První růži jsem si pořídila zároveň s novou zahradou před čtyřmi lety a kromě toho, že krásně kvetou, jsem o nich nevěděla vůbec nic. Zkoukla jsem pár videí, přečetla hodně knih, časopisů, ale stejně jsem všechny informace získané v krátké době nevstřebala a nepochopila. Trvalo minimálně rok, než jsem začala růžím trochu rozumět.
Zleva: Pilgrim (Davin Austin), Rosarium Uetersen (Kordes - vloni jsem ji vyhrožovala, že půjde na hambu a letos je přímo ukázková), Auf die Freundschaft (Kordes)
Jako každý začátečník jsem se nevyvarovala spoustě chyb. Toužila jsem např. po vysoké stromkové deštníkové růži, což obnáší kmínek kolem 150 cm a korunku s větvemi dlouhými dva metry a více. Museli jsme pro růži dojet, což byl problém ze všeho nejmenší. Netušila jsem, že růže takového vzrůstu potřebuje mohutnou podpěru, jinak hrozí stoprocentní vylomení větví. Pokud bych chtěla vytvořit působivý deštník, nesmí se větve stříhat, pouze tvarovat korunka. Tím pádem nastává problém, jak ji ochránit před mrazem, poněvadž v našich podmínkách nechráněná zimu nepřežije. Korunku musím na podzim hodně sestříhat, obalit do vlastnoručně vyrobeného pytle z netkané textilie a vyplnit slámou nebo suchými listy. Potřebuji schůdky a asistenta, což bývá můj manžel, který neustále nadává, že si něco vymýšlím. Po první zimě jsem pochopila, že stejnou parádu nadělá růže na kmínku vysokém 110 cm a hlavně k zabezpečení před mrazy nepotřebuji žádného pomocníka.
Nejvyšší stromková Alaska (Kordes)
Růže jsem sázela za pochodu, když jsme kultivovali celý pozemek a já postupně připravovala vhodná stanoviště. Občas se stalo, že jsem nestihla dodělat terén a růže skončily v prozatímním útočišti - velkém květináči. Letos mám objednané na podzim poslední tři nádherné růžičky, neboť zahrada není nafukovací. Třebaže vybírám růže odolné proti většině chorob, neexistuje zcela rezistentní odrůda a co o ní platí v jedné lokalitě, nemusí platit jinde, takže i mě občas některé krásky dokáží pěkně potrápit. Celý půvab růžového keře se projeví teprve třetím rokem, takže u většiny pěstitelů existuje nepsané pravidlo, že pokud do té doby nesplní očekávání, jdou na hambu na neatraktivní místo, případně se vykopou a spálí. Většině však stačí domluvit a další rok nezlobí. U mě převažují růže německé (Kordes, Tantau), mám však i anglické (David Austin) a v současné době jsou mými favoritkami belgické růže Lens, hlavně moschata hybridy. Tyto růže na prvních pohled jako růže nevypadají, ale jsou hustě obsypány plnými miniaturními květy, nad jejichž krásou srdce plesá.
Guirlande d'Amour (Lens), vpravo Alden Biesen (Lens)
Všechny růže mám pečlivě zakresleny v plánku na čtyřech listech A 4. Dříve jsem dávala před keříky cedulky s názvy, nyní je likviduji. I bez popisek je bezpečně poznám a když se koncem srpna keře propojí, cedulky v růžové džungli nejsou vidět. Mám tři růže zděděné po původní majitelce, jejichž původ neznám a také jednu, kterou jsem objednávala jako Westerland (Kordes) a přišla růže úplně jiná.
Ve vrchním rozáriu přímo mezi růžemi (pod stromkovou Alaskou - Kordes a u Gentle Hermiona - D. Austin) odpočívá i náš Medvídek.
V Evropské kultuře má pěstování růží více jak tisíciletou tradici, existuje kolem 150 druhů, z nichž si vybere určitě každý.Já jich celkem mám 85. Vřele doporučuji všem, kdo má možnost, pořídit si minimálně jednu. Pohled na rozkvétající poupě dokáže vykouzlit úsměv na tváři i tohoho největšího škarohlída.
Moje první růže, jedna z mých nejoblíbenějších, Matthias Claudius (Tantau)