Naši soudruzi, jak známo, neměli pochopení pro lásku přesahující hranice socialistického tábora. Dáša byla tudíž jednou z mála tehdejších nevěst, co se vdávat musely ze zcela jiného důvodu, než bylo obvyklé. Byla to svatba, na jakou se nezapomíná.
V socialistickém táboře bylo v té době velmi nevlídno a republice navíc jaksi docházely zásoby uhlí. Sestřenice Dáša byla malá blondýnka s velkýma hnědýma očima a její matka, teta Marie, poněkud korpulentní dáma se záviděníhodnou hřívou rezavých vlasů. Obě byly objednané ke kadeřníkovi, což se rozumí samo sebou; svatba na malém městě, notabene s tak atraktivním ženichem, to chce důkladnou přípravu.
Dáša s tetou Marií se tedy odebraly do jediného kadeřnictví na zamrzlém náměstí. Sotva usedly, projevil se nedostatek tuhých i plynných paliv v plné síle. Netekla teplá voda. Kadeřnice ohřívaly v hrnku vodu na plynové bombě a zoufale se snažily stvořit na hlavách zákaznic účesy podle obrázku z Burdy speciál. Když kadeřnice, po vyčerpávajícím boji s hřívou tetinou a s blond obarvenými vlasy sestřenice, strčila obě dvě onatáčkované hlavy pod sušáky, vypnuli proud. I elektrárně došlo palivo. Nedalo se nic dělat. Obě dámy bylo možno spatřit, jak s hlavami plnými natáček spěchají v tom největším mrazu přes celé město, aby dotvořily při svíčkách umělecké dílo svépomocí doma. Vzhledem k absenci elektrického osvětlení si Dáša nevšimla, že se poněkud změnila z blondýnky ve vodní žínku. Vlasy zářily zelení, jež se plně projevila až ve svatební den na denním světle…
Ženich Hans mezitím slavil a loučil se se svobodou, kromě jiných taky s odborníkem na slovo vzatým - námořním kapitánem Tiborem, ostříleným mořským vlkem, jenž se vyznačoval mohutnou figurou a značným tréninkem ve spotřebě výčepních lihovin. Taky strýc Jirka, budoucí tchán, byl starým kozákem, ošlehaným větráky restauračních zařízení, kde hrál v místní kapele na buben. Štíhlý Vídeňák Hans neměl šanci.
Ve svatební ráno se Dáša nasoukala do svatebních šatů, ušitých z lurexu. Kdo tento materiál zná, tak ví, že to není nic, v čem by člověk chtěl strávit celý den, ještě k tomu svatební. Strašně škrábal, ten lurex. Když tedy nevěsta, oděná do kousacího lurexu, stanula před zrcadlem, strnula. Na hlavě jí zářila jarní zeleň, zcela neadekvátní k ročnímu období! Naštěstí prozíravá teta nechala ušít k šatům ještě pelerínu s kapuckou, což se tedy náramně šiklo. Jarní zeleň se milosrdně přikryla kapucí, původně zavrhovanou a prohlášenou za nepotřebnou.
Nevěsta se svým doprovodem se zavčas odebrala před radnici. Chvíli sice trvalo, než zmrzlá auta dokodrcala po ledovatce na náměstí, ale nevěsta to stihla včas, na rozdíl od ženicha a jeho doprovodu. Klasika. Nevěsta, přimrzající k hrbatému dláždění, a ženich nikde. Navíc se začaly sjíždět další nevěsty, jež měly, na rozdíl od Dáši, i ženicha. Nedalo se nic dělat, naše svatba musela postupně pustit před sebe tři kompletní svatby.
Konečně se v dáli objevilo ojíněné auto a v něm zbytek svatby, tedy ženich, tchán a námořní kapitán Tibor. Důvod zpoždění byl jednoduchý. Hans si chladil během bouřlivé noci rozpálenou hlavu ve sněhu a při té příležitosti vytrousil prstýnky. Ráno zjistil fatální ztrátu, a od té chvíle všichni kumpáni prohrabávali závěje a hledali. Naštěstí po dvou hodinách usilovného pátrání nalezli.
Samotný obřad potom proběhl celkem bez problémů a celá svatba se pak odebrala do zamluvené restaurace. Dlužno poznamenat, že energetické zdroje pořád vykazovaly dlouhé výpadky; plyn nešel a elektřinu zapínali sem tam na chvilku. Personál restaurace jevil značný stupeň promrzlosti od samého čekání a vyhlížení zpožděné svatby. Celé město bylo prochladlé, všichni svatebčané taky, a tak není divu, že se těšili na svatební polévku s játrovými knedlíčky, jediné teplé jídlo, ohřívané na lihovém vařiči.
Nejvíc zmrzlá byla nevěsta, neboť lurex se vyznačoval kromě kousavosti i minimální výhřevností. Tradice se musí dodržovat. Po zasednutí k slavnostní tabuli je dobrým zvykem, že ženich krmí polévkou nevěstu, a naopak. Hans bez pobryndání dopravil lžíci do úst své drahé ženušky, a to pro ni byla první a taky poslední lžíce hřejivého pokrmu. Než se Dáša nadála, Hans do sebe kopl zbytek talíře. Víc polévky už nebylo. Dáša dodneška vidí rudě, když si vzpomene na tu strašnou újmu.
V restauraci byla zima jako v morně, místo lustrů svítily svíčky, ale námořní kapitán zavelel: „Nikdo domů nepůjde, slavit se bude do rána!"
Znavenou kapelu vystřídaly přítomné dámy, a ačkoliv nebyly hudebnicemi, přesto plně nahradily zmrzlé muzikanty, a to i sólovým zpěvem.
Ráno bylo dvacet pod nulou a znavení svatebčané se vypotáceli před restauraci ke svým zmrzlým autům. Kolem jela policejní hlídka a námořní kapitán Tibor ji rozhodným mávnutím zastavil. Policisty postavil do latě a donutil je roztlačit postupně všechna auta. Ani jim nepřišlo na rozum, že roztlačují řidiče, co sotva stojí na nohou, pod taktovkou mohutného námořního kapitána, který burácel povely jak na své zaoceánské lodi.
S Dášou jsme se sešly u sestřenice Vlasty a holky vzpomínaly. Vlasta, ta se vdávala taky v strašné době - v říjnu 1955. Tehdy byl nedostatek všeho, a tak není divu, že se hodila zásilka fíků, které z nějakého důvodu nebyly určené k jídlu pro lidi, ale měly být zkrmeny v JZD. Ale šikovný český člověk dokáže vypálit alkohol z čehokoliv! Vypálená fíkovnice se ocitla na svatbě jako žádané a velmi silné pití. Se svatebčany to udělalo divy.
„Všichni, celá rodina Balcarů, se po té fíkovnici poblili! A čtyři z nich do svatebního lože!" pravila Vlasta. „I moje máma?" podivila se Dáša, původně Balcarová, „Jo," kývla Vlasta, „I tvoje máma. A táta taky."
Dnes jsem si prohlížela video ze svatby syna mé kamarádky. Pláž kdesi v Austrálii, nevěsta v pohádkových šatech jako princezna, ženich jak z katalogu. Nádhera. Idyla. Co si vzpomněli, to měli. Dřív byla svatba jeden velký stres a nervy, dnes to může být opravdu romantická záležitost, na kterou se pak vzpomíná jedině se slzou v oku. Žádná fíkovnice, sušení vlasů při svíčkách, kousavý lurex. Romantika, žádné improvizace, pohoda. Jenom nevím, jestli se za čtyřicet let při vzpomínání budou zúčastnění taky tak smát jako my tři sestřenice. To víte, po čtyřiceti letech jsou takové vzpomínky k smíchu, ale tehdy, tehdy to bylo k uzoufání.
