stroje a vytvářely pletené svetry, kterým ty z obchodu mnohdy nemohly konkurovat. Různé popisy a návody se daly sehnat v časopisech pro ženy, ženy si je poskytovaly navzájem. Kutily byl vyhledáván časopis Urob si sám, ve kterém vycházely cenné rady a návody na výrobu čehokoliv. Těžko říct, co vzniklo dříve, zda název časopisu, nebo v té době velmi často stejně znějící hláška. Doba nebyla tak uspěchaná, neexistovaly žádné mobily, počítače, tudíž ani facebook, tak se ručním pracím a lidové tvorbě dařilo. Prostě kdo si uměl cokoliv vyrobit sám, měl vystaráno. Horší bylo, že v mnoha případech to člověk nedělal jen pro radost, ale  z opravdové nutnosti.

Mě ale chuť něco vytvářet ani v budoucnosti neopustila. Naopak se mi získané zkušenosti moc hodily. Jako mladá holka a studentka jsem se chtěla líbit, obchody vesměs zely prázdnotou, penízky také chyběly a tak nastal čas improvizací. S kamarádkami jsme pokukovaly po známých osobnostech a idolech, jimiž byly povětšinou populární zpěvačky a herečky a snažily jsme se získat modely aspoň trochu podobné těm jejich. Sháněly jsme Burdu, německý časopis, který nabízel dokonalé střihy, které pochopily i méně bystré. Podle Burdy jsem byla schopná si ušít docela složité modely. Vymýšlela jsem si také různé doplňky, jako třeba tašky, brože a náramky. Některé moje, jak se dnes říká outfity, měly opravdu úspěch a spočinulo na něm nejedno závistivé oko, na jiných zase bylo vidět, že vynaložené úsilí se ani zdaleka nerovná výsledku. S látkami to byl také problém. Občas byl k mání krimplen, což byla sice nemačkavá, ale zato neprodyšná a na první pohled umělá látka. Podobně na tom byl dederon či slotera, tyto látky byly ale tenčí. Osvědčila se bavlna, hlavně praporovina a také se hodně šilo z takzvané fáčoviny. Vzpomínám si, že lehkou bundu jsem si ušila ze starého padáku a sukni z prostěradla. Sukně se mi vážně povedla. Byla ušitá z několika dílů a ještě prošitá tak, jak to bývalo u riflových sukní. Třešinkou na dortu byla drobná cedulka ze starých značkových riflí všitá do švu kapsy. Dmula jsem se pýchou, když se mě někdo zeptal, kde jsem ji koupila. Kalhoty jsem ušila dokonce z roletoviny, to byl v té době také velmi oblíbený a cenově dostupný materiál, nebo se prostě použila roleta, která již dosloužila. Napletla jsem si plno svetříků, naháčkovala spoustu bolerek a vestiček, ušila jsem si dokonce prošívaný vatelínový  kabátek. To už bylo veledílo, protože se skládal ze tří vrstev.

Studentská léta skončila a já jsem se zařadila do pracovního procesu. Pracovní kolektiv tvořily převážně ženy a ruční práce jim rozhodně nebyly cizí. Skoro každá se nějaké věnovala. Vzpomínám, jak jsme obdivovaly  náušnice, které si kolegyně sama vyráběla. Byly originální a vždy jí ladily s oblečením. Jaké bylo naše překvapení, když nám prozradila, že k jejich výrobě použila kousek látky nebo papíru a pak jen stříhala, skládala, lepidla a lakovala. Koupila si jen afroháčky. Ale také tam pracoval jeden muž, který si sám komplet ušil koženou bundu.

Když se mi narodily děti, byla to doba největšího rozmachu mé kreativity. Důvodem byla stále omezená nabídka v obchodech, ale  také to, že  jsme byly mladá domácnost s nevelkými příjmy. Ale myslím, že moje děti co oblečení – to originál. Bavilo mě vymýšlet si pro ně zajímavé a barevné oblečky, zvláště u holčičky jsem měla možnost se patřičně vyřádit. Inspirace se ale čerpala dost těžko, byl zázrak, když se mi do ruky dostal nějaký zahraniční časopis, ale zase člověk mohl použít svoji hlavu a uplatnit svoje nápady. Dceři  jsem našila plno sukýnek a šatiček a hlavně jsem plnila její přání. Největší odměnou bylo, když se nastrojila, otevřela si dveře z bytu na chodbu a tam se producírovala, samozřejmě, že v mých lodičkách. „Mami, sukně musí být točící, náušnice kejvací a boty klapací“, smála se vesele. A že jí to fungovalo! Upletla jsem jí svetr ze všech možných zbytků příze růžového odstínu, což ve finále udělalo ohromný efekt, přizdobila jsem ho několika třpytivými lístečky a perličkami a měla to, co žádná jiná holčička neměla.  Na jiný svetr jsem použila zbytky příze hnědých odstínů, našila jsem na něj kousky kůže a doplnila dřevěnými korálky. Hned padaly dotazy z učitelského sboru, kdeže tak krásný svetr maminka koupila. A tak to bylo se vším, pletla jsem kamaše, čepice, rukavice, šály, šila zástěrky a letní šatičky jak o život.

Jen s panenkami si dceruška moc nehrála a tak chuť našít jí na ně plno oblečků a pořídit jí kufřík, jako jsem měla já, jsem si musela nechat zajít. Toužila jen po panence Barbie od Mattela, jakou měla kamarádka ze školky, jenže tu jí poslala tetička z daleké ciziny a tady k dostání nebyla. Ale ani syn nepřišel zkrátka. Tomu jsem například našila tepláčky s různými aplikacemi, ze starých tesilových kalhot pohodlné lacláče, k tomu na velkých jehlicích upletla super maxi svetr a kšiltovku jsem ušila ze starých tuzexových riflí.

Když jsme se po dlouhých letech dočkali družstevního bytu, ani můj muž nezůstal pozadu. Byli jsme strašně moc rádi, že máme konečně byt, ale jeho předání se neslo v duchu „dodělej si sám“. Jádro bylo prasklé a tak manžel tapetoval a opravoval veškerou další špatně odvedenou práci. Časem se stal zedníkem, elektrikářem, obkladačem i truhlářem, naštěstí někdy vypomohli kamarádi. Prostě zlaté české ručičky. Také vyboural celou panelákovou kuchyň a v podstatě na koleně vyrobil krásnou dřevěnou kuchyňskou linku, která nám pak sloužila spousty let. Horko těžko jsme byt zařídili – na sedačku zvanou Teplá jsme čekali asi půl roku, samozřejmě bez  možnosti výběru barvy, koberec jsme brali takový, jaký zrovna dostali. Koupelnu jsme si také obložili sami a to zelenými dlaždičkami s jakýmisi cákanci značky Erika, protože jiné v té době rovněž nebyly k dispozici a i tyto sehnat byl úspěch. Stály navíc nějakou tu lahvinku. Už zbývalo jen pár doplňků, které by udělaly z bytu útulný domov. Moc se mi tenkrát líbil obraz od jedné naší známé malířky, na kterém bylo namalováno luční kvítí. Strašně jsem po něm toužila, ale byl hodně drahý. Dlouho jsem se na něj chodila do galerie dívat, a když jsem k němu po několika marných pokusech dotáhla manžela a chtěla ho přesvědčit o koupi, podíval se na cenu a pronesl: „No, je hezký. Ty jsi ale tak strašně šikovná, že si ho určitě namaluješ sama“. A bylo! Asi se mu vybavily ty moje vymalované a různě vymazlené obálky, ve kterých jsem mu posílala dopisy na vojnu. Obyčejné bílé se mi zdály nudné a tak jsem si je vylepšovala dle svého. Malovala jsem mu na ně, lepila různé koláže a vylisované kytičky, prostě fantazii se meze nekladly. V tu chvíli jsem si ale nebyla jistá, zda je to fakt taková výhoda být  šikovná. Nebo zda to nebyla z jeho strany pochvala pouze ze zištných důvodů.

Snímek obrazovky 2023-06-28 v 8.51.36.png 

Po sametové revoluci v roce 1989 se ledacos změnilo, došlo k radikálním změnám téměř ve všech oblastech. Jako houby po dešti vyrostlo mnoho secondhandů. A tam se daly vyhrabat hotové poklady a dokonce za pár šupů, tak proč by se člověk s tím vším dělal. Občas se natrefilo i na značkový kousek. Ale také v obchodech se začalo objevovat zboží, o kterém se nám dříve ani nesnilo. Pozvolna jsem nejen já, ale mnoho mých kamarádek, od ručních prací upustila. Otevíraly se nové možnosti. Konečně mohli vycestovat směr západ i obyčejní lidé a tak naše první cesta vedla do Vídně. Když pominu, že nám z vánoční Vídně lezly oči z důlků, dovezla jsem si chlupatou přízi, které tam měli nepřeberné množství. Sice trochu štípala, ale kdo z ní měl svetr, byl prostě in. Upletený svetr z této krásné, ale dost kousavé vlny byl na hodně dlouhou dobu mým posledním počinem. Už se nedostávalo času. V této nové době jsem zjistila, že výchova v duchu pořekadla „panenko, sedávej v koutě, najdou tě“, kterou jsem byla silně poznamenána, mi teď nebude moc platná. V práci, ve které jsem působila přes dvacet let, jsem dostala výpověď a tak jsem se musela postarat o to, abych měla novou. Podařilo se, ale stálo mě to hodně úsilí a času, musela jsem oprášit cizí jazyk, dohnat práci s počítačem a naučit se spousty nových věcí.

Postupně jsem se neprozřetelně zbavila všech klubíček, bavlnek a látek,  už jsem se k nim ani nedostala a zbytečně zabíraly místo. Když se narodil vnouček, těšila jsem se, že aspoň jemu upletu soupravičku, ale dceři se to nějak nezdálo, projevila obavu, aby nevypadal jako socka. Zasmály jsme se tomu, ale když jsem viděla v obchodech ty krásné a roztomilé věci na děti, které se tu najednou začaly objevovat, ani jsem se jí nedivila. Tak jsem to vzdala definitivně a rozdala nebo vyházela zbytky všeho a věnovala se vesměs práci a kariéře.

Uběhlo spousty let a najednou je ze mě důchodkyně. Brrr, zní to hrozně a dost beznadějně. V prvních volných dnech jsem se pozvolna pustila do úklidu. V hlubinách skříně jsem objevila pečlivě zabalené háčky po babičce. Dávno jsem na ně zapomněla. Jeden ale vyklouzl a spadl. Snad to bylo znamení. S láskou a úctou jsem je vybalila a zavzpomínala na ty zlaté časy… oheň praskal v kamnech, babička namotala přízi na prst a na každou snahu o navázání konverzace s ní odpovídala: „Pět, deset“, čímž nám dala jasně najevo, že musíme počkat, až dodělá řadu nebo si alespoň musíme poslední číslo zapamatovat. Nelenila jsem a zakoupila jsem pár klubíček příze a zkusila prvně po dlouhé době něco jednoduchého a uháčkovala jsem testovací kousek, přívěsek - sovičku. Povedla se a já jsem zjistila, že háčkování se nezapomíná. Byl to příjemný relax a moc mě to bavilo. Takže záhy vzniklo plno dalších soviček, každá jiná. A  já jsem začala dohánět to, co jsem z časových důvodů zanedbávala.

Internet je nevyčerpatelná studnice nápadů a námětů, našla jsem si několik skupinek lidí, kteří mají stejné zájmy jako já a přidala se k nim, přičemž jsem hned měla zpětnou vazbu. Zjistila jsem, že i v současné době jsou ženy na celém světě (a nejen ženy) velmi šikovné a umí vyrábět neskutečně krásné věci. Háčkování mi bylo ze všech ručních prací nejbližší a tak jsem se k němu po několika nesmělých krůčcích zase vrátila. Naháčkovala jsem různé medvídky, panenky, oblečky na panenky, opičky a velkou výzvou byly miniatury, například medvídek ve skořápce od ořechu. Praktické věci mě moc neoslovují, jen tu babiččinu síťovku jsem musela zkusit. Nakonec nezůstalo jen u jedné, i v dnešní době mají velký úspěch. Náhodou jsem byla oslovena, zda bych se nechtěla zúčastnit prodejní výstavy. Byla to pro mě nová zkušenost a byla jsem velmi překvapená, jak moc se moje výrobky líbí a že je o ně zájem. Dokonce se začaly objevovat první objednávky. A hned tu byl nápad. Proč se háčkování nevěnovat důkladně a dokonce si svým koníčkem nepřivydělat? Tak moje cesta vedla na živnostenský úřad, kde jsem si zařídila živnostenský list a vlastně začala v důchodovém věku podnikat. No, podnikat je asi silné slovo. Za prvé jsem zjistila, že bych musela být stroj, za druhé, že den by musel mít daleko víc hodin než má a za třetí, že bych si brzy zničila jak ruce, oči, tak páteř. No a v neposlední řadě se musí počítat s tím, že zbohatnout se na tom opravdu nedá. Takže nakonec jsme se rozhodla, že háčkovat budu jen to, co se mi líbí a co háčkovat chci, žádné zakázky a tudíž žádné stresy. Jasně, že výjimka potvrzuje pravidlo. No a zároveň si plním své dávné sny. Koupila jsem si jen pro sebe překrásnou panenku a ručně ušitého medvídka, další zřejmě budou následovat. A vytvořím jim krásné oblečení, plný kufřík oblečení.

A tak pilně shromažďuji, což mě a hlavně mého manžela, docela děsí. Ale je to prostě návykové a řekla bych, že na háček může také vzniknout určitý druh závislosti.

Jedinou galanterii neminu bez zastávky, ze žádné neodejdu s prázdnou. Jdu do lékárny a přinesu plnou igelitku klubek. V mých přetékajících šuplících a krabicích najdete úplné poklady, jako jsou příze různé kvality a barev, bavlnky, knoflíčky, háčky všech velikostí, korálky, mašličky, ale také skořápky od ořechů, peříčka, drátky, provázky, kamínky. Jsem přesvědčená, že ze všeho se dá něco vyrobit a mám určité plány a představy, ale už teď je mi jasné, že nebudu mít tolik času na to, abych vše zrealizovala. Další problém je, že někdy mi zabere víc času určitou věc najít, než pak něco vyrobit.

Vždy mám ale radost, když se dílo podaří a pod mýma rukama vznikne něco pro potěšení. Něco, co udělá někomu radost, na co bude radost se dívat. To mě naplňuje a vyvolává pocit štěstí. A jsem ráda, že za sebou něco nechám.

 

Andilek-s-ocel.-srdcem.jpg
                                          Andílek naděje. FOTO: Eva Haltufová

 

hobby Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kalinová
Jsem jen o pár let mladší než autorka, ale to je marginální. Babička (1896) mě naučila plést, háčkovat a číst švabach. Maminka zase šít. Nebyla vyučená, ale doba jí naučila. Ovšem ona byla precizní a používala kvalitní látky. Šila nám kabáty, saka, kalhoty. Prostě všechno. Já, jako studentka jsem si po brigádách a vyšmelených bonech koupila originál jeansy. Ovšem k nim jsem za večer ušila nejlépe z praporoviny nebo bytových textilií halenku, košili nebo úplně praštěnou hazuku. Máma tomu říkala šití horkou jehlou a měla samozřejmě pravdu. Sedmdesátky= korálky, žebradlo, kristusky atd.
Hana Píchová
Asi je nás víc, co si prošly podobným vývojem. Mě maminka naučila plést když mi byly 4 roky, pak jsem pokračovala s háčkováním a babička mě naučila šít. Příze bývaly akrylové, vlna byla vzácná a pokud ano, tak kousala, přála jsem si vždycky mít krásnou přízi v barvě, která se mi líbí, hedvábná příze byl nedostižný sen. K 50.narozeninám jsem si splnila přání a koupila si kolovrat. To mě dovedlo k přírodním materiálům, předení je výborná činnost u televize a když se mě někdo ptá, jak dlouho mi trvalo něco upříst tak to komentuji, že tohle přadeno byly dva filmy. :-) Pak následoval tkalcovský stav, pak jsem založila stránky o tkaní a s kamarádkou stránky o předení a už z toho byl ne koníček, ale přímo kobyla, to je ale na delší povídání, Takže pletení z vlastnoručně upředené příze je zážitek, a vždycky si vzpomenu na maminku, která by jako pletařka z toho byla nadšená, jenže zemřela příliš mladá než aby se toho dožila.
Helena Přibilová
Děkuji za velmi zajímavý a obsáhlý článek. K jeho přečtení jsem se dostala až dnes, ale nedalo mi, abych na něj nezareagovala. Ruční práce jsou mým celoživotním koníčkem, který se stal zároveň i mou profesí. Pletení, háčkování, vyšívání i drhání jsem se naučila sama už jako školačka. K šití jsem se dostala na oděvní průmyslovce, protože jsem šicí stroj vlastnila až v osmnácti letech. Po maturitě jsem pracovala ve svém oboru a když byly u nás textilní závody postupně zavírány, začala jsem se věnovat samostatné oděvní tvorbě. Nebylo to jednoduché a kdybych neměla oporu v manželovi, sotva bych se dokázala touto činností uživit. Na ruční práce jsem nezanevřela, i když jsem ze zdravotních důvodů musela zvolnit tempo, a stále ráda něco tvořím pro radost sobě i svým blízkým.
Soňa Prachfeldová
Máte zlaté ruce paní Evo, nesmírně si vážím žen, které umí šít, plést, háčkovat a ještě i výtvarničit. Je to ohromné nadání. Moje maminka byla také taková, já už tolik talentu, píle a vytrvalosti v tomhle směru nezdědila. Ale také jsem pletla na své synky, dečky háčkovala. Možná v zimě zkusím nějakou dečku, ale to si říkám každou zimu .
Taťana Veselá
Jejda, to bylo dlouhé, ale jak jsem stále četla a četla, přišlo mi líto, že na titulce nebyla žádná vaše "výroba" :( a jak jsem dočetla, přece jen mě potěšil andílek, je přímo božský :))) Prostě krasavec s láskou zrozený ❤ Jste moc šikovná. Já v životě uháčkovala jednu dečku díky hodné sousedce v dětství, na syna upletla pár svetrů a připomněla jste mi, jak se těžko sháněly látky. Tak já jsem synovi ušila krásnou mikinu z maminčiných, podotýkám - nových- tzv. bombarďáků :D a výhrou bylo, že jsem nějakým zázrakem sehnala i náplety, no a úžasná mikina byla na světě! A Eriky jsme také ještě donedávna měli, dokonce byl na ně pořadník a museli jsme se prokázat tehdy ve stavebninách nějakým lejstrem, že stavíme. Nabídli nám 6 druhů obkladaček a Eriky z nich byly nejhezčí :) Držím vám pěsti a pozdravuji vaše šikovné ruce!
Marie Seitlová
Také jsem dříve pletla, háčkovala, vyšívala, drhala, ale i šila. Dnes už se věnuji spíše zahradě.
Zdenka Jírová
To bylo krásné povídání. Po celou dobu jsem myslela, že píšete o mně. Jsem ročník 1945 , tak tu dobu moc dobře pamatuji. Pletení, háčkování, vyšívání , to mě naučila maminka a když jsem se vdala, moje tchýně , která dostávala od příbuzných v NSR časopis Burdu, naučila mě i šít podle návodu. to byl začátek, pak jsem navštívila několik krátkodobých kurzů pro amatérky, kde jsem se zdokonalila natolik, že jsem si dovedla ušít kostýmkové šaty i s podšívkou kabátku, šila jsem si plesové šaty, sukně, halenky a dceři jsem ušila krásné svatební šaty z bílého šifónu. Svetrů jsem upletla nepočítaných. Vyšívaný ubrus mám stále. Z šití už jenom opravuji, nevidím dobře a také se to cenově nevyplácí. Látky jsou moc drahé.
Daniela Řeřichová
Váš článek je balzám na duši. Děkuji a přeji hodně radosti z tvoření.
Marcela Pivcová
Ručním pracím jsem se v období, kdy jsem studovala, stále věnovala a kupodivu jsem i při studiu tvorbu různých součástí oděvů i bytových doplňků časově zvládala. Vztah k výtvarným činnostem jsem zřejmě zdědila po babičce - ta mi ve svých třiaosmdesáti letech uháčkovala záclonu na okno na koleji, kde jsem jako studentka bydlela. Já jsem nejčastěji pletla - svetry především - ale měla jsem i několikery šaty, kabát obšitý kožešinovými lemy, kalhoty, tašky... a ani Zuzka tehdy nepřišla zkrátka s "modely" ode mne. Postupně, když přibylo povinností učitelky, ubývalo času na výtvarničení. V současné době vezmu jehlice, háček, barvy, korálky atd. do ruky už jen občas.
Anna Potůčková
Ruční práce jsem měla prakticky ráda od svého dětství a mám ráda stále. A snažím se učit i novým věcem. V červenci např. pojedu do Olomouce na kurs papírové krajky a moc se na to těším. Když jsem viděla co všechno dokážou Ti co papírovou krajku tvoří, tak mě málem nad tou krásou i oči z důlků vypadly.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.