Svatba jako řemen
Ilustrační foto: Pexels

Svatba jako řemen

5. 7. 2023

Když se vdávala moje sestřenice Dáša, byla tuhá normalizační zima, prosinec 1969. Svatba to byla promyšlená, jelikož ženichem byl mladý sympaťák Hans ze sousedního Rakouska a hrozilo, že se s Dášou už nikdy neuvidí.

Naši soudruzi, jak známo, neměli pochopení pro lásku přesahující hranice socialistického tábora. Dáša byla tudíž jednou z mála tehdejších nevěst, co se vdávat musely ze zcela jiného důvodu, než bylo obvyklé. Byla to svatba, na jakou se nezapomíná.

V socialistickém táboře bylo v té době velmi nevlídno a republice navíc jaksi docházely zásoby uhlí. Sestřenice Dáša byla malá blondýnka s velkýma hnědýma očima a její matka, teta Marie, poněkud korpulentní dáma se záviděníhodnou hřívou rezavých vlasů. Obě  byly objednané ke kadeřníkovi, což se rozumí samo sebou; svatba na malém městě, notabene s tak atraktivním ženichem, to chce důkladnou přípravu.

Dáša s tetou Marií se tedy odebraly do jediného kadeřnictví na zamrzlém náměstí. Sotva usedly, projevil se nedostatek tuhých i plynných  paliv v plné síle. Netekla teplá voda. Kadeřnice ohřívaly v hrnku vodu na plynové bombě a zoufale se snažily stvořit na hlavách zákaznic účesy podle obrázku z Burdy speciál. Když kadeřnice, po vyčerpávajícím boji s hřívou tetinou a s blond obarvenými vlasy sestřenice, strčila obě dvě onatáčkované hlavy pod sušáky, vypnuli proud. I elektrárně došlo palivo. Nedalo se nic dělat. Obě dámy bylo možno spatřit, jak s hlavami plnými natáček spěchají v tom největším mrazu přes celé město, aby dotvořily při svíčkách umělecké dílo svépomocí doma. Vzhledem k absenci elektrického osvětlení si Dáša nevšimla, že se poněkud změnila z blondýnky ve vodní žínku. Vlasy zářily zelení, jež se plně projevila až ve svatební den na denním světle…

Ženich Hans mezitím slavil a loučil se se svobodou, kromě jiných taky s odborníkem na slovo vzatým - námořním kapitánem Tiborem, ostříleným mořským vlkem, jenž se vyznačoval  mohutnou figurou a značným tréninkem ve spotřebě výčepních lihovin. Taky strýc Jirka, budoucí tchán, byl starým kozákem, ošlehaným větráky restauračních zařízení, kde hrál v místní kapele na buben. Štíhlý Vídeňák Hans neměl šanci.

Ve svatební ráno se Dáša nasoukala do svatebních šatů, ušitých z lurexu. Kdo tento materiál zná, tak ví, že to není nic, v čem by člověk chtěl strávit celý den, ještě k tomu svatební. Strašně škrábal, ten lurex. Když tedy nevěsta, oděná do kousacího lurexu, stanula před zrcadlem, strnula. Na hlavě jí zářila jarní zeleň, zcela neadekvátní k ročnímu období! Naštěstí prozíravá teta nechala ušít k šatům ještě pelerínu s kapuckou, což se tedy náramně šiklo. Jarní zeleň se milosrdně přikryla kapucí, původně zavrhovanou a prohlášenou za nepotřebnou.

Nevěsta se svým doprovodem se zavčas odebrala před radnici. Chvíli sice trvalo, než zmrzlá auta dokodrcala po ledovatce na náměstí, ale nevěsta to stihla včas, na rozdíl od ženicha a jeho doprovodu. Klasika. Nevěsta, přimrzající k hrbatému dláždění, a ženich nikde. Navíc se začaly sjíždět další nevěsty, jež měly, na rozdíl od Dáši, i ženicha. Nedalo se nic dělat, naše svatba musela postupně pustit před sebe tři kompletní svatby.

Konečně se v dáli objevilo ojíněné auto a v něm zbytek svatby, tedy ženich, tchán a námořní kapitán Tibor. Důvod zpoždění byl jednoduchý. Hans si chladil během bouřlivé noci rozpálenou hlavu ve sněhu a při té příležitosti vytrousil prstýnky. Ráno zjistil fatální ztrátu, a od té chvíle všichni kumpáni prohrabávali závěje a hledali. Naštěstí po dvou hodinách usilovného pátrání nalezli.

Samotný obřad potom proběhl celkem bez problémů a celá svatba se pak odebrala do zamluvené restaurace. Dlužno poznamenat, že energetické zdroje pořád vykazovaly dlouhé výpadky; plyn nešel a elektřinu zapínali sem tam na chvilku. Personál restaurace jevil značný stupeň promrzlosti od samého čekání a vyhlížení zpožděné svatby. Celé město bylo prochladlé, všichni svatebčané taky, a tak není divu, že se těšili na svatební polévku s játrovými knedlíčky, jediné teplé jídlo, ohřívané na lihovém vařiči.

Nejvíc zmrzlá byla nevěsta, neboť lurex se vyznačoval kromě kousavosti i minimální výhřevností. Tradice se musí dodržovat. Po zasednutí k slavnostní tabuli je dobrým zvykem, že ženich krmí polévkou nevěstu, a naopak. Hans bez pobryndání dopravil lžíci do úst své drahé ženušky, a to pro ni byla první a taky poslední lžíce hřejivého pokrmu. Než se Dáša nadála, Hans do sebe kopl zbytek talíře. Víc polévky už nebylo. Dáša dodneška vidí rudě, když si vzpomene na tu strašnou újmu.

V restauraci byla zima jako v morně, místo lustrů svítily svíčky, ale námořní kapitán zavelel: „Nikdo domů nepůjde, slavit se bude do rána!"

Znavenou kapelu vystřídaly přítomné dámy, a ačkoliv nebyly hudebnicemi, přesto plně nahradily zmrzlé muzikanty, a to i sólovým zpěvem.

Ráno bylo dvacet pod nulou a znavení svatebčané se vypotáceli před restauraci ke svým zmrzlým autům. Kolem jela policejní hlídka a námořní kapitán Tibor ji rozhodným mávnutím zastavil. Policisty postavil do latě a donutil je roztlačit postupně všechna auta. Ani jim nepřišlo na rozum, že roztlačují řidiče, co sotva stojí na nohou, pod taktovkou mohutného námořního kapitána, který burácel povely jak na své zaoceánské lodi.

S Dášou jsme se sešly u sestřenice Vlasty a holky vzpomínaly. Vlasta, ta se vdávala taky v strašné době - v říjnu 1955. Tehdy byl nedostatek všeho, a tak není divu, že se hodila zásilka fíků, které z nějakého důvodu nebyly určené k jídlu pro lidi, ale měly být zkrmeny v JZD. Ale šikovný český člověk dokáže vypálit alkohol z čehokoliv! Vypálená fíkovnice se ocitla na svatbě jako žádané a velmi silné pití. Se svatebčany to udělalo divy.

„Všichni, celá rodina Balcarů, se po té fíkovnici poblili! A čtyři z nich do svatebního lože!" pravila Vlasta. „I moje máma?" podivila se Dáša, původně Balcarová, „Jo," kývla Vlasta, „I tvoje máma. A táta taky."

Dnes jsem si prohlížela video ze svatby syna mé kamarádky. Pláž kdesi v Austrálii, nevěsta v pohádkových šatech jako princezna, ženich jak z katalogu. Nádhera. Idyla. Co si vzpomněli, to měli. Dřív byla svatba jeden velký stres a nervy, dnes to může být opravdu romantická záležitost, na kterou se pak vzpomíná jedině se slzou v oku. Žádná fíkovnice, sušení vlasů při svíčkách, kousavý lurex. Romantika, žádné improvizace, pohoda. Jenom nevím, jestli se za čtyřicet let při vzpomínání budou zúčastnění taky tak smát jako my tři sestřenice. To víte, po čtyřiceti letech jsou takové vzpomínky k smíchu, ale tehdy, tehdy to bylo k uzoufání.

                     

 

 

Letní soutěž 2023 Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Magdalena Klosová
Vdávala jsem se na jaře 1969. Mám nádherné vzpomínky. Myslím,že často nezáleží na době, ale na konkrétní situaci, na prostředí, na lidech kolem atd. I v poválečných, dokonce i válečných letech měli lidé pěkné svatby. Nakonec dnes také všechny svatby nejsou jako v romantickém filmu, i když doba se změnila. Problémy mohou vzniknout vždy. mm
Zuzana Zajícová
Paní Stoklasová, jestli to nebylo tím, že v zimě 1969 byla jiná situace než v zimě 1970 :-)
Eva Stoklasová
No já teda nevím, vdávala jsem se v r. 1970, ale takové problémy jsme opravdu neměli...že by to bylo protože jsem si brala Čecha ?? :) :)
Zuzana Zajícová
Vztah zmrzlé svatby nevydržel, vztah utužený fíkovnicí ano.
Jitka Hašková
Výborný příběh, po dlouhé době je k zasmání, ale nechtěla bych být v jejich kůži.
Daniela Řeřichová
Vidím ten příběh filmově, skvěle podáno včetně dobových rekvizit, píšete dynamicky a živě, díky moc.
Taťana Veselá
Moc hezky napsane. Vydrzel vztah, ktery mrznul hned na zacatku :) ??
Hana Práglová
Jo, jo, taková to byla doba . Překvapení na každém kroku. Dnes se tehdejším starostem a problémům můžeme s chutí zasmát.
Soňa Prachfeldová
Jo to byly časy. Žádný přepych, přesto jsme snad měli více humoru a odolností než v nynější době.
Jana Jurečková
Nebyla to žádná romantika, ale holá skutečnost. Hezké je, že na takové svatby se vzpomíná s láskou a radostí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.