Odcházení

Dobrý večer paní Hano, otevřela jste šuplíček mých nejniternějších vzpomínek. Vzpomínek, kde si člověk schraňuje to, co jej v životě nejvíc zasáhlo. Vaše vyprávění je tak moc podobné mým vzpomínkám. Čas od času si je promítám v soukromém kině své hlavy, ale nedokázala jsem se z nich vypsat a tak odlehčit své hlavě. Vaše vzpomínky, vyjádřené s hlubokým citem a přirozenosti, mi moc pomohly najít ve vzpomínkách z odchodu maminky rovnováhu, která nebolí. Děkuji.

Výstižně a krásně jste to popsala. Je smutné ztrácet své blízké. Když odejde máma, je to takové definitivní "dospění".

Život a smrt jsou jako řeka a moře. (Chalíl Džibrán, libanonský výtvarník a básník ) . Smrt může přežívat pouze jako součást životů těch, kteří žijí. (Kenzaburó Óe , Nobelova cena za literaturu 1994)

Moc hezký a citlivý článek.

Paní Hano, váš velmi emotivní článek mě dovedl k vašim dalším článkům a vašemu blogu. Děkuji za vaše vzpomínky, úvahy o životě i povídky. Ráda jsem vás jejich prostřednictvím poznala.

Velmi pěkně napsané vyznání.

Paní Hano, Vaše procítěné vyznání mne rozplakalo. Také já věřím, že se se svými drahými jednou, až už nebude nic bolet a trápit, setkám...

Když si pomyslím, že naše maminka odešla již před 46 lety, je to úplně nepřestavitelné. Většina vrstevníků mohla mít rodiče ještě o 30 - 40 let déle. Ale smutek z odchodu nejbližšího je vždy, ať je to v mládí nebo v pokročilejším věku. Děkuji, Haničko.

Máme to všichni podobné. Naši blízcí přicházejí a odcházejí. Jak napsal Wolker v jedné své básni - Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.

Paní Hanko,vždy je velmi smutné když odejde člen rodiny. V září to bude deset let,co mi navždy odešla maminka. Velmi trpěla bolestmi artrozy, bylo nesnesitelné a bezmocné dívat se jak trpí. Když opustila tento svět, bylo to pro ni vysvobození. Během dvanácti měsíců jsem na druhý břeh vyprovodila švagrovou ,svého přítele, bratra a dokonce i syna. To bylo nejhorší,co mne mohlo potkat, hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Před rokem a půl jsem se navždy rozloučila s devadesátiletým tatínkem. Na poslední návštěvě jsem ho obejmula a netušila jsem,že je to obejmutí poslední. Neskutečnou bolest slovy nelze popsat. Život musí jít dál, mám tu děti,vnoučata i sourozence. Mám ještě pro koho žít a to samé přeji Vám paní Hanko.